Komentář Davida Floryka – Ad: Černé pondělí

 

Listopadový časopis českých evangelikálů Život víry přinesl v rubrice Krátce redakční poznámku, věnovanou tzv. Černému pondělí, kdy na podzim v Polsku proběhla masová demonstrace proti záměru tamní konzervativní vlády zpřísnit potratový zákon a omezit tak ještě víc dostupnost umělého potratu.

Autor píše, že silová politika, kdy se zastánci křesťanských principů snaží prosazovat různá legislativní opatření proti vůli většiny národa, zvyšují ve společnosti odpor vůči křesťanství, což autor dokladuje odkazem na situaci v USA, kde díky těmto postupům křesťané dlouhodobě ztrácejí společenský vliv.

Myslím, že autor poznámky přehlédl podstatnou skutečnost, a to že v případě snah o omezení umělých potratů nejde primárně „o nás“, o naše zájmy, o naši agendu, o jakési vyhovění křesťanským hodnotám, nýbrž jde o ochranu životů zabíjených nenarozených lidí. Zastánci zmíněného „silového řešení“ v Polsku mají zřejmě za to, že je povinností těch, kdož mají v rukou momentálně moc, tuto moc použít k prosazení toho, co je správné, a to jaksi vhod či nevhod. Jistě, takové prosazení shora skutečně nemusí být většinově vítané, má však být ohled na mínění většiny měřítkem toho, co je správné? Je opravdu snaha zabránit zabíjení nevinných „vnucováním“ morálky? V tomto smyslu je přece i celý trestní zákoník (trestající třeba krádež, která se přesto těší poměrně velké a dlouhodobé oblibě) „vnucováním morálky“…

Zamyslel se autor nad tím, jak by vlastně zněl případný křesťanský argument proti zpřísnění potratového zákona? Nějak jako: Většina je proti, tak je nechme ty děti dál zabíjet. Máme sice moc tomu nyní zabránit, ale oni by nás zato přestali mít rádi? Takhle „humpolácky“ by to asi neformuloval, nicméně jak tedy?

Myslím, že zde leží těžké morální dilema, vlastně principiální dilema celé křesťanské politické angažovanosti, s nímž se křesťané tak či onak potýkali po celé dějiny: Jak a k čemu má být vlastně použita politická moc? Je vůbec správné o ni usilovat ve státě, který je v podstatě pohanský?

Bylo vnucováním křesťanské morálky většinové společnosti, když křesťanští panovníci a posléze politici v minulosti prosazovali mnohé kroky, které v dané době nebudily nadšení davů? Když římský císař nechal zavřít pohanské chrámy a zrušil konání olympiád? Když církev prosazovala zákaz mnohoženství? Když Britové v Indii zakázali upalování vdov s jejich zemřelými manžely? Když Wilberforce bojoval za zákaz obchodu s otroky? Takových kauz bychom našli celou řadu. Obávám se, že dnes už by byly nevybojovatelné…

Smějí tedy křesťané prosazovat „svou morálku“ politickou mocí? A co to vlastně znamená „naše morálka“? Máme my křesťané nějakou jinou, vyšší, speciálnější, elitnější morálku, kterou se máme sami řídit, ale která nemá býti vnucována nekřesťanům (ve stylu: my na potrat nechodíme, ale nemůžeme to zakazovat ostatním) – nebo je to tak, že jen považujeme za správné (a tudíž následováníhodné a tedy i zákonem kodifikovatelné a sankcionovatelné) to, co žádá přirozený zákon, rozpoznatelný rozumem a vštípený do srdce všech lidských bytostí?

Myslím, že o těchto otázkách by se měla vést mezi zdejšími křesťany skutečná debata. Myslím, že na ně v podstatě nemáme odpovědi a ani je moc nehledáme. Místo povýšeného ohrnování nosu nad americkými evangelikály a jejich statečným (byť v lecčem asi příliš zjednodušeným, černobílým či jinak přehnaným) zápasem o veřejnou mravnost bychom se měli chytnout za ten svůj a přiznat si, že my ten svůj zápas o ni už dávno vzdali a že vlastně už ani nevíme, jak o tom správně mluvit a přemýšlet…

 

Autor: David Floryk
Foto: Wikipedia