Když se zeptám, co spojuje muže a ženu, každý si hned vybaví: Láska!
Dobrá, ale víte, že je to jen polovina? A víte, že muž ve vztahu potřebuje nejvíc něco jiného než lásku?
Lásku potřebuje žena. Jakmile muž projeví ženě opravdovou lásku, žena ji hltá plnými doušky. Stále touží po lásce, po objetí, něžnosti, po tom, aby se pro ni muž obětoval, láskou dobýval a bojoval o ni.
Je správné, když vztah začíná tím, že muž si ženu zamiluje a miluje ji celý život. A žena se přirozeně snaží muži lásku oplácet, prostě ho také miluje. Oba se milují navzájem. Tak se to dnes očekává, to je ideál, o který dva zamilovaní usilují. Proč to tak často nevydrží?
Představa, že láska má udržet vztah muže a ženy, je častá, ale je to představa jen lidská, neúplná. Podle Bible, podle Božího stvořitelského záměru je to jen začátek. Muž má ženu milovat, to je pravda. Jeho láska ženu povznáší, hřeje a je správné, aby muž tímto způsobem vztah inicioval. Když žena miluje muže, není to na škodu, ale není to všechno. Muži ženina láska dělá dobře, je mu příjemná, je signálem, že je spokojená, ale ženina láska muži nestačí k tomu, aby měl pro svou lásku dost sil, nedává mu zdroj k tomu, aby miloval.
Zamilovaná a milovaná žena je šťastná. Pokud však svému muži neprokazuje něco jiného, co je pro něho důležitější než láska, tak to trvá jen chvíli, muž se svou láskou k ženě brzy dojde na dno. Tím, co muže povznáší, co ho činí vášnivým v lásce, není to, že ho žena miluje, ale je to její úcta k muži. Muž má určitý počáteční potenciál lásky, ale je třeba, aby ho žena doplňovala tím, že mu bude projevovat úctu. Muž je jiný než žena. Láska mu je příjemná, on ji oceňuje, ale úcta mu dodává energii, která se v muži mění v lásku. O úctě by se mělo mluvit daleko víc, aspoň tolik jako o lásce.
Asi je třeba vysvětlit, co to je úcta, jakou muž potřebuje. Je to uznání, že je tím, kým je, už sama jeho existence si zaslouží ocenění a obdiv. Úcta vyjadřuje, že on, muž, něco znamená, že v sobě má něco hodného obdivu, i když nic nedělá, prostě je hoden vážnosti jen tak. Podobně jako muž miluje ne „proto, že ona něco“, ale „jen tak, z lásky“, tak i žena si váží muže „jen tak“.
Úcta či neúcta má na muže ohromný vliv. Jeho výkon, jeho láska, jeho nálada závisí na tom, jak vnímá, že si ho okolí váží. Pokud muž cítí, že si ho nikdo neváží, nikdo ho neuznává, neoceňuje, tak se cítí na dně, má špatnou náladu, nic se mu nedaří, nemá důvod se o něco zasadit, pro něco obětovat, pokud prožil nějaký neúspěch nebo ostudu, těžko se z toho vzpamatovává.
Muž neumí bez úcty žít. Proto se ji snaží za každou cenu získat. Pokud je na to sám, nemá Boha ani ženu (přičemž úcta od Boha a úcta od ženy vypadá jinak), tak se snaží vypadat sebejistě, ale je velmi křehký. Když ho v tuto chvíli žena poníží, zesměšní, on se zhroutí, nebo naopak vyjede, zařve, naštve se, uteče do hospody.
Jindy se snaží úctu vydupat jakýmkoli způsobem z čehokoli, co má po ruce. Používá násilí, snaží se druhé ovládat, poroučet jim, vychloubá se něčím, co buď není pravda, či nestojí za řeč, nebo ponižuje druhé, aby vyvolal pocit, že je aspoň o něco výš než druzí. Namlouvá si, že si zaslouží úctu kvůli penězům, kvůli chytrosti, síle, kvůli tomu, co někdy v minulosti dokázal, ale takový způsob dobývání úcty je krátkozraký. Pocit vlastní hodnoty trvá jen chvilku, často jen pár vteřin a zcela určitě pomine, jakmile se ocitne sám. Muž neumí bez úcty žít, bez úcty nemá proč žít.
Co je však zajímavé, muž, který neprožívá úctu, nedokáže nic − ani milovat. Nemá důvod, nemá proč. Po vyčerpání své základní zásoby lásky dokáže milovat (ženu) teprve tehdy, až ví, že je někdo, potřebuje mít vědomí vlastní hodnoty.
Jestliže vás napadne, že takto se projevují snad všichni muži, i ten váš, nemusíte být daleko od pravdy. Je to přirozený důsledek toho, že nevnímá, že by si ho někdo vážil, někdo ho uznával, a on sám nemá zdroj, nemá kde brát svou hodnotu.
