Před několika lety nás na konferenci Global Leadership Summit vyzval jeho zakladatel Bill Hybels, abychom se pokusili ve svých týmech shrnout své základní poselství do pouhých pěti slov. Hybels mluvil o nutnosti říct své poselství jasným a srozumitelným způsobem. A protože církev je přímo postavena na nějakém poselství, vzal jsme tu výzvu, a v našem LeadTeamu se pokusili shrnout do pěti slov to, jak v Elementu chápeme evangelium. Možná jste slyšeli toto slovo „evangelium“ jako evangelium podle Matouše nebo Marka, případně podle mého předchůdce Lukáše. Znamená to „dobrá zpráva“ nebo „dobré poselství“. My se v této sérii mrkneme na to, co je dobrá zpráva podle Elementu, tedy co je evangelium podle Elementu. Tvoří to náš pevný základ.
Ale zdá se, že Janovi to nestačí. Pochopitelně. Mnoho z nás má přece rádo různé lidi – své životní partnery, rodiče, děti, kamarády, a tak vůbec lidstvo obecně (aspoň to říkáme). Přitom však dokážeme lidi nemilovat. Dokonce dokážeme i nenávidět. Láska je totiž pro lidi něco, co děláme, ale ne něco, co jsme. Pro nás je to činnost, pocit, nebo postoj, ale není to součást naší identity. Podle Jana se právě v tom lišíme od Boha. Nejprve píše, že Bůh miluje a proto posílá, proto zachraňuje, proto pro nás dělá různé věci. Pak ovšem nakonec napíše zcela po lopatě, že tato láska nespočívá jen v Božím rozhodnutí, ale v jeho osobnosti, v jeho identitě, v jeho charakteru (1. Janova 4:16): A my jsme poznali lásku, kterou k nám Bůh má, a uvěřili jsme jí. Bůh je láska.
Bůh je láska – tato slova mají obří dopad na to, jak chápeme vztah s Bohem. Vždyť lidé všech národů a historie věřily v Boha a bohy, uctívali je, klaněli se jim, sloužili jim, poslouchali je, ale aby je jejich bůh nebo bohové miloval(i)? To je zcela neslýchané. V jejich chápání je člověk hvězdným prachem. Nedávno jsme probírali v sérii 4 malá slova, že příběh stvoření popsaný v Bibli byl příběhem lásky a byl velkým vyhraněním jiným stvořitelským mýtům. Genesis, první kniha Bible, která tuto báseň o stvoření popisuje, byla finálně revidována v Babyloně, kde byli Židé ve vyhnanství. Ti věřili, že svět vznikl tak, že bůh Marduk zabil bohyni Tiamat a z jejího rozervaného těla vytvořil zemi a nebesa. Stvořitelské mýty vycházely z představ, že svět vznikl přemáháním, likvidací a následným porcováním božstva. Pokud svět vznikl násilně, pak je jen logické, že je poháněn násilím.
Starověkého člověka by proto ani omylem nenapadlo, že by je bůh MOHL MÍT rád. To bylo zcela mimo jejich kategorie. Když jsem před mnoha lety žil v Indii, napadlo mě se právě na to ptát mých známých a sousedů – většina byli hinduisté, někteří budhisté a muslimové. Ptal jsem se jich, zda je jejich bůh má rád. Jeden po druhém kroutili hlavou. Bohové jsou milosrdní, říkali, dokážou se nad námi slitovat, a když chtějí (a my přineseme správnou oběť), pak nám i dají přízeň. Ale láska? To ne. Navázali tak na starověké mýty o stvoření. Dokonce ani sekulární chladný materiální názor na vznik světa nedává moc prostoru pro existenci lásky. Jsme náhoda, jejichž přežití spočívá na přežití silnějších. Násilí vypadá v obou případech jako jediná varianta naší identity. Stvořitelský příběh Genesis je k těmto mýtům polemický, protože ukazuje, že člověk vznikl ne jako odpad bitvy bohů, ale jako produkt lásky a záměru. Bůh má k lidem přátelský vztah a proto z něj není třeba mít strach. Člověk tedy nemusí hledat finty, jak obelstít Boha. Bůh od počátku měl záměr vytvořit a proto stvořil prostředí, kde člověk může v klidu žít. Nejsme oběť ani odpad ani náhoda ani nehoda – jsme produkt lásky. Pokud je Bůh láska, pak to zcela zásadně mění pohled na svět, na naše možnosti, na naši identitu, a v konečném důsledku to přináší do našeho života mnoho zásadního přenastavení. Jen se zamysleme:
Pokud by sis byl vědomý Boží lásky k sobě, proměnilo by to atmosféru tvé existence. Věděl bys, že ať už uděláš cokoliv, nemůžeš Boha přinutit tě milovat více, ale ani méně. Zároveň bys věděl, že se nemusíš neustále snažit získat si přízeň. Byl bys motivovaný láskou, ne strachem. Pokud se chceš změnit ze strachu nebo jsi ke změně přinucený, vnitřně se nikdy se změnou chování nesžiješ. Ale kdybys opravdu věděl, že tě Bůh miluje bezpodmínečně, tvá motivace by se proměnila.
Pokud by sis byl vědomý Boží lásky k sobě, zvýšilo by ti to sebevědomí – záleží na tobě. Poselství Bible je jednoznačné – nikdy nežil člověk, na kterém by Bohu nezáleželo. Při pohledu do očí každého člověka, bez ohledu na hloubku jeho charakteru nebo na jeho původ, vidíš člověka, na kterém Bohu záleží. Nejsi hvězdný prach, nejsi náhoda nebo nehoda, nejsi produktem násilí. Jsi stvořen z lásky a bez ohledu, jak jsi přišel na tento svět, bez ohledu na tvou rodinu, bez ohledu na okolnosti tvého narození, Bůh tě miluje a chce tě svou láskou zahrnout.
