Říkáte, že poté, co jste uvěřil, jste začal hrát pro Boží království. V čem je to jiné?
Změnily se mé cíle. Mnoho let jsem hrál s jedinou touhou: překonat jiné kytaristy, být nejlepší na světě, získat uznání od lidí. Teď už neusiluji o to, vydělat co nejvíc, abych si mohl pořídit luxusní sídlo za dva miliony dolarů. Teď hraji pro jeho slávu. Nejde mi o to, abych lidi ohromil, ale o to, abych Bohu dal to nejlepší, co můžu. Jsem zapojený do různých evangelizací po celém světě. Ale nikdy na kytaru nehraji – ani jedinou notu –, pokud to není s cílem zvěstovat evangelium. Moje hudba najednou má smysl. Je to úplně jiný pocit, jinak to zní. I když cvičím. Je v tom svoboda.
V čem vidíte hlavní smysl, účel hudby?
Věřím, že Bůh stvořil hudbu pro své záměry, pro své potěšení. Vzpomeňte, jak David hrál Saulovi na harfu. Tehdy neexistovaly reproduktory ani mikrofony a obyčejná harfa dokázala zklidnit duši a ducha. Satan dnes ale hudbu zneužívá. Hudba tedy může být požehnáním, ale také prokletím. Podobné je to s láskou a sexem – Bůh je stvořil jako něco nádherného, a Satan je zneužívá ke zlu. Hudba je úžasný dar od Boha, ale lidé ji používají pro svou vlastní slávu, a někdy může lidem hudba i zničit život.
Máte tedy za to, že jediným správným účelem hudby je uctívání Boha?
Takto striktně bych to neřekl. Zábava nemusí být špatná věc.
Vy ale skladby nevěřících autorů nehrajete, že?
Nehraji světskou hudbu, protože nemusím, nezajímá mě. Posledních 18 let života aranžuji kancionálové písně a hraji je v klasickém stylu, ve vlastním aranžmá. Většina kytaristů po celém světě hraje stejné skladby jako ostatní: Karneval v Benátkách, Suitu č. 1 od Bacha, Fantazii od Johna Dowlanda… všude je stejný program. Já přicházím s jiným repertoárem, např. Great Is Thy Faithfulness (Velká je věrnost tvá) – lidem se to líbí, protože se to liší.
Myslíte si tedy, že křesťanští hudebníci by měli hrát pouze hudbu od křesťanských autorů?
Každý ať hraje, co uzná za vhodné. Já osobně mám rád ekvádorskou hudbu. Líbí se mi, když je hudba romantická – třeba i taková, která oslavuje nádherné stvoření, ženu. Mnohé skladby jsou ale destruktivní, v textech snižují ženy, mluví o sexu – toho je současná hudba plná a to zcela odmítám. Moje povolání je jiné. Neříkám tomu „křesťanská hudba“, protože tomuto termínu lidé nerozumějí. Nazývám to „svatá (bohoslužebná) hudba“ (angl. sacred music) – třeba Bach složil mnoho takových skladeb.
A moc se mi na tom líbí, že ať přijdu kamkoli, můžu jako umělec mluvit o tom, co mě inspirovalo, abych zaranžoval právě tuto píseň. Loni jsem byl na Kubě. To je komunistická země. Lidé z vlády mi řekli: „Máte zakázáno kázat, vyučovat, nesmíte tohle, nesmíte tamto…“ Zeptal jsem se: „Můžu hrát svůj program?“ „Samozřejmě.“ „A můžu lidem přiblížit, co mě inspirovalo?“ „Jistě.“ Tak jsem vysvětloval, co pro mě znamená Via Dolorosa (jeruzalémská ulice, kterou Ježíš nesl svůj kříž, a název z jedné z Rodrigových skladeb, pozn. red.), It Is Well with My Soul (Šťasten jsem v Pánu svém), I Surrender All (Vše odevzdávám) a Jesus Loves Me (Ježíš mě má rád) – a nikdo s tím neměl problém. Takhle můžu pomocí hudby svědčit světu.
Mezi věřícími hudebníky jsem slyšel mnoho sporů ohledně termínu „křesťanská hudba“. Existuje podle vás „křesťanská instrumentální hudba“?
Rozhodně. Lidé si např. kupují moje CD a pouštějí je třeba na úřadech, v nemocnicích… Smutné je, že v dnešní době musíte být politicky korektní. Když řeknete slovo „Ježíš“, lidé se cítí dotčeně, uráží je slovo „Bůh“. Ale instrumentální hudbu můžete hrát kdekoli – a to je úžasná výhoda. Nemohl bych ve vládní budově zpívat píseň o tom, že mě Ježíš miluje, ale instrumentální hudba nikomu nevadí.
Ale může hudba beze slov někomu předat nějaké poselství?
Samozřejmě! I na Kubě jsem uctíval Pána!
A věděli to vaši posluchači?
Vyprávěl jsem jim ten nádherný příběh, který je za písní It Is Well with My Soul. A vzpomínal jsem taky na ženu, která mi před pěti lety zatelefonovala z Indianapolis: „Pane Rodriguezi, můj syn Cory od někoho dostal vaše CD. Je mu patnáct a umírá na rakovinu kostí. Byl byste prosím ochotný přijet k nám a zahrát pro něj?“ Přišel jsem a tři čtvrtě hodiny jsem mu hrál na kytaru. Dva měsíce nato zemřel. Ale víte, co na tom bylo zajímavé? Přijel jsem k nim, abych jim posloužil, ale ve skutečnosti posloužili oni mně. Protože když jsem mluvil s Coryho rodiči, neproklínali Boha, neptali se: „Proč nám bereš našeho jediného syna? Proč si nevezmeš syna toho zlého souseda odnaproti? Vždyť jsme křesťani!“ Vírou přijímali Boží vůli – a to ke mně mluvilo.
Vyprávěl jsem tedy o tom na Kubě a dodal jsem: „V životě jsem prošel různými zkouškami. Ostatně i Ježíš řekl, že v tomto světě budeme mít trápení. Neprosím Pána, aby bouři odehnal, ale aby mě držel za ruku a naučil mě tančit v dešti; aby mě tou bouří provedl.“
Tohle je vydávání svědectví. Předávám posluchačům naději – ne svou vlastní, ale tu, která je v Božím Duchu. Nemusím ani otvírat Bibli (to by mi ani nedovolili). Jako svůj úkol vnímám, abych ji do srdce vložil semínko, otazník, ne abych jim změnil život. Já jsem jen hudebník. A Bůh ať se postará o to, co bude pak.
Autor: Tomáš Coufal
Ukázka z rozhovoru, který vyšel v plném znění v březnovém čísle časopisu Život víry (2019/3).
V rámci hlavního tématu čísla, nazvaného „Jak jim to říct“, se autoři článků zamýšlejí nad tím, jak říct svůj životní příběh v 10 minutách, zda existuje „introvertní evangelizace“, jaké předsudky v sobě nosíme ohledně sdílení evangelia nebo zda má ještě smysl oslovovat lidi v ulicích.
Také zde najdete aktuální zprávu o pronásledování křesťanů ve světě, vzpomínky čínské křesťanky žádající v ČR o azyl, reportáže, příběhy čtenářů, virtuální rozhovor s historickou osobností, knižní recenzi, zprávy a mnoho dalšího. Více na www.zivotviry.cz.
