Pocházím z nevěřící rodiny. Otec byl tradiční komunista a mamka ze strany vystoupila. O Bohu se doma nemluvilo a pokud ano, pak jako o tom, který neexistuje a o náboženství jako o opiu lidstva. Já jsem jako kluk žil tuctový život mezi paneláky na sídlišti v Bohumíně. Jezdíval jsem na vandry do Beskyd a Jeseníků a hledal smysl svého života v přírodě. Příroda mě vždycky uchvacovala a naplňovala klidem a jakousi úctou. Ale součastně jsem cítil bezednou prázdnotu a úzkost z toho, že to jednou všechno skončí, já vydechnu naposled a shniju v zemi a stanu se její součástí. A to je jako všechno? Proč to všechno? Svět mi připadal jak divadlo nějakého šílence, kde se na scéně objevují milióny herců, kteří rychle odehrají svůj „štěk“ a pak na věky zmizí ze scény a upadnou v zapomnění. A navíc, děj na jevišti je nejasný, nezjistitelný, nepochopitelný. Nedávalo mi to smysl.
1982 jsem narukoval na vojnu do Prahy ke strážákům Ministerstva obrany. Každý druhý den jsem byl ve službě. Jako stráž jsem měl spoustu času na čtení a přemýšlení. Na „stojce“ se ani nic jiného dělat nedá. V té době jsem začal hodně číst. Tak dvě knihy týdně. Převážně německé a ruské klasiky. Pomalu jsem nabýval přesvědčení, že Bůh asi existuje. Poslední kapkou bylo, když se mi dostaly do ruky Zápisky z mrtvého domu od Dostojevského. To už jsem měl jasno – Bůh prostě musí existovat, jinak je všechno jedno a to by bylo hotové peklo. Představoval jsem si Boha jako neosobní inteligentní sílu, která vše stvořila, uvedla to do pohybu a když jsme to my lidi zmršili, stáhla se do pozadí a teď jen kouká, jak se v tom plácáme a patláme.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
O stavu lidstva a světa jsem nikdy neměl valné mínění. Už od dětství jsem byl přesvědčen o tom, že s lidstvem a světem to jde z kopce a konec světa je nevyhnutelný. A tak mi nic jiného nedávalo smysl, než abych se snažil být dobrým člověkem. Přece kdyby se o to snažili všichni lidé, svět by se přece změnil a třeba bychom oddálili, nebo se i vyhnuli konci světa. Tak jsem si vyhrnul pomyslné rukávy a snažil se být dobrým člověkem. Nebylo to těžké, když šlo o kamarády. Ovšem na těch, které jsem v oblibě nemel, jsem si vylámal zuby. A to nemluvím o těch, které jsem neměl rád, natož o jednom, kterého jsem vyloženě nenáviděl. Snažil jsem se být vůči němu laskavý a přátelský. Dokázal jsem změnit vůči němu chování, dokonce jsem s ním i jinak mluvil, ale věděl jsem, že uvnitř jsem stejný. A ještě jsem si připadal jako pokrytec. To mě fakt dostalo. Má pýcha dostala na frak. Tak já nejsem schopen být dobrý? Můžu to chtít, ale nejsem schopen toho dosáhnout? Já?
Začal jsem se propadat do zoufalství, když mě napadlo, že si seženu Bibli. Možná tam najdu nějaký recept jak se stát dobrým člověkem. Na rotě se mnou byl jeden kluk, Martin Sýkora z Lednice a o něm jsem věděl, že je věřící. Byl mi vždycky sympatický, protože působil vyrovnaně, byl ke všem přátelský, dokonce i k těm, kteří si z něj občas dělali legraci. Zeptal jsem se ho, jestli by mi nesehnal Bibli, ale v současném jazyce. Vytřeštil na mě oči překvapením. Později mi řekl, že by se v životě nenadál, že mě zajímají takové věci. Nedivím se mu. Byl jsem bouřlivák, ze všech jsem si dělal legraci, z vycházek jsem se vracel sťatý pod obraz. Když mi asi za měsíc sehnal ekumenickou Bibli, vzal si mě po večerce stranou, do hospodářské místnosti a vyprávěl mi jak se obrátil.
Vůbec jsem nerozuměl tomu co říkal. Znal jsem pojmy jako hřích, milost, duch, ale díky knihám, kterých jsem měl plnou hlavu, měly pro mne ty slova jiný význam. Přestože jsem mu nerozuměl, jedno jsem viděl – ten kluk mě má rád a záleží mu na mě. Proč? A jak to? Jak to, že on má tu lásku ke všem a já ne? Musí v tom vězet ten Bůh. A když mě vyzval abychom se pomodlili, tak jsem to udělal. Sice jen z úcty k němu a taky proto, že nás nikdo neviděl, ale pomodlil jsem se. Poprvé v životě. Řekl jsem cosi jako: „Bože, jestli existuješ, tak se mi dej poznat.“ Když jsem ten večer lehl na pryčnu, věděl jsem, že se něco stalo, nebo stane. Po třech den jsem si jako by mimochodem uvědomil, že nekleji. Jsem ze severní Moravy a tam se kleje jako o závod. Vždycky jsem se snažil toho zbavit a nikdy to nešlo déle než hodinu, dvě. A teď najednou, aniž bych se snažil, aniž bych na to myslel, uběhly 3 dny a já nezaklel. To bylo takové první ujištění, že se se mnou něco stalo. Po pár týdnech jsem cítil tíhu všech svých hříchů, tak jsme se s Martinem zamkli ve střelecké místnosti a já vyznával nahlas a před ním všechny mé hříchy. Chápete ten zázrak? Nechápete. Museli byste mě znát jaký jsem byl, aby vám klečící Jirka, který před druhým člověkem v slzách vyznává všechny své hříchy, připadal jako zázrak.
A za pár týdnů jsem měl opět puzení jít za jedním klukem se kterým jsem se rozhádal až na kost a celé měsíce ho ignoroval, jako i on mě. A teď najednou cítím, že bych za ním měl jít. Připadalo mi to naprosto šílené, protože jsem byl přesvědčený, že by za mnou měl přijít on. Vůbec se mi za ním jít nechtělo. Ale když mi Martin řekl, že to puzení určitě nebude od ďábla, ale od Boha, tak jsem šel. Tu noc jsme nezahmouřili oko. Mluvili jsme až do rána. Nemohl za nic pochopit, jak to, že jsem za ním přišel. Kde jsem k tomu vzal sílu a co se to se mnou stalo? Tak jsem mu rovnou řekl, že jsem uvěřil v Boha.
10. května tomu bylo 34 let co chodím s Pánem a 28 let, co mu sloužím jako pastor. Z toho 7 let v Praze a 21 let v Chorvatsku v Rovinji, kde žiji se svoji milovanou ženou Katkou a třemi dětmi, Terezkou, Matyášem a Martinem. Za tu dobu jsem prožil spoustu úžasných Božích navštívení a osobních proměn. A kolik proměněných životů jsem viděl a kolika úžasných zázraků uzdravení a vysvobození jsem měl tu milost být svědkem bych už dnes nespočítal. Jediné co vím je, že mé srce přetéká vděčností za to, že si mě Pán našel. A zrovna mě. Chápete to? Já ne.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Jirka Dohnal je misionář v Chorvatsku Foto: Jirka Dohnal s rodinou