Tomáš G. Masaryk a Václav Havel se řadí k významným osobnostem českých dějin. Oba to dotáhli až k funkci prezidenta republiky. Jaký byl jejich osobní vztah k transcendenci? Byli ateisté či věřící? A byli křesťané? Začnu mladším z nich, tedy Václavem Havlem.
Byl Havel křesťan?
Římskokatolická církev v tom měla, zdá se, jasno. Havel byl jako dítě pokřtěn v římskokatolickém kostele, tedy z hlediska římskokatolického kléru byl křesťanem a basta. Křest je přece nezrušitelný. Proto mu byl uspořádán církevní pohřeb. Nebo spíš státní pohřeb s církevním doprovodem.
Věřil ale Václav Havel v Boha? Před osmi lety jsem četla na toto téma článek (http://denikreferendum.cz/clanek/12155-duchovni-zaklad-havlovy-civilizacni-kritiky ), jehož autor se z religionistického hlediska zamýšlel nad Havlovou spiritualitou. Václav Havel svým způsobem věřil, i když měl blízko k Heideggerovi, jehož bohem bylo jakési Bytí. Často se má za to, že Havel inklinoval ke spiritualitě New Age, alespoň k některým jejím formám. I tomu věnuje autor článku pozornost. Zdá se, že Havel nějaký vztah k New Age měl. New Age se blíží spíš pohanství než křesťanství. Osobně se domnívám, že Havel křesťanem nebyl. Tím ho nechci nikterak shodit ani ho soudit.
Byl Masaryk křesťan?
Masaryk mnohokrát zdůrazňoval význam náboženství v životě člověka, ale zdá se, že si uvědomoval především jeho mravní význam. Nechtěl, aby víra byla jen pasivním přijetím lidského údělu, nýbrž aby se věřící aktivně stávali Božími spolupracovníky. Nábožensky měl blízko k evangelíkům, vážil si odkazu historické Jednoty bratrské a také byl patrně do značné míry ovlivněn svou manželkou – unitářkou. Ve své úvaze o sebevraždě jakožto fenoménu moderní doby napsal, že člověk si sám nevystačí, že musí ze sebe ven, musí se na něco pověsit. Buď se prý pověsí na hřebík nebo na Boha.
Minulý rok se v Přerově konala konference s názvem Komenský a první republika, pořádaná Muzeem Komenského. Jejím cílem bylo zhodnocení vlivu osobnosti J. A. Komenského na ideové směřování první republiky. Na konferenci vystoupil katolický teolog Vít Machálek. Jeho příspěvek se však netýkal Komenského, ale Masaryka. Dal si tu práci, aby předložil řadu argumentů, jimiž se pokusil vyvrátit obecně rozšířenou představu, že Masaryk věřil, že spoléhal na Boha. Machálek tvrdil, že Ježíš byl Masarykovi pouze sociálním reformátorem, ale nikoliv osobním Spasitelem. Má smysl s tímto názorem polemizovat? Zřejmě to každý bude vidět trochu jinak. Ke konci článku se k té otázce ještě vrátím.
Občanství a otroctví
Před několika dny jsem se v jedné diskusi setkala s tvrzením, že Václav Havel prý věřil v jakousi možnost znovu uvést do života princip antického občanství. Namítla jsem, že je-li to pravda, pak možná právě v tom spočíval jeho velký omyl. Nelze zničehonic obnovit princip antického občanství, který platil před tisíciletími, a uvést ho do reality dneška. Athénská demokracie byla výrazem určitých historických poměrů a byla založena na otrokářství. Otroci (ale ani ženy a cizinci) neměli podíl na lidových shromážděních (ekklésia). To bychom si dnes jistě nepřáli. Otroctví lze definovat v rovině ekonomické i politické. Takové otroctví dnes už naštěstí neznáme. Formálně (čili navenek) jsme dnes všichni svobodní. Jsme však svobodní i uvnitř? Jsme schopni vytvářet tu přirozenou „polis“?
Mohlo by vás zajímat
Jak se vlastně lidé stávali otroky? Pokud se člověk otrokem už nenarodil, mohl se jím stát, když upadl do dluhů a neměl je čím splatit. Otrokem se mohl stát ten, kdo prohrál v boji, kdo byl vzat do zajetí. Svým způsobem to byla potupa. Někteří muži volili raději smrt, než by padli do zajetí. Filosof Herakleitos z Efesu napsal, že otcem všeho je boj. Jedny činí svobodnými, druhé otroky. Herakleitovou úvahou se inspiroval i G.W.F. Hegel ve své slavné dialektice pána a raba.
