Dospěl jsem k závěru, že s těmi filosofy zřejmě není něco v pořádku, neboť mají kuriózní představu, že Bůh je do jisté míry jakousi domněnkou, o které lze diskutovat.[1]
C. G. Jung
Křesťanství vzniká jako mladé, roztančené, dynamické, expandující náboženství a navzdory cílenému, důslednému a krutému pronásledování zachvátí jako požár středomořský region, celý tehdejší civilizovaný svět. Výzvu jeho zakladatele: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření,“(Mar 16,15) první křesťané vezmou vážně. Na rozdíl od židovství, které se nezabývá evangelizací a nikdy nemělo své misie, křesťané do celého světa půjdou a budou kázat všemu stvoření, svatý František ptákům, svatý Bonaventura rybám a většina misionářů lidem.
Související – Marek Orko Vácha: Jak asi vidí svět Bůh? A jak vidí tebe?
Obsah kázání ale nejsou žádné hluboce metafyzické úvahy, nebo aspoň ne zpočátku, není to nic než vlastní zkušenost toho, co misionáři sami na sobě zažili. Přesně o tom píše Jan: „Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života.“ (1 Jan 1,1). Žádná velká teologie, žádné učené disputace, zda Bůh je, nebo není, žádných pět cest k poznání Boží existence ve světě. Co jsme slyšeli a co jsme na vlastní oči viděli, tak o tom vám chceme povědět. Podstata věci je čistě vystižena v následujícím příběhu:
Přijde k němu malomocný a na kolenou ho prosí: „Chceš-li, můžeš mě očistit.“ Ježíš se slitoval, vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: „Chci, buď čist.“ A hned se jeho malomocenství ztratilo a byl očištěn. Ježíš mu pohrozil, poslal jej ihned pryč a nařídil mu: „Ne abys někomu něco říkal! Ale jdi, ukaž se knězi a obětuj za své očištění, co Mojžíš přikázal – jim na svědectví.“ On však odešel a mnoho o tom vyprávěl a rozhlašoval, takže Ježíš už nemohl veřejně vejít do města, ale zůstával venku na opuštěných místech. A chodili k němu odevšad. (Mk 1, 40-45)
Uzdravený malomocný se stává evangelizátorem, misionářem, a jeho poselství je průzračně čisté. Byl jsem nemocen, malomocný, a on mě uzdravil, to vám chci říct. Lidé, poslouchejte, v našem kraji, přímo zde, je někdo, kdo uzdravuje!
V našich časech, zdá se mi, slovo „evangelizace“ dostalo úplně jiný obsah, a ještě navíc je jinak chápou křesťané a úplně jinak lidé, kteří nežijí v náboženském kontextu. Výsledkem je veliké nedorozumění.
Z pozice křesťanů slovo „evangelizace“ může být vnímáno tak, že se křesťané snaží někoho přesvědčit, aby se stal taky křesťanem. Máme pro nekřesťany nabídku, hlásáme my křesťané, církev a její morálku. Kdo má nejasný pocit, že svět má smysl a kdo chce chránit život, je vítán. Tak, jako jsou náborové letáky do sportovních klubů nebo do politických stran, děláme nábor i do církve. Nabízíme živé společenství, přátele ve farnosti, hudební sbor, a v tom nejlepším slova smyslu nabízíme i náboženské obřady, poutě a smysluplnou možnost se podílet na pomoci potřebným, angažování se v aktivitách farnosti na pomoc bezdomovcům nebo chudým dětem v Africe. A to není málo. Otevřeme okna a dveře a lidé si k nám skutečně nacházejí cestu, osloveni tím, že děláme opravdu dobré věci, staráme se o přírodu v okolí obce, pořádáme farní burzy oblečení nebo přednášky o sociologii a jako komunita spolu docela dobře vycházíme. Opakuji, to není málo.
Související – Marek Vácha: Čára mezi dobrem a zlem protíná srdce každého z nás
Z druhé strany zdi to lidé mimo náboženský kontext vnímají tak, že je někdo do farního společenství církve zve, a zvažují, zda do církve vstoupit úplně stejně, jako zvažují, zda vstoupit do sportovního klubu nebo do politické strany. „Co by mi to dalo?“ ptají se sami sebe a křesťanů se se zájmem ptají „Co vám dává víra?“ nebo „Co vám dává modlitba?“ Pokud by modlitba bylo účinnou cestou, jak získat ztracenou vnitřní rovnováhu, pak by mi to možná stálo za to, uvažují. Zejména, pokud jim nepomohl ani kurs jógy, ani jiné relaxační techniky. Ale na druhé straně, vstoupit do církve, to by přece znamenalo se nějak přihlásit k restitucím, k prelátům, sexuálním skandálům, podivuhodně sešněrované sexuální morálce, červeným biretům, krajkám a vatikánským pokladům. A taky vždycky, když televize reportuje o církvi a zprávy dokresluje takzvanými ilustračními záběry, vždycky to jsou nějaké ty slavnostní obřady, oblaky kadidla, zpěvy, krajky a fialová solidea. To je ten život církve, pochopí divák, co by taky církev byla jiného, že. Většina lidí žijících mimo náboženský kontext proto není interesována. Každý si spíše bude tak nějak soukromě věřit v to něco nad námi a bezdomovcům může každý pomáhat sám nebo skrze Člověka v tísni. A taky raději pozor, aby se do nás někdo nepokusil nalít nějakou nauku.
