Jak vznikla myšlenka sbírat finance na obnovu Starého evangelického lycea v Bratislavě?
Církevní sbor ECAV Bratislava Staré Město, který působí kolem Velkého evangelického kostela v centru Bratislavy, vlastní několik historických budov, které po desetiletích komunistického režimu získal zpět v restitucích – a to často v zuboženém stavu. Stát se o ně jednoduše tehdy nestaral. Vedení sboru se proto zcela přirozeně snaží postupně zvelebovat svůj majetek, který je ve velké míře i významným kulturním a historickým dědictvím.
Jedna z takových možností se naskytla právě při podzimní výzvě Grantů EHP a Norských fondů na Slovensku zaměřených na podporu obnovy a revitalizace kulturního dědictví. Budova Starého lycea totiž spadala do souboru staveb, které se mohly o tento grant ucházet.
Je však třeba říci, že dílčí rekonstrukční práce na budově se realizovaly již dříve z vlastních zdrojů církevního sboru a menších grantů Ministerstva kultury SR.
Můžeš jmenovat některé důležité milníky této historické budovy?
Evangelické lyceum v Bratislavě jako instituce vzniklo již v roce 1606. Od roku 1656 působilo v budově na Kostelní 1, kterou v roce 1672 spolu se vzácnou knihovnou zabrali jezuité, a dnes v jejích prostorách sídlí Katolická teologická fakulta Trnavské univerzity. Mezi lety 1714 až 1719 bratislavském evangelickém lyceu jako rektor působil Matej Bel.
Budova Starého lycea na Konventní 15, jejíž obnova je předmětem naší grantové žádosti, byla postavena v roce 1783 podle návrhu Matěje Walcha v klasicistním slohu. V roce 1803 na evangelickém lyceu vznikla Katedra řeči a literatury československé, jejímž prvním profesorem se stal Juraj Palkovič.
Studovali tu Ján Kollár, Pavel Jozef Šafárik, František Palacký, no a o něco později Štúrovci: Ľudovít Štúr, Karol Kuzmány, Jozef Holuby, Vilko Šulek, Janko Kráľ, Jan i Samuel Chalupkovi, Jozef Miloslav Hurban, Michal Miloslav Hodža a další. V neposlední řadě zde od roku 1890 studoval i Milan Rastislav Štefánik.
Zajímavostí u tebe je fakt, že jsi starokatolický kněz. Jak ses dostal ke spolupráci s evangelickým sborem v Bratislavě?
Přestože jsem starokatolický kněz, své magisterské i doktorandské studium jsem absolvoval na Evangelické bohoslovecké fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. S našimi starokatolickými bohoslužbami v Bratislavě jsme v roce 2016 dokonce začínali na půdě této fakulty, kde jsme si pronajímali jako bohoslužebný prostor tamní aulu. Později jsem byl dokonce v roce 2017 shodou okolností na kněze vysvěcen v Malém evangelickém kostele na Panenské ulici v Bratislavě.
Blízkost mezi starokatolíky a evangelíky však není jen moje individuální zkušenost. Například v Německu tyto církve velmi úzce ekumenicky spolupracují a už v 80. letech se vzájemně pozvaly k Večeři Páně – eucharistii. Všechny Starokatolické církve Utrechtské unie jsou navíc od roku 2016 v tzv. plném svátostném společenství se Švédskou evangelickou církví, největší luteránskou církví v Evropě, která však svou církevně-teologickou praxi historicky definovala jako „evangelickou katolicitu“ kvůli specifickému charakteru reformace v severských zemích.
Když jsem proto asi před rokem hledal zaměstnání a dostalo se mi nabídky pracovat pro tento církevní sbor, po krátkém zvážení a telefonátu se svým biskupem jsem ji přijal. Věnoval jsem se různorodé činnosti – od pastorální, sociálně-diakonické a vzdělávací až po koordinaci přípravy grantu na obnovu lycea.
Jaké máte plány a cíle s touto budovou po její rekonstrukci?
Projekt jsme nazvali Lyceum – Laboratoř svobodné společnosti. Chtěli jsme tím navázat na dějiny lycea, které bylo v minulosti prostorem otevřeného uvažování, kritické reflexe a dialogu zakotveného v církevním prostředí, ale zároveň otevřeného diskusi s nejnovějšími vědeckými poznatky a myšlenkovými proudy své doby. A vizí projektu je přenést toto historické poslání do současného provedení.
V budově Starého lycea by tak měl po rekonstrukci vzniknout nový kulturně-komunitní prostor v centru Bratislavy. Měl by nabídnout zázemí pro různá komunitní setkání, diskuse, přednášky, vzdělávací aktivity pro školy, workshopy, koncerty, kulturní akce a podobně. Ve vstupní části do lycea by měla také vzniknout interaktivní prezentace dějin této budovy, osobností, které zde působily, jakož i církevního sboru.
Slovenskými partnery našeho projektu jsou Nadace Milana Šimečky a občanské sdružení Punkt, které je známé především organizováním Dobrého trhu a komunitních aktivit kolem Panenské ulice v Bratislavě. Norským partnerem je Kirkeligdialogsenter (Církevní centrum pro dialog) v Oslu, které organizuje různá školení zaměřené na to, jak vést v církvích citlivý a konstruktivní dialog i o náročných tématech. Memorandum o spolupráci jsme však při přípravě projektu podepsali i s mnoha dalšími zajímavými organizacemi, nadacemi a sdruženími.
