Ježíšova identita je klíčová pro každého z nás na cestě víry. Pokud bych Ježíše měl jen za dobrého člověka nebo morální autoritu, mohl bych být inspirován jeho životem a slovy podobně jako jsem inspirován zajímavými postavami historie od náboženských postav, umělců nebo třeba i sportovců. Nedávno jsem například četl životopis proslulého běžce Emila Zátopka a jeho příběh mě velmi inspiroval. Jenže, pokud Ježíš spadá do kategorie inspirativních osob, které třeba navíc tragicky zemřely, pak jsem, slovy apoštola Pavla, stále mrtev ve svých hříších. Jen Bůh totiž může odpouštět hříchy. Celý křesťanský příběh o Ježíšově smrti za mé hříchy jako finální oběť jednou provždy by měl velké trhliny. Měl bych naději jen pro tento svět, ale pak by mě čekala jen nicota. Pokud by naproti tomu Ježíš byl nějaké Boží zjevení – něco jako mimozemská návštěva, pak nám doopravdy nemůže rozumět a jeho chování na zemi nedává moc smysl. Pokud jediným důvodem jeho příchodu na zem bylo zemřít za naše hříchy, mohl to udělat klidně někde v ústraní a především, nemusel vůbec dělat to, co evangelia popisují, že dělal. Proč uzdravoval? Proč vyháněl démony? Proč krmil hladové? Proč křísil mrtvé? Proč kázal mnohem silnější výroky hraničící s megalomanii a nezůstal jen u etických principů pro život? Proč někdy dokonce svými výroky odrazoval své následovníky? Proč Ježíš dělal to, co dělal? Bylo důležité, co dělal mezi Vánocemi a Velikonocemi?
Odpověď na Ježíšovu identitu je klíčová, protože odpověď mění naší minulost tím, že odpouští naše hříchy. Mění také naši budoucnost, protože Ježíš slibuje věčnost na proměněném světě s naději, která se zhmotní do skutečnosti. Ježíš také mění naší přítomnost, a o ni především budu dnes psát. Máme tu poněkud ironickou situaci: Zeptáte-li se běžného aktivního a praktikujícího křesťana ohledně svého očekávání a víry, dozvíte se, že důvěřujeme Ježíši, že nám odpustil hříchy a vyřešil tak naší minulost. Dozvíte se také, že důvěřujeme Ježíši ohledně své budoucnosti, zkrátka, že nás vezme do nebe (a to i v situaci, že je toto vyjádření zkratkovité a většina křesťanů nemá jasnou představu, co a jak to znamená). S přítomností ovšem máme mnohem větší problém. Důvěřujeme Bohu v dnešním dni? Důvěřujeme mu ve všech oblastech života? To je mnohem těžší, žijeme totiž v přítomnosti. Minulost nám připadá vzdálená a budoucnost moc dopředu neřešíme. Žijeme však nyní. A tak se dostáváme do paradoxní situace: Jsme schopni důvěřovat Bohu ohledně minulosti a budoucnosti, ale myslíme si, že v současnosti si musíme pomoci sami, kdo ví, jestli by to Bůh udělal? Krásně to jde vidět na tom, jak moc se strachujeme o jistoty dnešního a zítřejšího dne. Možná právě proto, že nechápeme Ježíšovu identitu pro dnešní svět. Tento problém není nijak nový. Když se podíváme na Ježíšův příběh, skutečně se zdá, že jeho příchod na svět (který si připomínáme ve Vánočním příběhu) a vyvrcholení jeho života ve smrti a zmrtvýchvstání (což si právě připomínáme ve Velikonočním příběhu), byly dva natolik zásadní vrcholy, že vše ostatní je jen omáčka okolo. Nejvíce sporů první církev řešila právě ohledně Ježíšovy přirozenosti (Bůh a člověk zároveň – inkarnace – Bůh přichází v lidském těle na svět), a ohledně významu jeho smrti a vzkříšení. Vůbec ale neřešila příběh evangelia uprostřed. Nebyl totiž kontroverzní. První generace křesťanů totiž obsahovala lidi, kteří Ježíše zažila přímo a viděla jeho chování a jednání – neměli o tom spory. Později církev své spory řešila pomoci kréda, kde se zaměřovala na začátek a konec příběhu, kde z Ježíšova narození skočíme rovnýma nohama až k Pilátovi pod kříž, jakoby se prostředek evangelií nestal. Jenže prostředek Ježíšova příběhu má důležitý význam pro naši současnost a pro naši víru v dnešním dni.