Abych to shrnul: myšlenka je taková, že zvenku mi někdo nabízí vstup do organizace. Skrze letáky, skrze pozvání sousedů nebo kolegů v práci, skrze webové stránky farností nebo klidně i skrze pouliční evangelizátory. Evangelizace jako nábor do církve. A ta organizace v místní obci může být velmi sympatická. Někdo přijde, většina nepřijde.
Moje myšlenka je přesně opačná, a neříkám to já, říkají to všichni: ono je to už dávno v nás. Není to venku, je to uvnitř. To ono cosi, plamen, světlo, smysl, Wakan Tanka.[2] Možná zasypáno hlušinou, ale zlatá nitka tam někde dole v duši je. Pramen, možná skoro udušený roky vršenými vrstvami odpadů, ale přece existující. Drobné světlo, možná kvůli životním příhodám úzkostlivě obestavěné kruhovými hradbami tmy. Zahrada s pramenem za nenápadnými zrezlými dveřmi v nejhlubším sklepení. Nemusíme to hledat venku. „Pozdě jsem Tě miloval, Kráso tak stará a přece nová, pozdě jsem Tě miloval! Ty jsi byl uvnitř a já venku a tam jsem Tě hledal,“[3]píše Augustin ve Vyznáních. Je to v nás. Je to v každém z nás, bez výjimky. Nepřichází to zvenku v podobě náborových letáků. Co je potřeba, je se rozpomenout, možná i začít v sobě trochu hloubit, pomoci praménku, až prorazí do studánky. Modlit se k Wakan Tanka, ať pramen pročistí, byť v něj ještě nevěřím.
Nikdy to v minulosti nebylo tak, že bychom si sedli kolem ohně nebo kolem stolku s kávou a začali diskutovat, odkud jsme přišli, kdo jsme a kam směřujeme, a někteří z nás by byli toho názoru, že nás něco muselo stvořit a jiní toho názoru, že ne. Jung píše přesně, nejdříve byli bohové, a teprve po nich vznikla teologie.[4] Nikdy naopak. Od chvíle, kdy jsme začali tančit kolem ohňů, už to v nás bylo. Bylo to v těch, co pomalovali Altamiru a jeskyni Chauvet. Bylo to v nás dávno předtím, než jsme vznikli jako druh, dávno před tím, než kdesi v nás začala vznikat nejasná první myšlenka.
Ať si člověk myslí, co chce, každý atom jeho těla o tom zpívá. Bylo to zde dávno před tím, než přišli misionáři, bylo to zde dávno před tím, než přišli první lidé, dávno před tím, než se narodil vesmír. My jsme si to nevybrali, ono si to vybralo nás. Je zde veliké nedorozumění, bolestivé nedorozumění. Zurčení tohoto pramene v nás, které je od počátku věků, nelze popřít proto, že někdo odmítá sexuální skandály nebo restituce nebo krajky. To přece mluvíme o něčem úplně jiném. Zurčení pramene zde bylo dávno před krajkami, dávno před tím, než na této Zemi bylo vysloveno první lidské slovo. Není to venku, je to uvnitř, máš to dávno v sobě. Nepřináší ti to někdo zvenku jako pošťák noviny. Poslouchej chvíli, uslyšíš to, ten jemně tekoucí pramen uvnitř Tvého nitra. V dopise se Pavel ptá svých čtenářů – copak nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá? (1 Kor 6,19) a hebrejská bible říká podobně Vždyť to slovo je ti velmi blízko, ve tvých ústech a ve tvém srdci (Deut 30,14). My, křesťané, nejsme ti, kteří hlásají, že se má říkat pravda, nejsme ti, kdo brojí proti zabíjení nevinných, nejsme ti, kdo se vyžívají ve svíčkách a oblacích kouře z vonných zrn pryskyřic, nejsme ti, kdo chtějí chránit přírodu. Nebo to všechno nejsme především. Jsme především lidé, zranění dotekem numinózna, jsme právě zápasící ve tmě, jsme kulhající lidé se zraněnou kyčlí, jsme ti, kdo zápasí a křičí na Wakan Tanka – nenechám tě jít, dokud mi nepožehnáš! Ještě jednou Jung:
Křesťanská scholastika mě nechávala chladným a aristotelský intelektualismus sv. Tomáše se mi jevil více bez života než nějaká písečná poušť. Myslel jsem si: tihle všichni chtějí logickými triky vynutit něco, čeho se jim nedostalo a o čem ve skutečnosti nevědí. Chtějí si dokazovat nějakou víru tam, kde se přece jedná o zkušenost![5]
Víra je plamen, a někdo, proč ne, se k Wakan Tanka může dostat intelektuálními spekulacemi kolem ohně nebo debatami kolem stolku s kávou, tak jako jiný skrze vědu, skrze molekulární biologii, skrze sport, skrze umění, skrze sbírání známek, skrze filosofii, skrze botaniku nebo skrze buddhismus, všechny cesty jsou možné. Když jsme u toho, na rozdíl od Junga myslím, že v Tomášovi ten plamen byl, ale co psal, psal jako suchý pravoúhlý systém, protože to považoval za důležité. Víra je planoucí stigma, bolestivá rána, zranění, z kterého teče krev, zápas s neznámým na hoře, dotek paprsku světla, stuhy ohně nad lidmi, kteří si toho nežádali, k někomu to přichází postupně, skoro pokradmu, až tajně, jako když se v kostele potichu zapaluje svíce, k někomu, jak k Šavlovi u Damašku, skrze blesk a náhlou průtrž mračen. Všechny cesty jsou možné a, co víme je, že Wakan Tanka se nenechává omezovat našimi názory na to, co by dělat měl a co by dělat neměl, a co vhodné je a co není.
