Blíží se devátá hodina a Klement pozvedá své ruce k východu a modlí se. Jeho duše splývá s modlitbou. Chce proniknout do nebe společně s ní. Staví se na špičky a volá „Amen“.
Modlitba je ten nejintimnější vztah, který křesťan může s Bohem zažívat. Podobně jako v bolesti, tak i v modlitbě se pro něj svět uzavírá. Rozdíl je však v tom, že nepropadá zoufalství, ale vystupuje k naději.
Ačkoli je křesťanská víra spletena židovskými kořeny a ovlivněna židovskými zvyky, přece jen se v některých zvycích značně liší. V praxi se tato odlišnost nejvíce projevuje ve vnímání modlitby.
Na mnohých místech Pán Ježíš Kristus klade větší důraz na vnitřní projev modlitby než na ten vnější. Nový věřící se už nebudou orientovat na nějaká náboženská místa či úkony, ale budou sloužit Bohu duchem a pravdou. Zdánlivá jednoduchost má však své požadavky. Z mnoha Kristových výroků vyplývá, že je třeba více se věnovat očišťování srdce, které je náročnější než vnější rituální očista.
V prvních staletích existovala různá doporučení jak se modlit. Nikdo je však přesně nezformuloval. První takové všeobecné doporučení pochází ze 3. století od Klementa Alexandrijského, velkého křesťanského učence. Ve jeho spisech zvané Stromata, ve kterých se věnuje všemožným aktuálním otázkám jeho doby, najdeme základní rady týkající se modlitby. Pro pochopení křesťanské tradice modlitby 3. století nám poslouží právě Klementův spis Stromata díl VII.
Do Milánského ediktu v roce 313, kdy císař Konstantin Veliký zrovnoprávňuje křesťanskou víru, křestané nevyužívají sakrálních staveb jak je známe dnes. Křesťané se modlí „… nikoli na určeném místě, ve vybraném chrámě nebo při nějakých svátcích a stanovených dnech, ale po celý život a na každém místě, ať už osamotě nebo ve společnosti podobně věřících lidí.“ Pro křesťana není Bůh uzavřen do vyhrazených prostorů jak bylo zvykem v pohanských chrámech, ale přebývá všude. Bůh vychází z chrámů a přebývá v lidských srdcích. „Každé místo, kde myslíme na Boha, je skutečně svaté.“
Velkou péči Klement Alexandrijský věnuje tématu o co se vlastně modlit. Ve srovnání s některými dnešními křesťanskými společenstvími, kdy modlit se za prosperitu je samozřejmost, byli raní křesťané vedeni k tomu, aby se nemodlili za zdánlivá dobra, ale za to, aby byli dobrými. Prosili Pána o dobra, která se týkají duše. „(Křesťan) se bude modlit, aby nepřišel o to, co má, aby byl připraven na to, co přijde a aby to, co nyní nedostane, získal na věčnosti. Netouží po ničem, co není přítomno, neboť si vystačí s tím, co má.“Křesťané se ve svých modlitbách příliš nestarali o své materiální potřeby. „Bůh, který všechno ví, dá dobrým vše, co by jim mohlo prospět, aniž by o to prosili.“ Věřící měl spíše projevovat vděčnost za to, co má.
Pro křesťana bylo také důležité s kým se stýká a modlí. Věřil, že se člověk už jen svou účastí na modlitbách s jinými podílí na jeho skutcích. „Sluší se však také konat všechny modlitby čestně s čestnými lidmi, neboť je ošidné podepisovat se pod hříchy jiných.“
Vnitřní stav duše se projevoval i navenek. Ačkoli se v církvi prosazovala modlitba srdce bez zbytečných slov a viditelných znaků, křesťan naplněn entuziasmem pozvedával ruce i hlavu k nebi a při závěrečném společném volání se stavěl na špičky. Společně s duší usiloval povznést se k Bohu také s tělem.
Východ se stal nedílnou součástí křesťanské modlitby. Křesťané se během modliteb obraceli k východu. „Východ je obrazem dne zrození a předně proto, že se odtud šíří světlo, jež „zazářilo ze tmy“, ale také proto, že den poznání pravdy vzešel jako slunce těm, kdo se zmítají v nevědomosti, proto se konají modlitby směrem, kde ráno slunce vychází.“
Křesťanův život měl být odrazem života nebeského a napodobovat ho. Podobně jako se ve třech svatých nebeských příbytcích konají v různých časech modlitby, doporučuje nejen Klement Alexandrijský, ale i Tertullián (160-220) či Cyprián (†258) modlit se třikrát denně. Nejlépe ve třetí (dnešní 9 hodina), šestou (dnešní 12 hodina) a devátou hodinu (dnešní 15 hodina). Krom toho se doporučovalo před jídlem modlit se, chválit Pána a číst Písmo. Během stravování či před spaním se zpívaly žalmy a hymny.
Modlitba je rozhovor s Bohem, bez které naše víra nikdy nemůže dospět k dokonalosti. Každý křesťan by se měl předtím než vstoupí v modlitbě před Boží tvář zamyslet nad svým životem, aby mohl společně se žalmistou prohlásit: „ … jako kadidlo ať míří má modlitba k tobě, pozdvižení mých rukou jak večerní oběť.“
Autor: David Jan, zabývá se patristikou, historií a filosofií a v 90 letech působil jako misionář na Blízkém východě. Datum: 1. listopadu 2019 Foto: Pixabay – ilustrační