V naší malé studii o Desateru se snažíme podívat na poměrně jednoduchou a přesto závažnou otázku se silnou gravitací: Proč se snažit být dobrým? Jinými slovy, co je naše motivace pro volbu toho a ne onoho směru? Je to důležitá otázka v době morálního relativismu, kdy se lidé řídí svými pocity (tzv. srdcem) a protichůdnými hodnotami. Je to důležité proto, že bez jasného racionálního základu naší morálky sklouzneme na jedné straně k nesmiřitelnému fanatismu, či na druhé straně k pocitu úplného zabloudění ve světě protichůdných směrů, tvrzení a šířící se nenávisti. Otázka by také mohla znít: Proč se snažit být dobrým ve světě, kde se k sobě lidé chovají zle? Nebo by mohla znít: Proč se snažit být dobrým, když je podle mnohých člověk nenapravitelně zkaženým? Taky by mohlo zaznít: Proč se snažit být dobrým, když prý neexistuje absolutní dobro a všechno závisí jen na kontextu? Náš světonázor určí, jak tuto otázku položíme a jak si na ni zodpovíme.
První přikázání je volání k tomu, abychom Boha brali vážně. Všechna další přikázání vyplývají z prvního. V srdci biblické víry je monoteismus, přesvědčení, že existuje Bůh, který je nade vším. Některé staré civilizace věřily v polyteismus, existenci mnoha božstev zasluhujících uctívání. Jiné zase byly henoteistické (věřily v existenci božstev s jedním hlavním bohem – například v Řecku to byl Zeus). Monoteismus se od nich velmi liší a má velký vliv na to, jak vidíme svět a naše místo v něm. První přikázání zdůrazňovalo, že žádným jiným bohům, ani opravdovým, ani imaginárním, se nemá dávat žádný prostor. Lidé věřili v různé stvořitelské mýty a díky tomu zbožštili různé jevy a tělesa – slunce, měsíc, bouře, moře, atd. Tím, že Bůh označuje sebe za jediného aktéra stvoření – tvořil z lásky, dává důraz na to, že nic jiného není vhodno k uctívání. To má přímý dopad na naši morálku. Ve světě, kde lidé jsou vedlejším produktem (smetím, doslova) války bohů, chybí celistvá realita naší identity – hodně jsme o tom mluvili na jaře v sérii 4 malá slova. Bez sjednocujícího prvku stvoření z lásky chybí pochopení, proč se snažit být dobrým. A nakonec, máme problém přijmout, proč vlastně Bůh zachránil lidi z otroctví Egypta. Pokud by byl jen jedním z mnoha bohů, kteří spolu soupeří, a kteří sledují své zájmy, pak není lepší než faraon, který zkrátka potřeboval otroky. Pokud je ovšem Stvořitelem všech lidí, pak fakt, že si vybral nějaké lidi, má zcela jiný účel – vybral si jeden národ, aby získal celý svět. To bylo povolání Izraele od počátku, které se naplnilo nakonec v Kristu – který se stal požehnáním pro celý svět.
Aby bylo jasno, netvrdím, že člověk musí věřit v Boha, aby dokázal být dobrým. Kapacita k dobru je v každém člověku – každý člověk (věřící i nevěřící) byl stvořen k Božímu obrazu a ať je jeho život jakkoliv negativní nebo zničený, všichni bez výjimky v sobě máme střípky původního dobra, které můžeme rozvíjet. Ateista tedy může být zcela objektivně dobrým člověkem. Aby ovšem dobro mohlo být považováno za univerzálně platné (tedy použitelné v jakékoliv kultuře a v jakémkoliv čase) a objektivně přijímané bez ohledu na to, kdo to tvrdí – pak musí existovat nějaký základní princip, nebo musí existovat Bůh, který, jehož existence je základním morálním principem. Jinak nám hrozí, že morálka bude spočívat pouze v tvrzení, že se nám něco líbí a něco nelíbí. A že bude vyžadována pouze tehdy, když to tak budeme cítit. Jak jsme si ovšem minulý týden řekli, mnozí lidé to tak necítí (jak vidíme na terorismu, zlu a zločinu okolo nás). Pokud nám ovšem chybí objektivně a univerzálně přijatelné pravidla, pak kdo jsme my, abychom takovému násilníkovi řekli, že se mýlí a jeho chování je odsouzeníhodné? Jak koneckonců na konci kapitoly o morálce, kde se stěžuje na představu Boha jako absolutního morálního základu napsal zavilý anti-teista Richard Dawkins: I tak je ovšem velmi těžké obhájit absolutistickou morálku jinak než na náboženském základě.
