Pán Ježíš řekl : “Syn člověka nepřišel, aby se Mu sloužilo, ale aby sloužil a aby dal svůj život jako výkupné za mnohé” (Mt.2O,28). Mnoho věřících lidí zůstává u první části tohoto výroku. Berou si Pána Ježíše za příklad Služebníka a když o Něm mluví s druhými, poukazují na Jeho služebnost.
Vynechat však druhou část Ježíšova výroku je nemyslitelné. On přišel, aby dal svůj život jako výkupné. Když Pán Ježíš hovoří se svými učedníky o své smrti, o svém ukřižování, říká jim : “Jsem teď sevřen úzkostí a co mám říci ? `Otče, vysvoboď mne z této chvíle ?` Ale proto jsem přišel, pro tuto chvíli . . . .” (Jan 12,27). Jak byste mi odpověděli, kdybych se vás zeptal, proč přišel Pán Ježíš Kristus – Boží Syn – na tuto zem ?
Dvakrát za sebou připomíná apoštol Pavel Korintským věřícím, že přišel kázat Krista – Krista ukřižovaného (1.Kor.1,23 a 2,2). Nejen Krista, ale Krista ukřižovaného ! Pavel věděl velmi dobře, že nejrůznější šarlatáni mohou zneužít jméno Pána Ježíše Krista v nejrůznějším spojení, a proto definuje Krista jako ukřižovaného. Již tehdy nebylo snadné zvěstovat ukřižovaného Božího Syna, Ježíše Krista. A není to snadné ani dnes. Pavel se tomu však nijak nevyhýbal, nijak si evangelium nepřikrášloval, nijak si jeho zvěstování neusnadňoval. A neusnadňoval to nijak ani těm, kterým envagelium zvěstoval – uvěřit nebylo logické, nebylo to snadné, nebylo to populární.
Řekové mají rádi moudrost – filosofii – tak jim ukaž Ježíše, který je chytřejší a moudřejší na vyřešení všech lidských problémů – a budš mít kostel plný lidí. Židé chtějí vidět zázraky, tak jim ukaž, že Ježíš uzdravuje, že dokáže vyhnat nenáviděné Římany – budou takového Ježíše obdivovat a vyhlásí ho za svého krále. Ale zkus kázat Krista jako ukřižovaného Služebníka, a každý se ti bude vyhýbat, kostel bude prázdný a lidé půjdou za tím, kdo jim nabídne to, co chtějí, o čem si myslí, že je to uspokojí.
Církev je tu proto, aby svou existencí a svým zvěstováním odvedla naši pozornost od nás samých a od našich dobrých skutků a ukázala na Boha a na Jeho skutky. Aby namísto našeho různého misijního úsilí vylepšit a zachránit svět nám připomínala Boží misii, dokonané vykoupení skrze Ježíše Krista. Jestli poselství, které Církev zvěstuje, dává smysl bez pokání a obrácení, jestli alespoň čas od času nepohorší svým poselstvím zaběhlé církevníky, jestli nekonfrontuje každého člověka s pravdou – pak to, co zvěstuje, není evangelium. Když lidé mluví o Kristu, něco se děje. A nemusí to být nutně nějaké viditelné zázraky. Když je zvěstován ukřižovaný Kristus, Církev se stává divadlem smrti a vzkříšení k novému životu, životu lásky, obecenství, služby, stálého odpouštění . . . a takový život je neklamným a mocným svědectvím o platnosti Kristovy oběti a o dopadu evangelijního poselství.
Dnešní svět nabízí Církvi množství rozptýlení, která odvádějí od Krista. Ano, jméno Pána Ježíše uslyšíme, píše se o Něm v knhách, v kázáních, uvidíme Jeho jméno na autech, na plakátech, uslyšíme o Něm mluvit v rozhlase a v televizi. Jenomže v docela jiném kontextu, v jiném spojení, než jak je nám představován v Písmu, v Bibli. Snad nikdy jindy v dějinách jako dnes není jméno Pána Ježíše tak zneužíváno ke všem možným aktivitám, jako dnes. Vymýšlíme si nejrůznější církevní a dobročinné programy, které často nemají s evangeliem nic společného – ale dáme jim nálepku Ježíše Krista. Tím si to pojistíme.
Zabýváme se pouze symptomy, vnějšími příznaky zákeřné a smrtelné nemoci člověka, namísto abychom stále mířili tam, kam mířil Bůh, když poslal svého Syna na tento svět : hřích, oddělení od Boha, nutnost smíření s Bohem, uspokojení Boží spravedlnosti, Kristova zástupná smrt na kříži, vkříšení, věčný život. Měří dnes Církev a měříme dnes každý z nás jednotlivě naši církevní aktivitu těmito měřítky ? Jsme jen nábožní, možná křesťanští – ale bez Krista ? Myslíme si, že evagelium bez ukřižovaného Ježíše Krista bude přijatelnější pro svět kolem nás ? Pak jsme na velkém omylu.
Říkáme, že dnes žijeme v post-křesťanském období dějin. Nejsem si tak docela jist, že s totuo terminologií souhlasím, ale budiž. Podstatné je to, čím je dnešní křesťanství ovlivněno a poznamenáno. Položím vám otázku : zamyslete se nad známým kázáním Ježíše Krista na hoře (Mt.5-7) a nad obsahem listů apoštola Pavla. Jak tyto biblické oddíly spolu souvisejí ? Vykládáme epištoly přes filtr Ježíšova kázání, anebo Ježíšovo kázání přes filtr Pavlových epištol ? Ježíšovo kázání představuje především kritéria lidské morálky, Ježíš učí, jak by lidé ideálně mohli žít pod Boží vládou, v Božím království. Listy apoštola Pavla představují především doktrínu, učení o ukřižovaném Kristu (i když se Pavel samozřejmě nevyhýbá otázkám lidské morálky).
Může si křesťanská víra dovolit odloučení lidské morálky od biblického učení ? To není myslitelné. Pokud vynecháme dokrtínu a zůstaneme u morálky, stane se z křesťanství jen další náboženství. A přece dnes existuje celá řada kazatelů, kteří opouštějí zásadní články křesťanského učení jak je nám Bůh zachoval v Bibli, a propagují křesťanskou morálku. Jako by bylo možné následovat Ježíše, žít podle Jeho příkladu, bez víry v Jeho zástupnou oběť na kříži.
Když podlehneme tomuto pokušení, začneme poukazovat na to, že často lidé nevěřící anebo vyznavači nejrůznějších náboženských směrů “žijí lépe než plno křesťanů” – a budeme mít pravdu. Jinými slovy, budeme definovat křesťana jako někoho, kdo následuje Ježíše jako vzor a příklad, aniž by Ježíše Krista znal osobně, aniž by věřil v Jeho oběť na kříži. Toto je dnes největší pokušení pro Církev, milí posluchači. Myslet si, že být učedníkem Ježíše Krista, Jeho následovníkem, je možné bez spásné víry v Kristův kříž. Takoví “učedníci” se chtějí podílet na všelijakých křesťanských aktivitách ve jménu lásky a sebeobětování, aniž by kdy zakusili lásku Boží, kterou Bůh prokázal tím, že nejen poslal, ale nechal ukřižovat svého Syna. Přeji vám všem, abyste našli Boží milost a uvěřili, že i za vás Kristus zemřel.
Autor: Otakar Vožeh Foto: CC Search – iôustrační