Podívejte se na Apoštolské a Nicejské vyznání, na okamžitý přechod mezi Ježíšovým příchodem a odchodem – zcela tam chybí prostředek příběhu! Apoštolské vyznání začíná takto: Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země. I v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho; jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Pontiem Pilátem, ukřižován umřel i pohřben jest… Vidíte? Jen Vánoce a Velikonoce. Kde je zbytek roku? A co Nicejské vyznání? Věříme v jednoho Boha, vševládnoucího Otce, Stvořitele všeho viditelného i neviditelného. A v jednoho Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, zrozeného z Otce, to jest z podstaty Otce, Boha z Boha, Světlo ze Světla, pravého Boha z pravého Boha, zrozeného, ne stvořeného, jedné podstaty s Otcem,skrze něhož vše vzniklo – to, co je na nebi, i to, co je na zemi -, který pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil a vtělil se, stal se člověkem, trpěl a třetího dne vstal (z mrtvých), vystoupil na nebesa a přijde soudit živé i mrtvé. Stejná věc. Z příchodu na zem (Vánoce) rovnou do Velikonočního příběhu, jakoby celá Ježíšova pozemská služba nebyla významná a vlastně jsme se ji zabývali jen jako předehrou kříže. Není to jeden z důvodů, proč se tak soustřeďujeme na minulost a budoucnost a uniká nám síla a autorita Ježíše v dnešním dni?
[adrotate banner=“20″]
Před chvíli jsem psal, že se hodně strachujeme o jistoty dnešního a zítřejšího dne, protože nechápeme, kým je Ježíš pro nás dnes. Ježíš totiž své následovníky vedl k tomu, aby se nestrachovali o zítřek, ale starali se o Boží království, protože tehdy jim bude přidáno vše, co potřebují pro den, ve kterém žijí. Matouš 6:31-33 Nemějte tedy starosti. Neříkejte: ‚Co budeme jíst? Co budeme pít? Co si oblečeme?‘ Všechny ty věci vyhledávají pohané, ale váš nebeský Otec ví, že to všechno potřebujete. Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a toto vše vám bude přidáno. Co to znamená „hledejte nejprve Boží království“? Proč Ježíš tolik mluvil o Božím království? Často někdo vykládá tyto slova jako „služba Bohu“ nebo „touha po nebi“, ale ani o jednom tam Ježíš nemluví. Mluví o království. Co je ale vůbec království? To není automaticky jasné. Kdo z vás byl v nějakém království? Před léty jsem mluvil na téma království a zeptal jsem se přesně tuto otázku. Přitom se koukám, že ruku nezvedají ani někteří naši mezinárodní členové původem z Norska – přitom to je také království. To mě trochu rozesmálo, ale zároveň přesvědčilo, že dnes už nechápeme základní smysl království – má totiž krále. To je strašně důležitá vlastnost: království má krále, ne demokracii. Známe různé typy vlády, nejčastěji demokratickou vládu lidu, ať už zastupitelskou nebo přímou demokracii. Pak tu máme různé totalitní systémy vlády, a pak nám zbývají nějaké ty monarchie: monarchie s demokraticky zvolenou vládou (kde monarcha je více ceremoniální osobností), nebo absolutní monarchie, kde král doopravdy vládne. Takových dnes moc není, máme za to, že král, který se vzdává království, je osvícený monarcha, kdežto ten, kdo na království trvá je zpátečnický. Proto nám naše evropská království vlastně nepřijdou jiná, než republika.
To na vysvětlenou, proč nechápeme, nebo nemáme konkrétní asociace s tím, že Ježíš je králem, a že z toho vyplývá, že vládne. Že má právo na všechno, co jsme a co máme. Král není politik, nemůžeme si ho zvolit, neovlivňuje jej veřejné mínění, neohlíží se na touhy většiny společnosti. Král je vládce a má právo se rozhodovat podle toho, co sám považuje za správné. Uprostřed evangelijního příběhu se dočteme, že Ježíš je král, který přišel vyhlásit své království – jeho skutky na světě jsou průvodním jevem tohoto nového království: Uzdravení nebo osvobození je průvodním jevem nové reality – Ježíš je král, který se vrátil ke svému lidu, a který do svého lidu zahrnul i „cizince a přistěhovalce“, tedy ty, kteří byli „daleko od Izraele a neměli podíl na smlouvách a zaslíbeních“. Ježíšovy zázraky tedy nebyly jen důkazem jeho božského původu, byly průvodním jevem nového království, do kterého Bůh zve díky své lásce a milosti kohokoliv. Jeho království je nový projekt, který jde za hranici osobního spasení a odpuštění hříchů, jde až k totální proměně světa, a protože Ježíšovo království nemá původ v tomto světě, dostává se s tímto světem do nevyhnutelné kolize. Evangelia zachycují moment této kolize, když o velikonočním víkendu stojí Ježíš před Pilátem, který jako místodržící zastupuje císaře a jeho vládu. Jejich rozhovor se točí okolo Ježíšova nároku na vládu a povahu jeho království.
