Ahoj Milane, jak se máš?
Ahoj Hanko, díky za optání, mám se dobře. Sice to může znít jako povrchní fráze, ale pro mě to fráze není. Mám práci, která mne baví, a dostávám za ni včas zaplaceno. Mám už 12 let jednu ženu za manželku a mám ji čím dál raději. No a ty tři ratolesti, které společně máme, jsou sice někdy náročné, člověku občas tečou nervy, ale děti jsou zdravé a živé, a to je podle mne obrovský bonus nad to všechno, co se může zdát jako náročné anebo negativní.
Co by o tom, jak se máš, řekla Tvoje žena?
Myslím si, že by řekla, že se mám dobře, ale že někdy nestíhám se věnovat rodině a jí podle jejích představ – že toho prostě mám moc – jak v práci, tak i službě v církvi. Asi by taky dodala, že je pro mne strašně těžké říkat ne, a proto jsem tak trochu v jednom kole.
Jak se cítíš v roli otce tří dětí? Je to těžké?
Cítím se dobře, protože jsem si vždy přál větší rodinu, než měli naši – byli jsme s bráchou dva. Tři děti jsou náročné na koordinaci. Schopnost mezi ně rozdělit čas a pozornost je velká dovednost, ale na druhou stranu už se z nich začíná tvořit parta, a to je podle mě skvělé. Naučí se totiž, že nejsou na světě jediní a že je třeba občas hledat kompromis, i když to „bolí“ a je lepší pracovat v týmu než osamoceně.
Formulovali jste si s manželkou nějaký souhrnný výchovný cíl?
Neřekl bych, že jsme si to nějak jasně formulovali anebo dokonce napsali na papír, ale snažíme se o to, abychom vychovali lidské bytosti, které se o sebe budou schopny postarat, budou umět spolupracovat s druhými a budou si sami sebe i těch druhých vážit. Chceme jim ukázat i na to, že stojí za to mít osobní vztah s Bohem, protože ten nikdo a nic v životě nenahradí. Jak se nám to daří se budeme moct přesvědčit už asi docela brzy, protože naše dvě starší děti se již pomalu, ale jistě blíží do puberty, a to bude taková první zkouška výchovy, takže jsem zvědavý.
Vidíš v některém ze svých dětí sám sebe?
V každém z nich se najdu. Štěpán miluje matiku a je stydlivý, Stella miluje lidi a stále by něco vymýšlela a zařizovala, no a Teodor je zatím „jen“ hlučný, ale zároveň velmi vtipný a plný energie a radosti – a to je jen výčet toho lepšího ze mne, co děti mají.
Chtěl bys, aby některé z dětí převzalo Tvou životní štafetu?
To je zajímavá otázka. Profese architekta je hodně náročná na čas, vztahy a komunikaci s lidmi. Občas jsme si se ženou říkali, že lepší bude, když naše děti budou dělat něco jiného. Nicméně ty starší mají rádi výtvarku, mají představivost, jsou hodně kreativní, takže bych se ani nedivil, kdyby něco podobného dělaly.
Hlavní ale pro mne bude, když se nám podaří jim předat to, že je dobré se umět postarat o sebe, postavit se na vlastní nohy. Prostě podnikat. Oba se ženou jsme z rodin, kde se po revoluci naši otcové dali na samostatnou dráhu, a i nám se to líbí – kombinace svobody a zodpovědnosti – to vede totiž k dospělosti a samostatnosti.
Jsi architekt. Co nového v práci? Na čem zrovna pracuješ?
Poslední tři roky spolupracuji na projektech s kamarády z Prahy. Většinu práce už teď neprojektuji, ale spíš se věnuji řízení těch projektů / staveb a lidí. Momentálně rozjíždíme pobočku této firmy v Brně a na Moravě, takže je to teď takový mix úplně všeho.
Zařizujeme kancelář, hledáme lokální projekty a přesvědčujeme potenciální klienty / investory o tom, že naše služby jsou nejlepší na trhu, a tak by je pro svoje projekty měli využít.
Co se Ti zdá lepší, být zaměstnancem nebo na volné noze?
Oba dva způsoby obživy mají své výhody a nevýhody. Ale mně se jednoznačně více líbí být na volné noze. Je to sice trochu náročnější na hlídání sama sebe, všech možných plateb, termínů, daňových přiznání atd., ale tu svobodu mi žádný benefit v zaměstnání nevynahradil.
Co už nejsi ochoten své práci dát?
Hmm, to je zajímavá otázka. Tím, že nejsem zaměstnanec, a tudíž nemám některé „jistoty“, tak mám pocit, že je potřeba udělat vše, co můžu, aby se to, na čem dělám, povedlo. Nicméně se snažím o to, abych nemusel obětovat čas s rodinou
Baví Tě to ještě?
Ano a moc. Je to kombinace úplně všeho – kreativity, technických věcí, vedení lidí, komunikace s lidmi, cestování, neustálého se učení nových věcí a navíc mi to dává smysl a sedí mi to s mým snem, který už nějakou dobu mám, o tom, aby tu v republice byla kvalitní firma, která pomůže klientům s celým procesem stavebního záměru – od hledání vhodného místa až k vyřešení náplně.