Otázka, co mi dává modlitba a co mi dává víra, je špatně položená. Modlitba mi dává totéž, co mi dává pohled na východ slunce, pohled na noční nebe, zážitek prudké zamilovanosti nebo zážitek prudké bolesti. Nevyhledáváme to, ono si to vyhledává nás. Ono, Wakan Tanka, oslovilo nás, můj život je pokusem o odpověď. Není to dávání ani braní, není to obchod, není to ekonomie, nejsou to příjmy ani výdaje, jako nejsou příjmy a výdaje zápas s andělem. Je to život sám a chtěl jsem to stejně, jako jsem se chtěl narodit. Že při východu slunce zazpívám ranní píseň a poděkuji za to, že život je dar, je nejpřirozenější věc na světě. Modlit se je normální.
Že z toho pak vychází všechny ty církevní obřady a farní burzy oblečení je pravda. Nesmí se ale zaměňovat podstata a důsledek, pramen a potok. Kdo by se zamiloval do důsledku, obřadů, krajek, významných církevních postů, diskusí na sociálních sítích, společenství a farních výletů a pominul podstatu, plamen, magma pod povrchem, zaměňuje organizaci za organismus. Větve dávají smysl a mohou žít jen tehdy, jsou-li napojeny na kmen a kmen na kořeny.
Svatá Terezie z Avily, která by tomu měla rozumět, proto píše, pro nás nepochopitelně, že evangelizaci by se měli věnovat až lidé, kteří se dostali do třetí ze sedmi komnat cesty k Bohu, tedy ti, co se dostali na cestě hodně, hodně daleko. Ti, kteří už vědí, o čem mluví.
My ostatní můžeme klidně promluvit o svém místě na Cestě, o tom, kde právě jsme, o svých hledáních, o svých pochybách, o tom, jací jsme a po čem toužíme. Nestylizujte se, prosím, do pozice horských vůdců, kteří už všude byli, do pozice Jobových přátel, kteří se chtějí stát advokáty Boha proti Jobovi a jeho bolestem, které sami nezažili, o kterých ani nic nevědí a ani představit si je neumějí. Mluvte o své cestě, třeba i o tom, že jste ušli zatím jen pár kroků, ale že chcete jít, je-li to pravda, nestylizujte se, buďte pravdiví. Tak jako tak, cesta nikdy pro nikoho nekončí.
Autor je katolický kněz a biolog Zdroj: Magazín Signály Datum: 26. března 2021 Foto: Pixabay – ilustrační
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
[1] Jaffé, A., Vzpomínky, sny, myšlenky C. G. Junga. přeložil Karel Plocek. Portál, Praha 2015. str. 62
[2] Moje zkušenost je, že jakmile použiji české slovo „Bůh“, u čtenáře to vyvolá představy a obrazy a pro mnohé ne právě radostné. Aby dali najevo, že „Bůh“ je tajemství, používají mnozí teologové jen symbol (…), Židé Boží jméno nevyslovují. Abych se vyhnul slovu „Bůh“, používám lakotské „Wakan Tanka“, doslova „Velký Duch“, které je v českém jazykovém prostoru neutrální. Myslím tím ale totéž, co Češi označují těmi třemi písmeny „Bůh“. Laskavý čtenář si pomocí funkce „najít a nahradit“ může termín vyměnit za „Bůh“, „God“, „Dieu“, Díos“ nebo (…).
[3] Augustin. Vyznání. Kniha 10, hlava XXVII
[4] Jung, C.G., Aspekty mužství. Portál. Praha 2017. str.182
[5] Jaffé, A., Vzpomínky, sny, myšlenky C.G. Junga. přeložil Karel Plocek.Portál, Praha 2015. str. 67