Ďábel ukazuje Ježíši všechna království světa. Lesknou se hradby Říma i Ktésifónu. „Všechna jsou moje, ale tobě je dám“, podbízí se ďábel. Ježíš odmítá, protože jeho království není z tohoto světa.
Církev se od svého vzniku pohybuje někde mezi ďáblovým pokušením moci a jeho odmítnutím. Opakovaně v průběhu dějin vychází ze svých katakomb, usedá na císařský trůn, aby ho pak po zklamání opustila.
Na rozdíl od dnešních církví, raná církev se stavěla k vládám velmi podezíravě. Novozákonní teologie totiž nahlíží na vlády jako na instituce, které jsou pod satanovou mocí. Církvi je předpovězen až do konce světa boj mezi ní a šelmou, která vládne všem vládám.
Nepřátelský postoj k státním institucím neušel pozornosti ani tehdejším historikům. Římští historici jako například Tacitus nebo Plinius se ve svých spisech zmiňovali o tom, že křesťané byli známí svou neochotou ke kompromisu a měli slabý smysl pro vlastenectví. Celsus, novoplatónský filosof ze 2. století, jim pak vyčítal, že rušili náboženský mír ve světě. Na první pohled by se zdálo, že ono nepřátelství končí v období, kdy na císařský trůn usedá Konstantin Veliký a končí pronásledování.
Křesťanská nedůvěra po pronásledování
Po Konstantinově obratu ke křesťanství v roce 312 církev navázala s vládou přátelské vztahy. Nebyly však tak přátelské, jak se na první pohled mohlo zdát. Nedůvěra panovala mezi církví a státem bezmála ještě více než sto let. Církev otevřeně kázala proti vojenské službě a účasti na politickém životě.
Svatý Basileios z Kaisareie prohlašoval, že každý voják, který v rámci své služby někoho zabije, je vinen vraždou a musí být exkomunikován. Nolský biskup Paulinus (353 – 431) hovořil proti vojenské službě slovy:
„Neměj již v lásce tento svět či jeho vojenskou službu, neboť Písmo dosvědčuje, že kdokoli si tyto věci oblibuje, je nepřítelem samého Boha. Každý voják s mečem je služebníkem smrti a cizí či jeho vlastní prolitá krev je jeho odplatou. Je vinen buď vlastní smrtí, nebo hříchem, jehož se dopustil tím, že že jako voják bojoval ne za sebe, leč za jiné, je buď přemožen a zabit, nebo vítězí prostřednictvím smrti, protože bez prolití krve zvítězit nelze.“
Koncil z roku 313 v Arelate Gálii prohlásil, že všichni, kteří se ucházejí o politické funkce, nesmějí přijímat Tělo Páně, protože „ti, kdož na sebe berou světskou moc a výkon spravedlnosti, nemohou být prosti hříchu“. Papežové jako například Siricius či Inocence I. bránili úředníkům v přístupu ke svátostem, protože vládní funkce vážně ohrožují lidskou duši.
Všeobecně přijímanou nedůvěru ke státní moci, vyjádřil v 5. století Augustinův žák Prosper Akvitánský (390 – 455) ve svém spisu O volání všech národů: barbaři jsou nástrojem božího trestu a nadějí, že Řím prohraje boj s nepřítelem, „jehož zbraně sice ničí svět, ale hlásají slávu křesťanství“.
Síla měnit společnost
Ve srovnání s dnešní dobou se nám může zdát neuvěřitelné, že komunita, která neměla zastoupení ve vládě a byla na ní zcela nezávislá, dokázala nastolit nové hodnoty, které nezvratně ovlivnily římskou společnost. Křesťané během pronásledování získávali popularitu svou charitou. Křesťanská myšlenka přitahovala sociálně vyloučené, které systém odsunul na periferii společnosti. Člověk začal mít hodnotu.
Po skončení pronásledování se mnozí křesťané, kteří s nelibostí pozorovali jak církev prorůstá se státní mocí, začali sdružovat do různých fráternit, odcházeli do pustin a vznikala pouštní mnišská hnutí. Nebyli to řeholníci dnešního typu, ale spíše alternativci či nonkonformisté.
Tato bratrstva působily nejen charitativně, ale také znepokojovala statkáře a věřitele. Často se zastávala zadlužených a neváhala přitom použít i sílu. Mezi prostým lidem byla značně oblíbená. Tito mniši byli postrachem nejen světské moci, ale i církevní hierarchie, kterou neváhali kritizovat. Od doby, co na trůn usedl křesťanský císař Konstantin Veliký, proudilo do církve mnoho kariéristů, kteří si začali plést církev se státními úřady. Mniši nerespektovali tyto církevní představitele a odsuzovali jejich spojení se státní moci. Bylo otázkou času, kdy si církevní hierarchie uvědomí, že řeholníci oslabují jejich zájmy. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat.
Církevní sněm v roce 340 v Malé Asii odsoudil nepravidelnou účast mnichů na bohoslužbách. Biskup Lucius z Alexandrie v době Valensova panování (364 – 378) poslal své lidi, aby zaútočili na kláštery a jejich obyvatele pobili. Císařové pokládali obyvatele klášterů za podvodníky, fanatické buřiče, pronikající do měst a podněcovatele náboženských a sociálních nepokojů. Císařové se snažili vytlačit mnichy mimo města nebo zakazovat rolníkům odcházet do klášterů bez souhlasu statkářů.
Ztráta entuziasmu
Pouštní bratrstva nemohli dlouhodobě čelit státní moci. Brzy se ocitla pod státní i církevní kontrolou. Entuziasmus slábl. Státní církvi se podařilo vytlačit ideu „křesťanského odcizení světu“. Křesťanská dynamika, která kdysi bořila národní příslušnosti a sociální rozdíly, ztrácela na síle. Z víry se stala tradice, do které se občané automaticky rodí. Víra zevšedněla a důsledky se měly brzy projevit.
V 6. století se v Arábii objevuje Mohamed a začíná svou expanzi ve jménu šíření nového náboženství islámu. Křesťanský entuziasmus, který kdysi zrodil mnoho mučedníků, byl téměř pryč. Velká křesťanská centra jako Alexandrie, Antiochie či Kartágo bez velké námahy padla do rukou muslimů. Na rozdíl od pohanského Říma si muslimové vystačili se smlouvou, ve které si křesťané mohou ponechat svou víru a zvyky, ale na oplátku již své náboženství nebudou mezi muslimy šířit. Křesťanský východ souhlasil a začal vymírat. Jedna část konvertovala na islám a druhá byla postupně vyvražďována.
Křesťanství dnes
Opět se ocitáme na periférii společnosti. Vracíme se do katakomb. Křesťanské hodnoty jsou nahrazovány ideologiemi, které se snaží znehodnotit hodnotu života formou potratů, eutanazie a ideologií lgbt. Ono vytlačení z veřejného života nás však může posílit. Nutí nás k sebereflexi, bez které není možné se odrazit. Stojíme před vážnou výzvou. Staneme se světlem světa a solí země? Musíme hovořit jasně. Člověk je obrazem Božím. Potrat a eutanazie je vraždou. Základem rodiny je žena a muž. Centrem světa není člověk, ale Bůh.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novinAbychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Rádi byste nám pomohli pokračovat v této misi a měli tak možnost se na ní spolu s námi.
Autor: David Jan, zabývá se patristikou, historií a filosofií a v 90 letech působil jako misionář na Blízkém východě. Foto: CC Search – Ďábel ukazuje Ježíši všechna království světa.