Gülgöze – Několik desítek věřících se v neděli schází v sýrijském kostele ze 6. století v Mardinu na jihovýchodě Turecka. Je to jedna z posledních mší této komunity východních křesťanů, která se ještě koná, píše agentura AFP.
V tomto regionu žije jen na 4000 Sýrijců, nazývaných též Asyřané či Chaldejci. Násilnosti a chudoba vyhnaly z Turecka ve 20. století většinu z nich.
Diaspora se usadila v Evropě: v Německu žije více než 100.000 Sýrijců a téměř tolik také ve Švédsku. Desetitisíce jich se nachází také v Belgii, ve Francii a v Nizozemsku.
Na 20.000 Sýrijců žije rovněž v Istanbulu.
Poslední zástupci této komunity, která se modlí v aramejštině, jazyce, jímž mluvil Ježíš, bojují na tureckém jihovýchodě za přetrvání svých tradic.
Čtyřicetiletý Yuhanun Akay žije v historickém regionu Tur Abdin („hora služebníků Božích“) v městečku Gülgöze v turecké provincii Mardin.
Kdysi obývaly toto několik století staré městečko stovky rodin. Dnes jsou tu jen tři. Z jedné z nich pochází i Akay, zemědělec a otec osmi dětí.
„Dříve jsme mívali v našem městečku sedm kněží. Měli jsme také tři kostely, každá čtvrť měla svůj vlastní. Vždy v neděli při mši byly plné k prasknutí,“ říká Akay.
Podle Evgila Türkera, šéfa Federace sýrijských sdružení, bylo v Tur Abdinu 2500 kostelů a 300 klášterů. Türker je znepokojen ekonomickými problémy a politickým tlakem, ačkoli populace nedávno lehce vzrostla.
Nynější prezident Recep Tayyip Erdogan, když byl v letech 2003 až 2014 premiérem, povzbuzoval ty, kdo Turecko opustili, aby se vrátili, a sliboval jim navrácení majetku.
Toto gesto vyvolalo naději na obnovu starých městeček, ale většina Sýrijců se vrací jen na letní dovolenou a jejich moderní domy zůstávají po zbytek roku prázdné.
Podle Akaye neslouží od roku 2001 v jeho městečku mši už žádný kněz. Znepokojuje jej nejen osud náboženství, ale také jazyka. Uvádí, že škola, kde se učil aramejštinu, již neexistuje. „Je to těžké. Už tu není nikdo, kdo by děti učil,“ stěžuje si.
Se svou manželkou Soniou se snaží předávat kulturní dědictví svým dětem. V případě potřeby volají kněze z nedalekého města Midyat.
Mnozí Sýrijci byli zabiti v roce 1915, když osmanské úřady za první světové války masakrovaly tisíce Arménů. Ti, kdo přežili, a jejich potomci ve 20. století postupně Turecko opouštěli, zvláště v letech 1980 až 1990 kvůli bojům mezi armádou a kurdskými povstalci na jihovýchodě země.
V kostele ze 6. století v Mardinu naslouchají rodiny kázání obklopeny zobrazeními Krista a Panny Marie.
Deniz Kirilmazová, učitelka v důchodu, vysvětluje, že od 90. let se život značně zlepšil. „Pro naše kostely a kláštery je důležité, abychom žili zde a pokračovali v tradicích, které pro nás mají velký smysl,“ uvádí.
Türker patří k těm, kdo se z Evropy vrátili. Říká, že cítí zodpovědnost za to, aby sloužil své komunitě v Turecku. „Je to moje země,“ zdůrazňuje.
Akay je však pesimista. „Naše řeč se pozvolna vytrácí. Když náboženství, jako je to naše, a takový národ vymře, je to velmi vážné a velmi smutné,“ říká.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novinAbychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor: ČTK Datum: 16. června 2020 Foto: Wikimedia Commons – křesťanský kostel v Turecku