Pokud by sis byl vědomý Boží lásky k sobě, cítil bys pokoj v nejistém světě. Pokoj, který dává Bůh, nemá svůj původ v tomto světě, proto dokáže přemoci nejistoty tohoto světa. Je doslova nadpřirozený. Je to Boží dar, který nabízí. Tím, že nás Bůh zachraňuje, že nám odpouští, že nás zahrnuje svou láskou a přízní, můžeme prožívat tento druh pokoje.
Tak skvělá je jeho láska. Co je ještě lepší, je fakt, že Bůh miluje všechny lidi; i ty, kteří si to nezaslouží, i ty nejhříšnější, protože naše přijetí jím nespočívá na naší dobrotě a snaze, ale na jeho rozhodnutí. Proto Pavel píše (Římanům 5:8): Bůh dokazuje svou lásku k nám: Kristus zemřel za nás, když jsme ještě byli hříšníci. Nechme chvíli působit gravitaci tohoto verše – Boží láska se prokázala tím, že Kristus za nás zemřel ještě předtím, než jsme se změnili, než jsme stačili vyznat své hříchy, než se prošli pokáním. Bůh není omezený na naše chování, aby nás měl rád. Proto také Jeremiáš 31:3 napsal: Miluji tě láskou, jež trvá navěky. Boží láska je vetkaná do celého Božího příběhu od začátku do konce a má různé formy (obrazy), vždyť považte tyto ilustrace jeho lásky:
Pro lidi, kteří se rádi svalí do trávy a koukají na hvězdy, pro všechny amatérské i profesionální astronomyříká (Žalm 103:11): Jako je vysoko nebe nad zemí, tak velkou lásku má k těm, kdo ho ctí. Pro milovníky zvířat tvrdí (Lukáš 13:34): Kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, jako slepice shromažďuje svá kuřata pod křídla, ale nechtěli jste. Na jiném místě říká, že nás bude chránit jako medvědice chrání svá mláďata. Možná jsi matka. Izajáš (49:15) napsal: Zapomene snad žena na své nemluvně? Nemá snad soucit s vlastním dítětem? I kdyby však ony zapomněly přece, já nikdy nezapomenu na tebe! Ani na otce nezapomíná (Žalm 103:13): Jako je otec k dětem laskavý, tak je laskavý Hospodin k těm, kdo ho ctí! Lidem, jako jsem já, kteří hledali opravdového přítele, pak říká(Jan 15:13): Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. Co tím vším chci říct? Podobně jako básník, jako umělec, Bůh používá tyto obrazy, aby ukázal, že nás skutečně miluje – že nás stvořil z lásky a pro lásku, a když jsme jeho dar života zahodili, miloval nás natolik, že poslal svého Syna Ježíše, aby nás vysvobodil z moci hříchu a smrti.
Je jasné, že tyto obrazy jsou pro nás také poměrně problematické. Pokud například byl tvůj fyzický otec nepřítomný, pokud tě opustil předčasně, pokud se o tebe dostatečně nezajímal, pokud tě zneužíval – je jasné, že slyšet o Bohu, že je laskavý ke svým dětem stejně, nahání spíše hrůzu… Ne náhodou většina raných moderních ateistů měla přesně tento problém – nepřítomné otce nebo velmi komplikovaný vztah s otci. Zároveň existuje mnoho lidí, kteří z nedostatku nebo defektu ve svých rodinách byli uzdraveni právě díky tomu, že poznali a zakusili Boží lásku: který tvrdí, že i kdyby na nás zapomněla vlastní matka, vlastní otec, on nikdy. On nakonec setře každou tvou slzu z očí. Jeho láska je navždy a má uzdravující moc. Naneštěstí, přestože je Boží láska tak silným základem jeho identity, lidé na nabídku jeho lásky reagují různými způsoby – buď si jeho lásky váží (jsou ji motivování a ohromeni), nebo jeho lásku berou na lehkou váhu (a následně se zatvrdí).
Když to tak posloucháme, nutně nás napadne, že jestli je Boží příběh příběhem lásky, proč na světě tolik lásky necítíme? Kde se láska schovává? Pokud je láska základem Božího stvoření, proč se zdá, že je svět skutečně poháněn násilím? Nemají nakonec pravdu ty starodávné pohanské mýty o stvoření skrze násilí a smrt? To jsou důležité otázky, na které musíme hledat odpověď. A to je také důvod, proč musíte přijít do církve (nebo alespoň na tento blog) příště, protože přesně tam se posuneme. Dnes na závěr si s vděčností připomínáme Boží lásku, od které nás nic nedokáže odloučit. Takovou lásku podvědomě hledáme a toužíme po ní. Apoštol Pavel napsal v dopise Římanům 8:38-39: Jsem si jist, že smrt ani život, andělé ani démoni, věci přítomné ani budoucí, žádná moc, výšina ani hlubina ani nic jiného v celém stvoření nás nemůže oddělit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu! To je láska, po které toužíme, kterou hledáme, a se kterou zápasíme. Proto je láska prvním slovem v Evangeliu podle Elementu. Je to pevné jádro naší víry.
Zdroj: Blog Lukáše Targozse, foto: Pixabay