V sedmnáctém století se setkáváme s něčím, co by se dalo nazvat rozhraním dvou epoch. S paradigmatickým zlomem, jenž měl za následek vznik moderní doby, moderního myšlení, moderní vědy a klasické evropské kultury. V Evropě tehdy vedle sebe koexistovaly a fungovaly různé myšlenkové systémy, různé formy religiozity, ba i různé mentality. Křesťanství, ač zde bylo už tisíc let pevně zakotveno jakožto vítězná ideologie, bylo znovu konfrontováno s návratem pohanského myšlení. Nejednalo se jen o umění a filosofii. Vedle křesťanské etiky se objevuje například novostoická etika.
Uprostřed toho myšlenkového kvasu se v roce 1642 setkaly dvě významné osobnosti své doby – filosof a teolog Jan Amos Komenský a René Descartes, zakladatel moderního myšlení, moderního racionalismu a moderního subjektivismu. Vedli spolu několikahodinový rozhovor, aniž se navzájem pochopili. Oba byli kritiky dosavadního myšlení, ale zatímco Komenský chtěl přezkoumávat, co bylo špatné a co bylo dobré, Descartes šel mnohem dál. Zpochybnil naprosto všechno s tím, že je třeba začít znovu, úplně od začátku.
Komenský karteziánské myšlení nepřijal. Držel se analogického myšlení, které Descartes odmítal jako zastaralé. Analogické myšlení souviselo s vytvářením systému vědění, který Komenský nazývá vševědou (pansofií). Věci lze pochopit, protože mezi nimi existují podobnosti. Všechno je podrobeno systému (řádu). Vše spolu souvisí. Analogické myšlení je symbolické, harmonické, mytologické, mystické, platónské, kabalistické. Vlastně i Komenského „machynka“, na níž pracoval (jakési perpetuum mobile), měla být analogickým znázorněním celého universa. V tomto systému má důležitou roli Bůh, své místo tam má i zlo, které vzniklo porušením harmonie (a jehož původ je v lidské vůli – samosvojnosti). Je tam místo i pro naději na nápravu – obnovu harmonie.
Metoda synkritická je Komenského rozvinutím analogické metody. Mysl je zrcadlem světa a věcí. Je schopna zmocnit se pravdy najednou, bez dlouhého a pracného postupu navrhovaného Descartem. Mohli bychom říct, že Komenský zřejmě přikládal velký význam intuici, zatímco Descartes logickému myšlení. Komenského představou bylo, že Bůh člověku osvítí věci tak, až naráz pochopí celou stavbu světa a všechny jeho souvislosti. Překoná tak labyrint různých názorů a mínění a dospěje k uspořádanému a harmonickému systému vědění. Descartes chtěl věci osvěcovat kritickým rozumem. Byl předchůdcem či zakladatelem moderního osvícenství, zatímco Komenský má blízko ke staršímu typu osvícenství – k osvícenství rosikruciánskému.
V Komenského pojetí není poznání určité věci pravdou. Pravdou je podle něj poznání jejího místa v systému, který je dán. Komenského vědění bylo uzavřené, Descartovo otevřené. Jako takové muselo být nutně zdrojem skepse a úzkosti. Descartes přijal pomalost poznávání a také jeho nejistotu. Svým přístupem však otevřel prostor tvůrčí svobodě myšlení, která zde dlouhá staletí chyběla. Podle slov historika Josefa Války se „uchýlil do věže ze slonové kosti“. Kdežto Komenský podle Války „zůstal na agoře světa“. Zůstal teologem a ideologem, který potřebuje rychlé poznání, protože chce svět změnit. Chce jeho všenápravu.
Sedmnácté století je doba, která přináší hlubokou nejistotu. Možná tak lidmi otřásly hrůzy třicetileté války – kdo ví? To vše je doprovázeno pocitem, že Bůh se skryl a nejedná. Ani Komenský se tomu pocitu nevyhnul, jak o tom svědčí jeho útěšné spisy – například Truchlivý.
Komenský poznal, že Descartes přichází s něčím úplně novým a významným. Ale to něco u něj zároveň vzbuzovalo veliké obavy. Viděl v tom totiž dveře otevřené ateismu. Jako ateistu vnímal Descarta nejen on, ale i hluboce věřící Blaise Pascal.
Descartes se však nepovažoval za ateistu, nýbrž za věřícího. Bůh byl pro něj prvotním hybatelem a příčinou všech věcí. Idea Boha je prý lidem vrozená – už proto za ní podle Descarta něco muselo být. Jeho víru nemohlo ohrozit žádné nové vědění, protože vědění bylo subjektivní.
Naproti tomu Komenského Bůh nebyl výsledkem racionální úvahy. Komenský hledal (a očekával) Boží působení v dějinách. A protože očekávání nebyla naplněna, uchyluje se do ráje srdce, kde se se svým Bohem setkává.
Komenský svým přístupem možná v jistém smyslu „prošvihl“ zásadní změnu doby, což ho odsoudilo k tomu, aby se jako učenec ocitl na vedlejší koleji a nesplnil si tak své velké sny a plány. Byl však znovu objeven a oceněn mnohem později – v době, kdy racionalistické myšlení narazilo na své meze.
Postmoderna odmítla karteziánství jako zdroj katastrof a hrozeb moderní civilizace. Ve své knize Nepolapitelný subjekt si Slavoj Žižek všímá toho současného všeobecného odsouzení karteziánství a nesouhlasí s ním, protože podle něj by bez karteziánského rozumu poznání vůbec nebylo možné.
Naše doba se svou myšlenkovou pestrostí v jistém smyslu podobá době Komenského, a proto je tu zatím místo jak pro karteziánské, tak pro holistické myšlení. Které z nich má větší šanci se rozvíjet, ukáže možná teprve budoucnost.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor: Eva Hájková Datum: 21. ledna 2021 Foto: Wikimedia Commons – J. A. Komenský