Co to znamená v praxi? Pokud nevěříme, že existuje Bůh a nemáme ho jako základ morálky, neexistuje logicky důvod, proč bychom na člověka měli mít jakékoliv ohledy. Zda-li milujeme nebo nenávidíme, je to na nás a našem rozhodnutí, ale není to přímý logický důsledek našeho světonázoru. U křesťana ovšem je základem chování k lidem Ježíšův ideál milovat Boha a lidi. Když tedy křesťan nenávidí, logicky popírá své křesťanství, a když miluje, logicky svou víru následuje. Koneckonců, Ježíšovo zlaté pravidlo (Lk 6:31) „Jednej s druhými jak chceš, aby druzí jednali s tebou“ nemá ve starověkých systémech a náboženstvích žádnou obdobu. Jasně, najdeme třeba Konfucia, který napsal „Nedělej druhým, co nechceš, aby dělali tobě.“ Podobných výroků najdeme celou řadu, ale všechny jsou stejně jako o Konfucia v negativní podobě. Rozdíl od Ježíše nemůže být markantnější – „neubližovat druhým“ a „dělat druhým to, co bych si přál pro sebe“ je slovy Johna Dicsksona stejný rozdíl, jako to, že odolám pokušení tě praštit versus postavím pro tebe nemocnici. Proto je toto přikázání tak důležité – dává smysl všem ostatním a definuje dobré a špatné.
Druhé přikázání zakazuje vytváření obrazu uctívání a třetí zakazuje zneužívání Božího jména. Redukce Boha na modlu: doslova na bůžka, se kterým se dá manipulovat, a zneužívání jeho jména k „lidové magii“ (touze naklonit si Boha svým a směrem a přinutit ho dělat, co chci já), ničí pevný základ dobrého života. Starověcí pohané všechno zbožštili, Izraelité nic – proto neměli žádné modly. Jejich odstup Stvořitele od stvoření je jedním ze základních rozdílů mezi židovsko-křesťanským Bohem a všemi bohy starověku. Ti všichni byli nadpřirozenými stvořeními uvnitř přírody. Bůh Bible je mimo své stvoření. Bůh tedy není jeden z bohů. Je ovšem možné si postavit mentální obrazy Boha (teologické dogma), které jsou lidským konstruktem modly stejně jako dřevěný bůžek. Výsledek se vždy projeví ve vztazích s lidmi. Nejbližším obrazem Boha na světě jsou podle básně o stvoření koneckonců lidé – mužové a ženy. Když tedy uctíváme modly, nejenže urážíme Boha, ale také rozkládáme lidstvo. V Bibli proroci kritizují Izrael za dva velké hříchy: že zbožštili obrazy Boha a ponížili lidské bytosti na komodity.
