Ještě před nedávnem jsem byla přesvědčena, že křesťan se vůbec nemá politicky angažovat. Jenže pojem „politika“ má dva významy. Politika je v jistém smyslu boj o moc – soupeření o to, kdo bude mít rozhodující moc ve státě nebo na planetě vůbec. Jednou kdosi dokonce řekl, že válka je pokračováním politiky jinými než mírovými prostředky, což trochu přispívá k poměrně rozšířené představě o tom, že politika je vlastně ošklivá věc, jen o něco málo lepší než válka. Avšak druhý význam slova politika souvisí s jedním řeckým slovem. Politika je odvozena od slova polis. Jde tedy o správu obce. Obcí může být jak malé společenství lidí – například v místě bydliště – tak celá společnost, která je vlastně společnou obcí nás všech. Neříkám stát, protože státem je podle mého mínění státní aparát, zatímco my všichni, obyvatelé státního území, tvoříme společnost.
Ten první význam slova politika tedy znamená boj o prosazení vlastních představ, vlastních idejí, vlastního programu oproti představám, idejím a programům jiných lidí, jiných politických stran a organizací, které se nám mohou jevit jako nepřátelské. Ten druhý význam slova však znamená spolupráci s druhými lidmi, hledání konsenzu, jak by to v naší zemi a vůbec na celém světě mělo vypadat. Cílem by přece měla být dohoda s druhými, nikoliv prosazení vlastních požadavků. O prosazování většinou usilují politické strany, zatímco ten první cíl – vzájemnou dohodu – by měla naplňovat občanská společnost.
Když mluvím o dohodě s druhými lidmi, nemám tím na mysli ústup od toho, co je pro mě důležité a prvořadé, tedy od toho, čemu pevně věřím, o čem jsem přesvědčena, od způsobu, jakým chci žít svůj život, nýbrž maximální přizpůsobení se druhým v tom, v čem se jim přizpůsobit mohu. Ustoupit v tom, v čem ustoupit mohu. Nevnucovat druhým své představy. Neprosazovat vlastní svobodu proti svobodě druhých lidí. Často se cituje výrok J.S. Milla: „Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého“. Ale mně se ten výrok nijak zvlášť nelíbí. Vypadá to, jako by druzí lidé člověka omezovali. Jako by měl každý z nás kolem sebe jen malý ohraničený kousíček svobody. Přitom bychom mohli mít svobodu společnou a celou, nerozdělenou na kousíčky. Kdo jiný než křesťané by měl mít představu o takové společné svobodě? Vždyť svoboda je přece tam, kde je Pánův Duch!
Jak ale dosáhnout společné svobody? Jedině dialogem s druhými lidmi můžeme utvářet náš společný svět. Jenom tak můžeme poznat, jaké jsou jejich názory, jejich zájmy, jejich potřeby. Jenom tak se jich přestaneme bát. A jenom tak můžeme mít na ně kladný vliv. Proto je zapotřebí, aby křesťané neměli strach a podíleli se na utváření občanské společnosti, která je předpokladem dobře fungující demokracie. Už třicet let máme možnost se navzájem svobodně poznávat, svobodně spolu vést dialog. A my místo toho často dáváme přednost projevům nepřátelství. Chceme ty druhé vyšachovat, zbavit se jich, místo abychom je přijímali takové, jací jsou.
Aktivní občanská společnost je potřebná pro příznivé klima v zemi. Je to vlastně něco, co nahrazuje dřívější označení – národ. Dřívější národ spojovala národní idea. S tou kdysi přišli národní obrozenci a po nich T.G. Masaryk a já to v žádném případě nechci shazovat. Ale dnes už to lidi příliš neoslovuje. A navíc je to slovo (národ) politicky zneužitelné těmi, kdo chtějí ze společnosti někoho vydělovat. Proto je lepší mluvit o občanské společnosti a vědět, že jsme to my všichni.
Účast na životě občanské společnosti se projevuje aktivní účastí v různých spolcích, organizacích, v zastupitelstvech obcí, v participaci s veřejnou správou, dobrovolnou prací pro veřejnost a podobně. Každý podle svých schopností a možností. Svoboda shromažďování nám umožňuje i demonstrace proti něčemu, co se nám nelíbí. K občanské společnosti tedy patří a určitě nemusí (ani by neměly být) bezhlavými davovými akcemi. Měla by se v nich projevovat naše kultura vystupování, která je známkou občanské vyspělosti. Zároveň si musíme uvědomit, že nebudeme nikdy schopni úplně zabránit nežádoucím projevům našich spoludemonstrujících, protože na demonstraci má přístup kdokoliv. Takže je zároveň třeba i určité obezřetnost. Proto se nelze divit, že se toho někdo nechce zúčastňovat, aby nežádoucí projevy nepadly na jeho hlavu.
Člověk – občan může mít určitou představu, jak se má chovat vláda, a může s její činností průběžně projevovat nesouhlas, aniž by musel jen pasivně čekat na další volby (kdy možná zase nezvítězí jeho kandidáti). Někteří bratři a sestry se domnívají, že demonstrace proti prezidentovi a vládě jsou porušením příkazů uvedených v novozákonních textech, které vyzývají k podřizování se vládě, vrchnostem, k poslušnosti vůči světské moci, která pochází od Boha.
Nedávno někdo ve zdejší diskusi konkrétně uvedl: Ř 13,1-7; Titus 3,1 a 1 Tim 2,1-2. Ano, ta slova o podřizování se a poslušnosti moci v novozákonních listech opravdu jsou. Jenže byla napsána před dvěma tisíci lety, kdy vládli králové a knížata, kteří měli (třeba i s použitím násilí) zajišťovat obyvatelům své země spravedlnost a ochranu – čili to, aby všichni mohli vést klidný a pokojný život. My dnes ovšem nemáme vrchnost, nýbrž volené zástupce. Je to tedy, jako bychom si vládli my sami. Trůny jsou prázdné. Nikdo nám nic nezajistí, pokud si to nezajistíme my sami. Nebo chceme mít zase vrchnost, která nám bude něco zajišťovat?
Jestliže tedy ve vládě sedí námi zvolení zástupci a přitom jde o lidi, jejichž způsoby se nám příčí, musíme hledat, v čem je příčina, že byli zvoleni právě takovíto lidé. Možná je to tím, že jsme uzavření ve svých bublinách, místo toho, abychom chodili mezi lidi, abychom se zapojili do občanské společnosti a vedli dialog se všemi našimi spoluobčany o tom, jak by to mělo ve společnosti vypadat.
Přes veškeré naše snahy a dobrou vůli však nesmíme sklouznout k nerealistickým očekáváním, a tak demokratická budoucnost naší společnosti není úplně jistá. Křesťan však má být připraven na všechno. Na to, že Ježíš přijde už dnes či zítra, i na na to, že přijde až za tisíc let, zatímco svět bude trvat dál.
Autor: Eva Hájková Datum: 13. července 2019 Foto: Facebook – Milion chvilek