Můžeš prozradit, jak funguje Starokatolická církev na Slovensku? Jakým výzvám musíte čelit?
Na Slovensku působím jako starokatolický kněz, je však třeba říci, že nejsem členem registrované Starokatolická církve na Slovensku. Ta se totiž v roce 2004, ani ne deset let po svém vzniku, rozešla s historickými a etablovanými starokatolickými církvemi v Evropě sdruženými v takzvané Utrechtské unii a pod vedením pana Augustina Bačinského se vydala vlastní cestou, kterou osobně nepovažuji za šťastnou. Po roce 2004 jim postupně zanikly v podstatě všechny rodící se farnosti s výjimkou jediné v Nitře, kde dnes slouží všichni tři jejich duchovní – dva biskupové a jeden kněz. Ostatní kněží buď odešli do jiných církví, nebo se zcela vytratili z církevního života. I přesto se však pan Bačinský nechává dnes titulovat jako „arcibiskup“ či dokonce „patriarcha“… Pro mne je to smutný příběh něčeho, co na Slovensku mohlo mít nemalý potenciál.
Záminkou rozchodu této skupiny s Utrechtskou unií byl tehdy konzervativně-liberální teologický spor ohledně otázky svěcení žen a požehnání párů stejného pohlaví v některých starokatolických církvích. Tyto otázky však spadají v každé zemi pod kompetence místní církve. Důkazem o legitimní pluralitě názorů na tyto a další otázky v Utrechtské unii je i to, že jejím členem je dodnes i starokatolická církev v Polsku, která nemá svěcení ženy a má rezervovaný postoj k homosexuálním svazkům.
Ale zpět k naší vlastní situaci. Naše dějiny jsme začali psát na přelomu let 2015 a 2016, když jsem byl v Praze vysvěcen na jáhna české starokatolické církve s pověřením pro službu věřícím na Slovensku. Naše společenství v Bratislavě a Trnavě tak od samého začátku na Slovensku působí ve společenství se všemi etablovanými zahraničními starokatolickými církvemi. Žijeme opravdovou církev chudou a sloužící – bez státních příspěvků, full-time duchovních či vlastních prostor. Postupně jsme tak vystřídali různé pronajaté či zapůjčené bohoslužebné prostory. V současnosti sloužíme pravidelně každou neděli v kapli sv. Ladislava v Primaciálním paláci v Bratislavě a zatím každou první neděli v měsíci a během svátků v kapli na Evangelickém hřbitově v Trnavě.
Na červnovém zasedání Mezinárodní starokatolické biskupské konference jsme letos byli uznáni jako samostatná delegatura Utrechtské unie na Slovensku, čímž nám poprvé nejen česká církev, ale i všechny ostatní církve Utrechtské unie vyjádřily své uznání a podporu.
Zároveň však nemáme státní uznání, což mnoho praktických věcí dělá složitějšími a staví nás do nerovné situace. Původní registraci má totiž v rukou stále skupinka pana Bačinského a novou nemáme šanci získat kvůli nepřiměřeně přísnému a tím i diskriminačnímu slovenskému zákonu o registraci církví a náboženských společností. Ten pro registraci nové církve vyžaduje 50 000 dospělých členů, což je zcela nereálné.
I navzdory všem obtížím však cítíme, že se posouváme vpřed, postupně svou činnost profesionalizujeme, budujeme demokratické struktury církve a rosteme. Také všechny tyto věci nás učí, že i na Slovensku může křesťanství vypadat jinak. Osobně v tom vidím stále smysl a v mnohých chvílích zažívám Boží blízkost a požehnání.
Ty sám jsi zastáncem oddělení státu od církve. Vidíš šanci na změnu v této situace při současném složení slovenského parlamentu?
Nedávno jsem pro deník SME napsal, že bychom diskusi o odluce církví od státu ve veřejném diskurzu na Slovensku měli konečně přestat vnímat jako konzervativně-liberální spor. Jedním ze známých faktů totiž je, že i mnohé tradičně velmi konzervativní křesťanské denominace berou jako fundamentální základ své věrouky, že na svou činnost nepřijímají peníze od státu.
V tomto kontextu je pro mě velmi zvláštní, že se vůči státnímu financování na Slovensku neohradily ani tradiční kongregacionalistické církve, jakými jsou například Bratská jednota baptistů či Apoštolská církev. Z osmnácti registrovaných křesťanských církví a náboženských splečností na Slovensku státní financování odmítají pouze Křesťanské sbory.
Osobně si myslím, že největším křesťanským církvím na Slovensku finanční odluka není po vůli – a ani se na takový možný scénář nepřipravují. Zároveň si však myslím, že čím později na tuto cestu vykročí, tím více je to bude bolet.
Zatímco však nejvyšší představitelé církví vzdorují, většina politiků na Slovensku dnes rozhodně nepůjde proti nim. V dobrých vztazích s biskupy a ve společných fotkách před volbami stále vidí politický kapitál.
I proto bych byl rád, kdyby se ozvali i upřímní konzervativci, kteří současný model považují pro fungování církví za nezdravý. Upřímně věřím, že změna financování by církvím přinesla více svobody i odpovědnosti v jejich evangelijním poslání. Odluku církví od státu také považuji za poslední nenaplněný požadavek listopadu 89.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor: Michl Nosál Datum: 31. srpna 2020 Foto: Facebook – Martin Kováč