Stalo se to nedlouho po mém obrácení. Doslechl jsem se, že člověk, kterého jsem si vážil a který byl mým duchovním vzorem, se údajně dopustil vážného hříchu. Nevěděl jsem, zda to je pravda, nebo pomluva. Dnes bych si uměl poradit, co udělat: samozřejmě jít a dotyčného konfrontovat. Jenže tenkrát jsem byl tělesně i duchovně mladý a na takový krok jsem neměl.
Byl jsem z té informace nešťastný a nevěděl jsem si rady, co si s tím počít. Začal jsem se modlit. Říkal jsem Pánu, že je strašné, pokud se to skutečně stalo, a že nevím, jak mám reagovat. Nestalo se mi mnohokrát, že by mi Bůh odpověděl tak rychle a jasně. Nezjevil mi, co je pravda, ani mi nedal radu, co mám udělat. Položil mi jednoduchou otázku: „Pokud je to pravda, co to udělá s tvým vztahem se mnou?“ Zamyslel jsem se a odpověděl: „Nic.“ Bylo to jedno ze zásadních rozhodnutí mého života. Nedovolím, aby chyby ostatních ovlivnily můj vztah s Bohem.
Postupně jsem vstupoval do vedoucích rolí na různých úrovních služby v církvi. Třikrát v životě se mi stalo, že jsem jasnou otázkou konfrontoval některého ze svých spolupracovníků a on odpověděl, že to, na co se ho ptám, není pravda. V jednom případě mi dotyčný za několik hodin zavolal a řekl, že mi lhal. Sešli jsme se. On dal celou věc do pořádku s Pánem, omluvil se i mně, zjednal nápravu a fungovali jsme dál. Ve dvou dalších případech po čase vyšlo najevo, že mi dotyční lhali. Určitě to byl hlavně problém mezi nimi a Bohem. To ale nic nemění na tom, že lež od blízkého člověka bolí. Bolelo mě také to, jaké mělo jejich jednání dopad na druhé lidi. Nemohl jsem udělat nic víc než odpustit.
Myslím, že každý z nás se někdy setká s tím, že ho někdo zklame. Někdy jsou to vedoucí, někdy přátelé, někdy „jen“ jiný člen církve. Je důležité, jak na to budeme reagovat. Co můžeme dělat s tím, když víme, že křesťané selhávají?
1. Předně sami střežme své srdce. To, že vidíme padat druhé, pro nás může být varováním, že vůči pádu nejsme imunní ani my, bez ohledu na to, jaká je naše pozice v církvi. Pavel, apoštol Pána Ježíše, nás jasně vyzývá, abychom své srdce střežili, a on sám dával pozor, aby jiným nekázal, a sám nejednal zle. Kéž mají stejný postoj zvláště ti, kdo stojí v čele.
2. Když vidíme někoho padnout, neuchylujme se k soudu a moralizování. Pokud můžeme, pomozme dotyčnému vyjít na cestu pokání a vrátit se ke Kristu. Pokud se jeho selhání týká přímo nás, nezapomeňme mu odpustit. Zásadnější než to, že jsme byli zraněni my (případně další lidé), je to, že byl uražen svatý Bůh.
3. Když vidíme, že někdo selhal, zvláště pokud jde o někoho ve vedoucí pozici, přináší to do našeho života zklamání. Může se stát, že si začneme klást otázky, jak je to s Božími věcmi, které jsme se od dotyčného naučili. Má cenu se o něco snažit a být věrní? Může to v nás vyvolat obecnou nedůvěru k vedoucím nebo k církvi obecně. Příkladem je mi v tom prorok Nátan. Viděl Davidův hřích a odvážně ho napomenul. Současně zůstal věrný Bohu a Davida v jeho povolání v Božím království dále podporoval. Podmínkou ovšem bylo Davidovo pokání. Mně ale nyní nejde o Davida, protože hřích je vždycky předně mezi člověkem a Bohem. Jde mi o to, abych si zachoval postoj, jaký měl Nátan.
V církvi se někdy dějí smutné věci. Myslím, že Boha trápí ještě víc než nás. Nikdy nezapomeňme, že existuje cesta pokání, odpuštění a nápravy. A že jakékoliv selhání Božích služebníků nic nemění na Boží svatosti a velikosti. A nemělo by se nijak dotknout našeho vztahu s ním.
Text: Lubomír Ondráček Foto: Pixabay – ilustrační
Ukázka z říjnového čísla časopisu Život víry, které se mj. věnuje tématu morálních selhání církevních vedoucích. Jak se k věci postavit? Může pastor kázat o oblastech, ve kterých sám zápasí a selhává? Platí pro napomínání vedoucích jiná pravidla? Nad tématem se dále zamýšlejí M. Klesnil, D. Novák, T. Dittrich a S. Bennett nebo P. Hošek.
V Životě víry najdete také rozhovor s kazašským pastorem Jermachanem, ve kterém vzpomíná, jak uvěřil v „Isu“ (Ježíše) a proč se mu přátelé začali vyhýbat a na ulici raději přecházeli na jiný chodník. Mluví i o pomoci chudým vesničanům, o službě zahraničních misionářů a o nebezpečí, kterým dnes kazašští křesťané čelí.
Říjnový Život víry dále přináší reportáž z festivalu United, úvodník Miloše Poborského o tom, co se stane s Božími zaslíbeními, když se to na naší straně zamotá, nebo aktuální zprávu J. Manleyho o situaci afghánských křesťanů, kteří se znovu ocitli pod vládou Tálibánu.
Číslo doplňuje virtuální rozhovor s Williamem Tyndalem, který byl popraven za překládání Bible. Nechybí ani osobní svědectví čtenářů, zprávy o církvi u nás i ve světě, recenze nebo třeba kreslený vtip P. Bosmana.
Kromě papírové verze časopis lze Život víry koupit či předplatit i elektronicky ve formátu PDF a ve zvukové podobě (viz www.zivotviry.cz).