Jan 18:33-36 Pilát se vrátil do paláce a zavolal si Ježíše. „Tak ty jsi židovský král?“ zeptal se ho.Ježíš odpověděl: „Říkáš to sám od sebe, nebo ti to o mně řekli?“ „Jsem snad Žid?“ řekl Pilát. „Tvůj národ a vrchní kněží mi tě vydali. Co jsi udělal?“ „Mé království není z tohoto světa,“ odpověděl Ježíš. „Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán židovským vůdcům. Mé království ale není odsud.“ Ježíš vysvětluje, že jeho království je jiné, než království světa. Kdyby jeho království mělo původ v tomto světě, Ježíšovi následovníci by šli do zbraně. Mezi císařovým a Ježíšovým královstvím nemůže být větší kontrast! Cézar vládne díky boji. V Ježíšově království Bůh vládne díky moci pravdy.
Jan 18:37-38 „Takže jsi král?“ zeptal se ho Pilát. „Sám říkáš, že jsem král,“ odpověděl Ježíš. „Narodil jsem se a přišel jsem na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo patří pravdě, mě poslouchá.“ „Co je pravda?“ odtušil Pilát. Následně nechá Ježíše zbičovat, jeho vojáci ho oblečou do rádoby královského roucha, nasadí mu korunu z trní a vysmívají se mu. Pilát ještě několikrát zkusí Ježíše osvobodit, ale konflikt se vyostřuje, Židovští vůdcové začínají vyhrožovat Pilátovi a zpochybňují jeho loajalitu vůči císaři. V mrazivé ironii, která připomíná touhu jejich předků „být jako jiné národy“ a mít svého krále, chtějí být součástí Cézarova království více než Božího království. Jan 19:15 „Mám ukřižovat vašeho krále?“ ptal se Pilát. „Nemáme krále kromě císaře!“ odpověděli vrchní kněží. Ježíš tak jde na kříž s nápisem, kterým Římané často dávali najevo zločiny, kterých se odsouzený dopustil. Jan 19:19-22 Pilát dal napsat a připevnit na kříž nápis tohoto znění: JEŽÍŠ NAZARETSKÝ, ŽIDOVSKÝ KRÁL. (…) Židovští vrchní kněží Pilátovi namítali: „Nepiš ‚Židovský král‘, ale ‚Tento říkal: Jsem židovský král.‘“„Co jsem napsal, to jsem napsal,“ odpověděl Pilát.
Z Janova pohledu Pilát napsal víc, než si sám uvědomil. Ježíš je korunován jako král Židů a od teď je také korunován jako král celého světa. A tak Ježíšovo království ironicky vládne díky kříži. V žalmech popisuje autor, jak králové světa povstali, a strojí spiknutí proti Hospodinu a jeho Pomazanému. Boží odpověď? Žalm 2:6: Já sám jsem ustanovil svého krále na Sionu – své svaté hoře! Už to ovšem není starověká Chrámová hora, ale Golgota, škaredý pahorek o malý kousek dál západním směrem. Kříž dělá z Golgoty novou svatou horu, kde byl král Izraele uveden na svůj trůn vlády s nápisem „Král Židů“ nad svou hlavou, a kde mu byly dány národy jako dědictví.
Evangelisté nepovažují kříž za porážku, ale za překvapivé Boží vítězství. Pointa Ježíšova vzkříšení spočívá v tom, že je to okamžitý výsledek tohoto vítězství. Hřích byl poražen. Žalobce nemá, co by dodal. Stvořitel započal nové stvoření. Ježíš je počátek nové lidské rasy – je to doslova nový Adam, který svůj lid dovede do obnovené zahrady nebeského Jeruzaléma. Bez kříže zůstávají satanské mocnosti na svém místě. Křížem je však Ježíš korunován za krále, kterému je dána veškerá autorita na nebi i na zemi. Proto nás posílá na misi prosvětlit tento temný svět až do jeho příchodu, ve kterém smíří všechno se sebou a promění temný svět k původní verzi dokonalého stvoření. Když se Ježíš loučí se svými učedníky, říká jim (Matouš 28:18-20): „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Proto jděte. Získávejte učedníky ze všech národů, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa.“
Kříž a vzkříšení bylo zásadním zlomem, kdy Ježíšovo království bylo plně ustanoveno a Ježíš díky tomu vládne v našem životě s plnou autoritou – je s námi každý den a díky tomu můžeme dělat k čemukoliv nás povolá. Nemusíme se bát, strachovat, a mít starosti. Ježíš jako král vládne! Díky kříži nám dává také autoritu vypořádat se s démony – těmi vnějšími satanovými služebníky, ale také s těmi vnitřními démony naších životů. Trapič už nemá autoritu, tu máme skrze Krista my. Díky tomu mu už nedáváme místo, vzpíráme se mu a přibližujeme se k Bohu, který se následně přibližuje k nám. Díky tomu prožíváme skutečné osvobození ve svém životě!
Zdroj: Lukáš Targosz
Foto: Pixabay
