Ludvík (Ludwig) Armbruster se narodil roku 1928 do rodiny pražské maminky a rakouského tatínka. Ačkoliv Ludvíkův dědeček žil v Orlických horách, pocházel z Rakouska a pro rodinu nikdy nezažádal o československou státní příslušnost. A tak Ludvíkův otec před válkou schoval rakouské dokumenty a úřadům tvrdili, že žádnou státní příslušnost nemají. „Rakousko už navíc formálně neexistovalo a příbuzní nám tak říkali, že jsme na tom málem hůř než Židé,“ vzpomíná na dobu „bez papírů“ Ludvík Armbruster. Až po heydrichiádě začal být onen „rakouský šlendrián“ pro rodinu nebezpečný. Proto se tehdy Ludvíkův otec vypravil na policii v pražské Bartolomějské ulici, kde už čekal celý zástup lidí, kteří na tom byli podobně jako Armbrusterovi. „Dali mu tam tenkrát nacyklostylovaný formulář s fotografií, u které stálo: ‚Polizei President Prag potvrzuje, že Ludvík Armbruster je osoba na fotografii.‘ Tečka.“ Tento dokument měl platnost tři měsíce a až do konce války ho rodina musela obnovovat. „Byl to jediný dokument, co jsme měli, a co nás zachránil – měli jsme potvrzeno, že existujeme. A po válce nám přinesl výhodu – nás nikdo nevyháněl, když byli všichni Němci deportováni.“
Na onen „rakouský šlendrián“ vzpomíná Armbruster i s ohledem na své studium na gymnáziu. Ředitel Macourek si mladého Ludvíka každého prvního září předvolal do ředitelny, aby se ho znovu a znovu velmi formálním hlasem zeptal na tutéž otázku: „‚Armbrustře, nejste vy Němec?‘ Já jsem říkal: ‚Pane řediteli, nejsem.‘ On mi na to odvětil, že by byl potrestán, protože na české škole nesmí studovat německý chlapec… ‚A tak mi, Armbrustře, povězte, co jste?‘ A já jsem odpovídal: ‚Pane řediteli, já nejsem nic.‘“
Na gymnáziu je vyučovali národně uvědomělí Češi a výuku kontrolovaly pravidelné inspekce. „Měli jsme s učitelkou domluveno, co máme říkat podle toho, kdo přijde. Měli jsme takovou maskovanou československou výchovu.“ Podobně se Ludvík za války stavěl i k výuce němčiny: „Měli jsme nejmíň deset hodin němčiny týdně a pokládali jsme za vlasteneckou povinnost to sabotovat.
NOVICIÁT A AKCE K
Bylo to právě na vyšehradské reálce, kde si Ludvík Armbruster začal vytvářet vztah k náboženství. Výuku jim poskytoval františkán – otec Fiala. „Chodil v černé a přepásaný bílou šňůrou, kterou zlobivé žáky vždycky přetáhl. Jednou jsme si na Velikonoce měli připravit seznam hříchů, se kterými bychom šli ke svaté zpovědi do vyšehradského chrámu svatého Petra a Pavla. Už ani nevím, proč jsem nešel, ale otec Fiala to zjistil. Poručil mi tedy jít ještě jednou, tentokrát do kostela svatého Ignáce na Karlovo náměstí. Tam jsem se potkal s jezuitou otcem Kubíčkem, co mi slíbil půjčit knížky. A tak se i stalo. Našel jsem v něm oporu, která mi v rodině chyběla.“ Po maturitě se tak Ludvík Armbruster přidal právě k jezuitům a vstoupil do dvouletého noviciátu na Velehradě.
Únorový převrat jej zastihl právě zde, ale nedá se říci, že by se jeho života přímo dotknul: „Noviciát je taková karanténa, nečteš noviny, neposloucháš rádio, televize nebyla. Až nám náš novicmistr jednoho dne řekl: ‚Carissimi (nejmilejší), včera padla vláda, možná budeme muset utíkat, víte co, tak se přestaneme stříhat dohola, abychom nebyli nápadní,‘“ směje se s odstupem času Armbruster. Nejen jezuité se připravovali na změny. „My jsme si představovali ty hrdinské činy, jak budeme věrní vlasti. Ale zchladil nás náš novicmistr. On zažil koncentrák. A jak se dozvěděl, že se u nás šíří takovéhle nálady, povídá: ‚Vy nemáte ani tušení, co je vězení. Takové řeči už nechci slyšet.‘ A měl pravdu.“ Po skončení noviciátu se Ludvík Armbruster roku 1949 přesunul do jezuitské koleje v Děčíně, aby se věnoval studiu filozofie. Zde jej zastihla takzvaná akce K, kdy v noci 14. dubna 1950 policie provedla zátah na všechny členy mužských řeholních klášterů. „Vzbudili nás ve dvanáct hodin v noci, bušili na dveře, od jednoho pokoje k druhému. Vstávat! Spakovat! Shromážděte se v jídelně! Nejdůležitější věci s sebou! Pak nás naládovali do autobusů a odvezli do toho Bohosudova. Bylo nás tam asi sto dvacet.“ V Bohosudově je umístili do jezuitského gymnázia a internátu. „Prohledávali kláštery a naivně si mysleli, že najdou nějaké důkazy. Že najdou kulomety pod oltářem… Nás tak přeceňovali i nacisté, ale my jsme úplně neškodní. Byli z toho na rozpacích.“
