Téma odpuštění je velmi důležité – řeší totiž způsob, jak budeme žít na této zemi. Většina křesťanů jistě velmi dobře zná příběh Petrovy otázky ohledně odpuštění (Matouš 18:21-35):
Tehdy k němu přistoupil Petr a řekl: „Pane, kolikrát proti mně může můj bratr zhřešit a já mu mám odpustit? Sedmkrát?“ Ježíš mu odpověděl: „Neříkám ti, že sedmkrát, ale sedmasedmdesátkrát.
Nebeské království se totiž podobá králi, který chtěl se svými služebníky vyrovnat účty. A když začal počítat, přivedli mu jednoho, který mu dlužil deset tisíc hřiven. Když neměl čím zaplatit, poručil jeho pán, aby ho prodali i se ženou, s dětmi a se vším, co měl, a tím aby se zaplatil dluh. Služebník padl na kolena a začal se mu klanět se slovy: ‚Měj se mnou strpení a všechno ti zaplatím!‘ Pán se tedy nad ním slitoval, odpustil mu dluh a nechal ho jít.
Když ale ten služebník odešel, našel svého druha, který mu dlužil sto denárů, popadl ho a začal ho škrtit se slovy: ‚Zaplať, co dlužíš!‘ Ten padl na kolena a prosil ho: ‚Měj se mnou strpení a zaplatím ti!‘ On ale nechtěl. Odešel a dal ho do vězení, dokud nezaplatí, co dluží. Když jeho druhové viděli, co se stalo, byli zdrceni. Šli za svým pánem a pověděli mu všechno, co se stalo.
Jeho pán ho tedy zavolal. ‚Ty zlý služebníku!‘ řekl mu. ‚Odpustil jsem ti celý dluh, protože jsi mě prosil. Neměl ses nad svým druhem slitovat, jako jsem se já slitoval nad tebou?!‘ Jeho pán se rozhněval a vydal ho mučitelům, dokud nezaplatí celý dluh. Totéž udělá i můj nebeský Otec vám, pokud každý ze srdce neodpustíte svému bratru.“
Všem je nám jasné, že odpuštění je velmi důležité. Přesto někdy tápeme o tom, co doopravdy je, a hlavně jak můžeme odpustit. První věc, kterou si musíme říct je fakt, že odpuštění není pocit.
- Odpuštění není známkou pasivity nebo slabosti.
- Odpuštění není bránění spravedlnosti.
- Odpuštění nás nezbaví vzpomínek.
- Odpuštění neodstraňuje následky přestoupení.
- Odpuštění automaticky neobnovuje důvěru.
- Odpuštění nevede vždy ke smíření.
- Odpuštění není vždy rychlý proces.
Neexistuje nic, co by člověk nemohl odpustit, a není nikdo, kdo by si odpuštění nezasloužil. Vždy jsem na křižovatce: Mohu odpustit nebo se pomstít. Lidé jsou vynalézaví ve způsobu ubližování druhým a dokážou najít stovky důvodů, jimiž své jednání ospravedlní. Skutečnost, že máme sklony k agresi nás ovšem ke mstě neopravňuje ani ji morálně neospravedlňuje. Člověk si myslí, že pomsta přinese zadostiučinění nebo úlevu, ale jen zřídka kdy tomu opravdu je.
Odpuštění může trvat dlouho, ale před každou cestou se člověk musí odhodlat k prvnímu kroku. Lidé, kteří odpouštějí, jsou zdravější, a žijí lepší život. Nabídneš-li odpuštění jako laskavost, shodíš řetězy, které tě poutají k provinilci a osvobodíš svou budoucnost.
Žádný člověk ale není trvale jen v táboře provinilců a žádný není pořád mezi oběťmi. Lidé se nerodí s nenávistí vůči druhým, ale dokáži se to rychle naučit. Děti nesní o tom, že vyrostou a stanou se násilníky nebo vrahy a přitom každý násilník a vrah byl kdysi dítětem.
Uzdravení vyžaduje poctivé zúčtování – Ježíš sám si po vzkříšení nezahojil rány od hřebů – aby je mohl ukázat.
Odpuštění neznamená, že viníkovi neřekneme, co jsme vytrpěli. Hanebné jednání musíme vystavit světlu pravdy. Pozvánka k odpuštění je pozvánka k hledání provinilcovy lidskosti. Odpustíme-li, uznáme, že nebýt Boží milosti, i my bychom mohli těžce chybovat. Odsuďme zavrženíhodné jednání, ale nezříkejme se naděje, že se pachatelé i těch nejodpornějších skutků změní. Naději se změnit mají i největší zločinci a každý má v sobě něco dobrého – původní střípky dobra Božího obrazu.