V dobách, kdy se rozjížděla průmyslová revoluce, byli na tom někteří dělníci hůř než otroci. Dělník byl sice formálně svobodný, ale jinou obživu než práci v továrně neměl. Jeho život byl horší než život samostatně hospodařícího rolníka v době poddanství. Dělník byl sice navenek svobodný, ale byl tak deformován nelidskými životními podmínkami, že byl na tom mnohdy hůř než nevolník nebo otrok. V továrnách pracovaly ženy i malé děti, za hrozných podmínek a bez jakéhokoli sociálního zabezpečení. Otcové rodin často hledali útěchu v alkoholu, čímž bídu ještě rozmnožovali. V moderní Anglii bylo postavení dělnictva kupodivu mnohem horší než v zaostalém Rakousku-Uhersku. Teprve během dvacátého století došlo k jistému zlepšení. Částečně ze strany státu, částečně dělnickou svépomocí.
Útlak člověka poznamenává. Nemusí jít jen o útlak třídní, ale i o útlak národnostní. Češi kdysi ztratili národní svobodu na tři sta let. Jen co se z toho trochu vzpamatovali, přišel Mnichov. Kapitulace náš národ znovu poznamenala, zejména muže, kteří tenkrát byli připraveni bránit svou vlast a bylo jim to znemožněno. Spolkli to jak hořkou pilulku, ale zanechalo to stopy na jejich sebevědomí. Ztráta morální integrity se může přenášet i na potomstvo.
Masaryk, Havel a národ
Masaryk neměl o české národní povaze žádné iluze. Dobře věděl, že Češi jsou poznamenaní útlakem, že bývají nepevného charakteru, protože otrocká mentalita tu zapustila kořeny. Předpokládal, že život sub specie aeternitatis pomáhá obnovovat lidské charaktery. Proto také napsal, že česká otázka je především otázkou náboženskou. A proto zároveň (podle mého názoru) musel věřit, že Ježíš vysvobozuje z vnitřního otroctví, tedy že je Spasitelem, nikoliv pouhým sociálním reformátorem. I když o spáse nemluvil.
Naproti tomu Václav Havel sice proti náboženství nic nenamítal, ale myslím si, že význam Ježíše pro vysvobození z vnitřního otroctví dost podcenil. Domníval se zřejmě, že občanská společnost se utvoří a bude fungovat tak nějak sama od sebe, protože je jakousi lidskou přirozeností. Vždyť to přece fungovalo už v antické polis! Jenže ono se ukázalo, že to nefunguje, protože velká část Čechů pořád ještě není vnitřně vysvobozena a navíc má k víře negativní vztah. Václav Havel to však nepochopil.
Rozdíl mezi oběma osobnostmi dále spočíval v tom, že Masaryk žil v době, kdy lidé ještě nepochybovali o své identitě. Ta jim byla jaksi samozřejmě daná. Nemuseli ji hledat. Masaryk ještě zastihl národ na jeho vrcholu, kdežto Havel už na jeho sestupu. Masaryk se ještě mohl stát jakýmsi národním vůdcem, kdežto Havel už byl čistě kosmopolitní osobností. Vzestup a sestup se netýká jenom našeho národa, ale národů obecně. Za Havla se národy už začínaly rozpouštět v moři globalizace, v němž plavou svobodná individua zbavená své původní identity. Totéž se týká západní kultury obecně. Masaryk zastihl západ ještě na jeho vrcholu, Havel už na jeho sestupu. Nebo spíš v jeho rozpouštění se v oceánu globalizace.
Nic bych těm dvěma nevytýkala. Každý z nich sehrál svou historickou roli, každý udělal, co v dané situaci mohl, protože politika je umění možného. Teď je to na nás. Nemůžeme už spoléhat na žádné vůdce. Nemůžeme vlastně spoléhat na nikoho jiného než na Boha.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novinAbychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor: Eva Hájková Datum: 27. prosince 2019 Foto: Wikipedie – Václav Havel na Národním muzeu v Prazhe