Na zboží. Což je velmi zajímavé slovo. Když Boha redukujeme na bůžka, z lidí se automaticky stanezboží. Když tedy Ježíš interpretuje druhé přikázání, kritizuje se stejným zápalem mamon – materialismus, politiku hromadění, sobecký a chamtivý život. Ne proto, že majetek je sám o sobě zlý, ale proto, že stejně jako u starověkých model, máme i u majetku tendenci z něj učinit bezpečný střed svého života. Jedeme na jistotu a běda, když nám ji někdo naruší. Proto uctíváme finance – dávají nám pocit bezpečí. Jenže, tento pocit je stejně falešný, jako je falešný dřevěný či hadrový panák. Proto později varuje Pavel, že chamtivost je skutečným modlářstvím (Koloským 3:5): Umrtvěte proto své pozemské sklony – smilstvo, nečistotu, vášeň, zlé choutky a hlavně chamtivost (což je modlářství). Další přikázání je o zneužívání jména. Jméno, zjevené Mojžíšovi (JHVH), překládáme jako Hospodin (znamená „Jsem, který jsem“), a je vyjádřením osobního vztahu. Bůh se nezjevil jako vzdálená bytost, ale jako někdo, kdo má zájem o nás, a proto chce být v našem středu pevnou kotvou našeho života. Jedním z hlavních projevů zneužívání bylo, když lidé přísahali při Bohu, aby dodali vážnost svým slovům. Podle Ježíše, pokud budeme mít Boha na prvním místě, pak budeme k sobě pravdomluvní, a proto si nemusíme vůbec přísahat. Proto stačí jen (Matouš 5:37): Ať je tedy vaše slovo ‚Ano‘ ano a ‚Ne‘ ne.
Z faktu, že má o nás opravdový zájem, tady máme i přikázání o odpočinku. Čtvrté přikázání nás nabádá k rytmu víry ve ztišení a zpomalení. Vznik praxe sabatu (a pro nás dnes tak běžného volného dne v týdnu) je tajemstvím. Nemáme žádné jiné srovnatelné pravidlo ve starověku ve stejné nebo starší době. Lidé byli skutečným zbožím, tvrdě pracovali pro vládce a bohaté, kteří naopak nepracovali vůbec. Židovská praxe sabatu přináší na jedné straně silné zvýraznění práce (abyste všichni mohli pracovat) a na druhé silné zvýraznění odpočinku i za stavu, kdy práce není dokončena. Vytváří to zdravý rytmus, který ovšem vyžaduje důvěru, že se Bůh o nás postará, i když mi si odpočineme. Je to tak fantastické pravidlo, že ho od Židů některé národy prostě zkopírovaly. Židé ovšem sabat někdy dotáhli do extrému. Místo pokojného ztišení v odpočinku a rytmu víry zabalili sabat do různých restrikcí a nařízení, takže dokonce zakázali dělat dobro!
Bylo to jedním z největších Ježíšových sporů – kdy uzdravil v sobotu nemocnou ženu, a jeho kritici mu vyčítali, že dostatečně neodpočíval. Ježíš je dráždil také tím, že dovoloval svým učedníkům sbírat obilí v sobotu, což se považovalo za práci. Na jejich kritiku odpovídá, že nepochopili, co sabat je. Je to Boží dar lidem, kteří pracují. Proto jim říká (Marek 2:27): Sobota byla učiněna pro člověka, ne člověk pro sobotu. Bůh dal sobotu jako dar lidem, aby našli rytmus života založený na důvěře v něj, který je zpomalí, aby načerpali sílu. Sabat je ústřední praxe v židovství. Byl to však jen stín, předobraz mnohem lepšího a silnějšího odpočinku, který najdeme v Kristu. Ježíš nabízí skutečný pokoj. (Matouš 11:28): Pojďte ke mně, všichni upracovaní a obtěžkaní, a já vám dám odpočinout. Apoštol Pavel v pasáži o sabatu shrnuje slovy (Koloským 2:17, ČSP): To všechno je stín budoucích věcí, ale skutečnost je Kristus. Ježíš se ovšem nespokojil jen s naší úctou k Bohu. Sám tvrdil, že jediný způsob, jak lze skutečně poznat hloubku tvého vztahu s Bohem, spočívá v horizontální morálce. O tom zase příště.
Zdroj: Blog Lukáše Targosze
Flickr/Glen Edelson
[adrotate banner=“28″]