Letošní Pochod pro rodinu byl navštíven hojněji než loni. Jen počasí tentokrát moc nepřálo. Nemohl jsem se účastnit této akce od samotného začátku, neboť jsem musel být na pražské krajské konferenci KDU-ČSL. K pochodu jsem se připojil u Národního divadla.
Všude byl dostatek policistů, kteří odkláněli dopravu. Šel jsem od Národního divadla v prvních řadách; kus za námi šla parta bubeníků. Vše vypadalo bezproblémově až k okamžiku, kdy čelo průvodu došlo na Jungmannovo náměstí. Policisté nás slušně požádali, abychom na chvíli počkali.
Šel jsem se podívat, jak to vypadá na trase dále. Měl jsem totiž obavy, zda pochod snadno projde krátkou ulicí 28. října, kde měli restauratéři a kavárníci hodně prostoru zabraného pro předzahrádky. A tu jsem s překvapením zjistil, že ulici 28. října přehradili jacísi protidemonstranti s transparenty, navíc skandující různá hesla. Rychle jsem se vrátil k čelu pochodu, kam již přišel pan kardinál Dominik Duka a předseda Ekumenické rady církvi Daniel Fajfr, a popsal jsem, co nás čeká. Pan kardinál mě překvapil (přiznám se, že příjemně), protože najednou řekl „já tam jdu“ a vyrazil sám vstříc demonstrantům. Téměř jsem mu nestačil.
Protidemonstrantů bylo ne víc než čtyřicet, některé dámy či slečny byly hodně zmalované. Mnohá hesla byla opravdu ošklivě rouhavá, ani je zde nebudu uvádět. Zmíním jen, že demonstranti vykřikovali slovo „klerofašismus“. Fakt nevím, co tím mysleli. Připadalo mi, že si spletli století.
Jedno heslo bylo vlastně kletbou, aniž si to možná jeho autoři uvědomovali. To jediné si dovolím ocitovat: „Vaše děti budou jako my.“ Rovnou jsem toto slovo v modlitbě rušil, jak mám ve zvyku, když něco takového slyším, a vám radím totéž. V biblické knize Přísloví je psáno: „Bezdůvodné zlořečení nezasáhne“ (26:2). Pokud budeme správně vychovávat své děti, toto zlořečení na nás nebude mít žádný účinek.
Ostatní hesla byla opravdu hodně obscénní a hodně urážlivá. Nebudu vás jimi zatěžovat.
Přiznám se, že jsem nesl nelibě, když se někteří křesťané snažili nějak narušovat demonstrace těchto lidí. Ale nesl jsem velmi libě tuto jejich protidemonstraci. Je pro mě znamením, že iniciativa je na naší straně. Díval jsem se jim do tváře a přemýšlel jsem, co nám chtějí nabídnout. Všechna hesla byla totiž nejen urážlivá, ale i naprosto negativistická. Přemýšlel jsem, kde se v těchto lidech tento negativismus bere? Jaké měli dětství? Měli milující rodiče? Čím je jejich život naplněn? Necítil jsem žádnou zášť, čím více jsem je pozoroval, tím víc mi jich bylo líto.
Někteří účastníci pochodu se zlobili, že policie zasahovala velmi váhavě. Proč má čtyřicet lidí brzdit několikatisícový pochod?
Ano, bylo to zdržení. Ale osobně jsem rád, že policie postupovala tak, jak postupovala. Byl jsem v blízkosti policejního důstojníka, který se snažil tyto demonstranty přesvědčit, aby nechali průvod projít. Marně. Nakonec dorazili těžkooděnci a bez nějakého násilí zatlačili protidemonstranty ke kraji ulice, aby průvod mohl projít. Samozřejmě za skandování nenávistných hesel.
Jistě, policie by mohla zasáhnout rychleji a razantněji. Dovedu si ale představit, že pak by se tito lidé prezentovali jako oběti policejní zvůle. Takto bylo nad slunce jasnější, že jsou to oni, kdo je netolerantní a nenávistný.
Domnívám se, že tato konfrontace byla z hlediska kulturního a duchovního boje velmi užitečná. Policie jednala profesionálně, a policisté si jistě všimli, s kým je rozumná řeč a s kým nikoli. Negativismus a absence čehokoli pozitivního u našich odpůrců byla očividná. Ze srdce jim přeji, aby jednou poznali krásný a trvalý vztah a aby milovali život, který nám byl darován. Nechci podceňovat jejich ničivý potenciál, nicméně cítím vůči nim opravdu především soucit, nikoli zášť.
Doufám, že příští rok bude Pochod pro rodinu ještě radostnější a ještě navštívenější. Je úžasné vidět tisíce lidi, kteří jsou především pro něco, nikoli proti něčemu.
Autor: Dan Drápal
Foto: Flickr/Hnutí pro život