Křesťanský smysl pro realitu má velmi silné vědomí eschatologické naděje. Vysněná budoucnost přijde. Toto trvání na sestupu nebe na zemi, je však vyvážené stejně intenzivním přijetím reality přítomnosti. Počítat s Hospodinem a jeho budoucností pro nás, neznamená nepočítat s nepříjemnostmi kolem nás i v nás. Křesťanský život se nemůže točit kolem nějakého stavu. Bůh nás opravdu celé noří do vodního hrobu křtu, a celá naše realita, všechny naše stavy a období, se v Kristu dostávají do stínu a světla Boží přítomnosti. Proto růst v pravdivém pohledu na věci znamená učit se modlit, kdekoliv se zrovna nacházím. Nevyhradit si modlitbu a počítání s Boží realitou, na období nadšení, intenzivního vnímání Jeho přítomnosti anebo pro „úspěšná“ období, kdy je klid a leccos jde hladce. Něco takového nám Hospodin někdy dá jako ochutnávku na začátek naší cesty s ním.
Pokud s ním ale jdeme dál, podobně jako v manželství, se i v tomto vztahu se otevíráme neustálé provázanosti s někým, kdo tady je, i když jej nevnímáme, anebo když se nám moc nedaří, když si moc nerozumíme, anebo když nám ten druhý chybí. Mluvit k Bohu, případně na něj orientovat svoji pozornost i v obdobích ticha, nepohody, dokonce i temna a destrukce. Do toho nás Nejvyšší také pozval. Znamená to, že nemusíme být jinde, než kde zrovna jsme, abychom mohli uznat realitu toho, že s Bohem k sobě patříme, pokud jsme mu už jednou řekli svoje ano. Kam nás tato nejvyšší společnost povede v nejbližším období dál, to je otázka. Zaslíbení slavné budoucnosti s Ním (i neslavného konce bez Něj), je však jasná danost, se kterou je nutno počítat, máme-li žít v pravdě.
Autor Marek Macák, psycholog
Zdroj: Blog Marka Macáka
Foto 1: unsplash.com
Foto 2: Facebook