Do osudu Ludvíka Armbrustera tehdy zasáhla jeho rakouská státní příslušnost – jednoho dne se v Bohosudově objevilo neznačené auto se dvěma policisty v civilu, kteří ho odvezli rovnou k soudu na pražské Karlovo náměstí. Tam dostal vyrozumění, že bude vyhoštěn a už nikdy nezíská nárok na vstupní vízum do Československa. „Přišel tajnej, co mě měl asi převést na hranice. Tenkrát bylo Rakousko ještě okupovaná země a Vídeň byla v ruské okupační zóně. Tak jsem si myslel, že to může skončit docela i blbě, když mě předají na hranicích Rusům.“ Cestou na vlakové nádraží požádal Ludvík Armbruster policistu, zda by se mohli zastavit u jeho rodičů v Nuslích, protože Ludvíkův otec už byl tehdy velmi nemocen. „A on mě tam vzal. I mezi estébáky jsou zbytky lidí,“ vzpomíná Armbruster na poslední setkání s rodiči. Vlak jel přímo z Prahy do Vídně. „Jen se na hranicích vyměnil průvodčí a strojvůdce. A kdo nejel do Rakouska, tak vystoupil v Českých Velenicích. Já zůstal sedět. Ten policajt taky vystoupil a bylo to. Krásný. Vystoupil jsem z vlaku v Rakousku a byl jsem zase svobodný člověk.“
PŘES VÍDEŇ A ŘÍM AŽ DO JAPONSKA
Armbruster se dostal až k vídeňským jezuitům, kteří mu pomohli získat všechny potřebné dokumenty k cestě do Říma, kde chtěl Vatikán zpravit o událostech v Československu. Připravil si desetistránkový referát v latině o zdejších poměrech, přílišného pochopení se mu však ve Vatikánu nedostalo. I přesto zůstal v Římě studovat filozofii. Jednoho dne na chodbě jezuitské koleje potkal japonského kněze. A toto setkání ovlivnilo zbytek jeho života – onen mladý kněz z Hirošimy lákal mladé studenty do misií v Japonsku.
„Víte, jak byly v kostele sošky černoušků, co když jste jim dali korunu, tak se ten černoušek uklonil? Nebyl jsem romantický snílek, co by se do misií těšil.“ Rozhodnutí o jeho dalším směřování podnítilo vlastně nedorozumění: „Bavili jsme se italsky, já to pořádně neuměl, on taky ne, a já si myslel, že se mě ptá, jestli vůbec chci jít do misií, tak že by mi doporučoval Japonsko. A že bych se musel přihlásit do čtrnácti dnů, jinak už to nepůjde. Já jsem se až o hodně později dozvěděl, že mluvil o něčem jiném, ale tak jsem si tu přihlášku dal a odpověď přišla velmi rychle.“ V Japonsku totiž po skončení druhé světové války vypukla náboženská svoboda a ukázalo se, že je to pro misionáře velké pole působnosti. „Chtěla se tam hrnout strašná spousta lidí a udělali tak výběrové řízení. Ale o mně nemohli nic zjistit – do Československa se nedalo psát, všechno se kontrolovalo a kromě toho byl můj český provinciál taky zavřený. Tak mě tam poslali naslepo a strávil jsem tam čtyřicet let.“
Do Japonska dojel Ludvík Armbruster roku 1952 po měsíční cestě lodí. Po příjezdu do Jokohamy se začali řeholníci ihned učit japonsky a později se přesunuli na ponorkovou základnu v Jokosuce, kterou dostali k dispozici pro založení školy. Armbruster se v Japonsku staral o mladé studenty filozofie, jimž veškerou látku, kterou dříve studoval latinsky v Římě, předával v japonštině. I po letech vnímá otázku evangelizace s lehce nahořklou příchutí: „Vychovával jsem i japonské budoucí kněze, ale teď si uvědomuji, jak jsme z nich dělali cizince v jejich vlastní vlasti – učili jsme je žít po křesťansku a Japonci žijí jinak. Nám cizincům se to promíjí, Japonci si mezi sebou řeknou: ,Co od cizince můžeš čekat,‘ ale neprominou to těm svým.“
NÁVRAT DO PRAHY
Po pádu komunismu ho začali přemlouvat k návratu českoslovenští jezuité, avšak až do svých sedmdesátých narozenin, tedy roku 1998, setrvával v Japonsku. Pak mu tokijský představený Adolfo Nicolás dal povolení na dva sabatické roky v Praze: „Víš, to je takový typický rys jezuitů. I mazáci nám na začátku říkali, že když ti provinciál napíše, že tohle můžeš považovat za svůj životní úkol, nemusíš ani vypakovat kufr, protože se dlouho neohřeješ, zato když ti řekne, že je to na chviličku, tak můžeš klidně zapustit kořeny. A tak už jsem v Praze šestnáct let.“ Dle svých slov se zde cítí doma, ačkoliv jeho dojmy ze současné české společnosti nejsou příliš pozitivní: „Zesurověli jsme, naučili jsme se lhát. Za protektorátu jsme museli od rána do večera lhát. Ale to bylo pět let a to se dá zase do pořádku. Po čtyřiceti letech v zahraničí mě to zlobilo, ale už jsem si zvyknul. Lhát se tu stalo normálním.“
Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Paměť národa můžete i Vy drobnou částkou nebo vstupem do Klubu přátel Paměti národa. Více na podporte.pametnaroda.cz.