Kam chodíš do sboru? Jaký je to sbor a jak jsi Ty osobně aktivním členem?
Chodím do společenství Na Cestě. Jsme součástí sboru Církve bratrské Maják ze Vsetína. Scházíme se v Otevřené Zahradě v Brně na Údolní. Snažíme se abychom zůstali i s narůstajícím počtem lidí otevření, ochotní naslouchat a společně hledat Boží záměr, který s námi v Brně má.
Zatím jsme ještě pořád menším společenstvím. V neděli nás bývá kolem 30 dospělých a 20 dětí. Převážně jsme mladší rodiny s dětmi, ale jsou mezi námi vítáni lidé všeho věku – od středoškoláků až po důchodce 🙂
Já jsem součástí vedení tohoto společenství – staršovstva. Sloužím ve chválách – vedu jeden tým muzikantů, občas kážu. Před dvěma lety jsme také začali službu dětem (od 7 do 13 let) v týdnu, která se inspiruje skautem a v rámci CB se jí říká dorost – byl jsem součást týmu vedoucích, ale od nového školního roku tam budu muset skončit, jelikož narůstají zodpovědnosti i jinde ve společenství. Ještě se věnuji našemu webu, kam dávám nahrávky z nedělních kázání a snažím se ho udržovat aktuální, aby se o nás mohli lidé dozvědět co možná nejvíce ještě před tím, než třeba seberou odvahu a přijdou.
Proč to děláš?
Před 22 lety jsem uvěřil. Zjistil jsem, že existuje Bůh, který nás miluje a nechal za naše hříchy umřít Krista na kříži. Bůh nezůstal pasivní. Udělal pro náš něco konkrétního – nekoukal se jen jako nestranný pozorovatel. A proto jsem se od té doby vždy snažil aktivně v církvi něco dělat – nějak mi nikdy nešlo, abych zůstal pasivní a jen si nechal sloužit od druhých. Kristus taky sloužil druhým a v tom se jej snažím následovat.
Hlavně se věnuji všemu, co souvisí aspoň trochu s hudbou, protože mne to nejen baví, ale věřím, že je to i moje povolání.
Nicméně ty další věci, které jsem dělal a dělám v církvi, jako třeba být součást vedení mládeže nebo dorostu, kázat, vést společenství apod. beru tak, že když vidím nějakou potřebu, tak i když na danou věc nejsem nejlepší, tak ji jdu dělat, když není nikdo další a pak se snažím za sebe najít náhradu, která bude lepší a povolanější, než já 🙂
Všimla jsem si, že pozorně sleduješ politické dění v naší zemi. Neuvažoval jsi o aktivním angažmá v politice?
Všímáš si dobře. Ano, to, co se v současnosti na politické scéně v ČR děje, je pro mne obrovským zklamáním. Mnohokrát jsem nad svým zapojením přemýšlel. Kdybych byl sám, tak bych do toho asi šel, ale manželka mne v tom brzdí – což je dobře – protože v mnoha ohledech jsem tak trochu naivním optimistou, takže má obavu, že by mne to soukolí politiky mohlo semlít. Další věcí je, že se mi zatím nepodařilo najít úplně ideální stranu, se kterou bych ve všem souhlasil a za kterou bych byl ochoten jít s kůží na trh. Kdysi jsme s jedním kamarádem dokonce uvažovali o úplně nové straně, ale nebyla na to síla.
Takže teď na to není čas a prostor.
Daří se Ti vyvažovat všechny své životní role?
Musím se to učit, protože se občas pro něco nadchnu – někdy možná až příliš – a pak ztrácím pojem o všem ostatním. Ono těch rolí je docela dost – učedník Krista, manžel, otec, syn rodičů, starší ve společenství, architekt, muzikant, kamarád, vedoucí týmu v práci, občan ČR – nicméně zásadní je jistá integrita. Lidé mají občas tendence oddělovat ty duchovní role od těch „přízemních“, ale to je škoda. Nepřestávám být přece učedníkem Krista poté, co v neděli skončí bohoslužba. Tím jsem pořád – ať už sedím v kanceláři, nebo u kávy se ženou a nebo píšu status na twitter, když se chci podělit se svými myšlenkami v širším okruhu lidí, kteří třeba zrovna nemusí být součástí mojí sociální bubliny, protože ta je v některých ohledech hodně úzká.
Co myslíš, přijde brzy vytržení?
Musím se přiznat, ale na vytržení nemám nějak prostor myslet. Ano, do nebe se těším, ale momentální starosti ale i radosti moji mysl zaměstnávají natolik, že se nesoustředím na to, že bych hledal všechna možná znamení, která jsou popsaná třeba ve Zjevení, a z toho se snažil vyčíst datum, abych byl připraven.
Nejdůležitější podle mne je, abychom byli připraveni na to, že vytržení může přijít každý den, ale nenechali se tím zjevit natolik, že zapomeneme na vše ostatní a promarníme čas, který nám tu Bůh ještě dává.
Autor: Hana Pinknerová Foto: Facebook