Uvěřil jsem v době vrcholící normalizace, a tak jsem mnoho kontaktů s křesťany z jiných církví neměl. Socialistický stát střežil, aby se křesťané z různých církví příliš nestýkali. Když jsem na konci 80. let začal sloužit v rámci místního odboru Kostnické jednoty a pořádat akce pro křesťany různých církví, setkával jsem se s lidmi, kteří chtěli Pána Ježíše následovat, ale v mnohém se neshodli. Nejednalo se tolik o křesťany liberálních názorů, protože ti na naše akce moc nechodili. Narážel jsem spíš na teologické rozdíly mezi evangelikály různých směrů. Na počátku 90. let byly tyto rozdíly poměrně vyhrocené a často vedly k odchodům jednotlivců i celých skupin z některých církví.
V roce 1991 jsem začal pracovat v Křesťanské misijní společnosti a začal se díky tomu podílet na akcích pro různé církve. Poměrně významné byly mezinárodní Pochody pro Ježíše a satelitní evangelizace s Billym Grahamem. V přípravném výboru se sešli lidé z různých církví, které měly na mnohé teologické otázky rozdílné pohledy. Překvapivě nám to ale až na výjimky nebránilo ve spolupráci. Měli jsme jasný společný záměr, a tím bylo oslavit Pána Ježíše a získat nové lidi pro Krista. Myslím, že mezi námi fungovala praktická jednota. Jednota, která nevznikla na základě teologické shody v každém detailu Písma, ale sjednotilo nás společné jho služby Bohu. Ve většině teologických rozdílů jsme se neposunuli, ale mohli jsme spolupracovat s praktickými výsledky a v mnoha případech se stát přáteli.
Nemyslím, že učení není důležité. Naopak. Domnívám se, že porozumění Písmu je pro náš vztah s Bohem zásadní. V některých otázkách učení jsem poměrně striktní. Jak je ale psáno již v knize Deuteronomium, věci skryté patří Hospodinu, našemu Bohu, a věci zjevné jsou pro nás a pro naše syny, abychom je plnili. Neporozumíme všemu, nemusíme mít shodu v detailech eschatologie a ekleziologie, a přesto můžeme v jednotě sloužit Bohu.
Je tedy ekumenismus bezhraniční pro každého, kdo o sobě říká, že je křesťan? Máme na úkor jednoty obětovat své přesvědčení? Ani to si nemyslím. Skoro celý svůj život usiluji o jednotu s křesťany různých směrů. Přesto vidím hranice, přes které považuji za špatné jít. Kde tedy vidím hranice jednoty?
Vztah k Bibli. Bible je základem víry, a pokud pro někoho není autoritou, nemůžeme s ním jednotu budovat. Nejde o teoretická prohlášení, ale o praktický život. Mohou být lidé, kteří mají dobrý vztah k Bibli, a neshodnou se na každém detailu výkladu. Pokud jsou si vědomi, že konečným soudcem je právě Boží slovo, mohou jít spolu. Na výkladu některých biblických míst se neshodnu ani se svými nejbližšími spolupracovníky. To ale nic nemění na tom, že jsme si vědomi, že Boží slovo nás přesahuje. Kdo ale Boží slovo jako autoritu nepřijímá, s tím bych těžko jednotu budoval.
Následování Krista. Víra se nedá zdědit. Křesťanem se každý stává díky pokání a uvěření v Krista. Pokud má někdo jiný základ pro svou víru, určitě s ním můžeme mít vztah a komunikovat, ale obtížně s ním budeme budovat biblickou jednotu.
Svatost. Některé věci v Písmu nemají úplně jednoduchý výklad. Některé jsou ale naprosto jasné. Například, že nemáme krást, ale máme se živit poctivou prací. Takových věcí je víc. V poslední době se do popředí dostává otázka manželství a předmanželských vztahů, o kterých Písmo mluví také poměrně jasně. Pokud je pro někoho křesťanství jen otázka intelektuálního vyznání a jeho život je někdy horší než nevěřících, těžko s ním můžeme budovat jednotu, i když se za křesťana prohlašuje.
Chození ve světle. Je smutné, že vztahy v církvi jsou někdy nepřátelštější než vztahy ve světě. To, že se s někým zásadně neshodujeme, není důvod nejen k nenávisti, ale ani k pomluvám, podsouvání nezdravých motivů a podobně. Těžko mohu mít jednotu s někým, kdo není ochoten jednat fér. V rámci jednoty potřebujeme mít prostor pro napomenutí, ale také často potřebujeme odpouštět. Bez otevřeného vztahu jednota nebude.
Obecný ekumenismus hrozí opuštěním pravdy. Určitě není cesta zpět ke středověkým praktikám kacířských procesů. Současně nemůžeme rezignovat na pravdu, za kterou někteří naši otcové ve víře položili život. Také nemůžeme ve jménu nějakého obecného křesťanského povědomí rezignovat na biblické normy svatosti a spravedlnosti. Bůh volá svůj lid k jednotě. Nemáme bojovat mezi sebou, ale máme se spojit v boji proti pánu tohoto světa a při šíření evangelia. Nemůžeme to dělat s každým, kdo se za křesťana prohlašuje. Dejme si ale taky pozor, abychom z této jednoty nevyloučili lidi vydané Kristu jen proto, že mají v nějaké podružné věci jiný názor než my.
************************************
Autor: Lubomír Ondráček Foto: ERC – ilustrační
Článek vyšel v letním dvojčísle časopisu Život víry (2018/7–8). Hlavním tématem dvojčísla je místní ekumena – kromě obecných článků nabízí rozhovory s lidmi ze sedmi míst, kde se ekumenická spolupráce daří.
Dále číslo přináší rozhovor s experty na manželství Harrym a Kate Bensonovými z Velké Británie, reportáže o českých misionářích v Nikaragui a v Nepálu, reportáž z kalifornského Reddingu, zamyšlení Pavla Hoška nad „křesťnaskostí“ Letopisů Narnie, virtuální rozhovor s misionářem a překladatelem Bible do barmštiny Adoniramem Judsonem, zprávy, přehled chystaných křesťanských akcí nebo soutěžní křížovku. Více informací o časopise najdete na www.zivotviry.cz.
Do konce července AKCE pro nové předplatitele: Život víry na tři měsíce zdarma (viz http://akce.zivotviry.cz!
Foto: Církev bratrská, ilustrační