Čtyři fáze | Vyprávění příběhu
Vyprávění příběhů v rodině jsou důležitou součástí vyrovnávání se s traumaty – máme totiž explicitní a implicitní paměť. Řekněte pravdu – zabraňuje předstírání, že se nic nestalo. Začněte fakty. Když mlčíme, riskujeme, že se trauma prohloubí – ze studu nebo strachu z toho udělá tajemství, zůstane svázán s traumatem a nepřestane se cítit jako oběť. Rozhodněte se komu vyprávět (rozhovor s kajícím se viníkem). Buďte opatrní, pokud chcete mluvit s viníkem. Musíme si uvědomit, že on sám se nevidí jako lotr, ale jako hrdina. Případně můžete napsat dopis. Při poslouchání nezpochybňujte fakta, nevyslýchejte, vytvořte atmosféru bezpečí, uznejte, co se stalo, vciťte se do bolesti druhého. Veřejné vyprávění příběhu a útěcha, která z toho plyne.
Čtyři fáze | Pojmenování bolesti
Když se začneme uzdravovat, přestaneme být svým příběhem posedlí a vybíráme si, kdy se o něj znovu podělíme. Nemůžeme potlačit nebo umlčet své pocity – musíme být schopni vyjmenovat bolest, která v nás dříme. Nejsnazší bývá pojmenovat fyzickou bolest. Je zjevná a hmatatelná. Pojmenování psychické bolesti je těžší, může narušit pocit bezpečí, připravit nás o sebevědomí a sebeúctu a vzbudit strach z pohrdání. Postihne-li nás ztráta, začneme truchlit. Zármutek hraje důležitou roli. Má několik fází, kterou jsou pro udravení důležité: Popírání, Hněv, Smlouvání, Deprese, Smíření. Naděje je ve smíření a přijetí skutečnosti. Jak potvrdit bolest: Poslouchejte. Nevymlouvejte bolest. Nesnižujte ztrátu. Nenabízejte rady. Nereagujte vyprávěním o vlastní ztrátě a smutku. Nechce si to pro sebe. Ukažte lásku a pochopení. Projevte porozumění a nabídněte útěchu. Ideální je, když se viník kaje, ale málokdy žijeme v ideálním světě. Můžete si promluvit s někým důvěryhodným.
Čtyři fáze | Odpuštění
Promíjení drobných křivd – pokud to děláte, máte praxi a je vám lehčeji odpustit vážné prohřešky. Slova „Odpouštím ti“ jsou těžká vyslovit a ještě těžší je to myslet upřímně. Odpuštění je volba – v příběhu života se díky němu staneme z oběti hrdinou. Když jsme schopni vyprávět jiný příběh, máme jistotu, že se uzdravujeme.
Čtyři fáze | Obnova nebo ukončení vztahu
Až odpustíte, čeká vás ještě jeden krok . vztah s dotyčným člověkem obnovíte nebo ukončíte – musíte si vybrat, co se vztahem uděláte. Jestliže vztah obnovíme, sklidíme ovoce, jež dozrálo díky odpuštění. Nejde o spravení vztahu. Nevytvoříme kopii toho, co jsme měli předtím, než nám viník ublížil, ale vztah nový. Důležitou součástí je přijmout svůj díl odpovědnosti. Ukončení znamená, že dotyčnému nepřejeme nic zlého a pouze nedovolíte, aby nadále dlel ve vašich myšlenkách a srdcích. U obnovy nepředstíráme, že se nic nestalo. Píšeme jinou kapitolu knihy.
Omluva je známkou síly
Omluvou vracíte sebeúctu člověku, jemuž jste ji vzali. Uznáváte, že jste mu ublížili a berete na sebe zodpovědnost. Vyznávání znamená přiznat, že jsme něco udělali špatně, nebo jsme neudělali něco, co jsme udělat měli. Pokání znamená, že se vědomě odvracíme od zlého a začínáme jednat správně. Podle Garyho Chapmana má však omluva různé formy:
- Vyjádření lítosti (je třeba říct, co má být prominuto)
- Převzetí zodpovědnosti (je třeba říct, co jsem udělal za chybu)
- Odškodnění (náhrada je především ujištěním, že na vztahu a lásce se nic nezměnilo)
- Upřímné vyjádření touhy po změně vlastního chování (konkrétní plán, který brání opakování špatného jednání)
- Prosba o odpuštění (žádost o nový start)
Zdroj: Blog Lukáše Targosze
Foto: Pixabay
Většina poznámek pochází a je inspirována knihou jihoafrického biskupa Desmonda Tutua s názvem Kniha odpuštění, kterou také velmi doporučuji k četbě a studiu. Ještě se pár kusů dá sehnat i českého vydání.
[adrotate banner=“14″]