Co není řešení
A tak tu máme nemilovanou ženu a neuznaného muže, tedy stav, kdy muž ženu nemiluje, nepečuje o ni nebo ji dokonce ponižuje, a ona mu neprojevuje úctu. On se snaží vynutit si úctu násilím, a žena mu uteče.
Výsledkem je zneuznaný muž a nemilovaná žena. Muž je nepoužitelný, nechce se ženit, není vášnivý, stálý, o nic nebojuje, na ničem mu nezáleží. Místo aby miloval, kouká jen do mobilu. Milovat neumí. To proto, že mu žena neprojevuje úctu. A muž ji nemá proč milovat. A nemilovaná žena si dupne a rozhodne se, že si poradí sama.
Je to hrdá žena, ale v podstatě je nešťastná, pohrdla mužem (ona si přece poradí sama) a důsledkem je, že je to žena nemilovaná. A tak dnes chodí po světě vesměs nešťastné a nemilované emancipované ženy a zhrzení muži, kteří nejsou schopni ničeho, ani lásky. Emancipace.
Řešení, které funguje
Pro ženu (i muže) je východiskem to, aby muži projevovala úctu. Ne muže zbožňovala, klaněla se mu, ale prostě si ho lidsky vážila a neponižovala ho. To je způsob, jak si získá jeho lásku. Muž, který prožívá úctu, uznání ze strany své ženy, dokáže nemožné. Zabezpečí ji samotnou, postará se o děti, je pozorný v maličkostech týkajících se domácnosti, připravuje plány do budoucna, hledá, jak by své ženě udělal radost, prostě miluje podle ženských snů.
Zdá se vám, ženy, že váš muž je ňouma, že má jen svůj počítač, svoje hry, svoje pivo (auto, práci, fotbal…), že chce sice dobré jídlo a sex a o nějaké lásce nemůže být řeč? Myslíte, že si žádnou úctu nezaslouží. Na jedné straně máte možná pravdu, ale na druhé straně je to obrovský omyl. Z pohledu ženy si žádnou úctu nezaslouží, protože ona necítí, že by ji miloval. Pohled muže je takový, že ženu, která si ho neváží, není možné milovat, nejde to. A projevy zdvořilosti ani sex není v takovém případě východiskem.
Někdy se žena sveřepě brání tomu, aby svému muži projevovala úctu! „Ona že má svého muže zachraňovat, aby se cítil dobře? A podporovat jeho ješitnost?“ − Ano, má. Pokud tedy nechce zůstat nešťastná, nemilovaná. Jestliže žena touží po lásce svého muže, jestliže se jí zdá, že na ni už snad zapomněl, pak jeho lásku může probudit svou úctou vůči němu. Určitě na tom neprodělá. Muž ji začne vášnivě milovat, obětovat se pro ni, udělá cokoli, pokud se mu od ní dostane ocenění.
Není třeba vymýšlet nové projevy úcty. Stačí přestat s tím, co snižuje jeho autoritu, co ho shazuje, co mu dává najevo, že je nula, nešika, nezodpovědný, stačí přestat mu vyčítat: „Proč jsi (zase) nevynesl koš? Kdy spravíš ten záchod?“ To je postoj nadřazenosti, muž je pod pantoflem − jak má potom ženu milovat? Muži jsou daleko citlivější a zranitelnější, než si ženy mysli. Už jen rozkazovací způsob, výčitka ho poníží a zneschopní. A on potom nemá sílu takovou ženu milovat, neumí to, nedokáže to. Nerozkazujte, ale proste, jestli by si někdy udělal chvilku času, doplňte oceněním, co všechno už dělá.
Biblický princip je jednoduchý: Muž má ženu milovat a žena má muži projevovat úctu. (Efezským 5,25-33) Jestliže začnou dělat, co mají, budou se oba divit, jak muž najednou dokáže obětavě milovat a jaké uznání žena dává muži. Láska je pro ženu motor, který ji žene ke stále větší úctě a úcta dává muži sílu milovat ženu víc než dosud.
To všechno by žena měla vědět. A muž také.
Jak začít?
Kdo má začít? Má muž začít milovat ženu, nebo žena projevovat úctu muži? Muž je uveden v Efezským 5,33 jako první, byl stvořen jako první (1. Timoteovi 2,13) je iniciátorem vztahu, má napodobovat Krista, který se obětoval, aby získal milovanou nevěstu, která o něho tehdy ještě nestála (Římanům 5,8). Svou láskou vzbudil její lásku, která by na její straně měla přerůst v úctu. To je Boží řád lásky a úcty, vztahu muže a ženy. Milovaná žena nikdy nebude ponižovaná, utlačovaná ani týraná. Bude šťastná a bude svému muži projevovat úctu, která ho povznáší. Při každém projevu úcty, často i beze slov, jí muž dá najevo: „Já tě miluju!“
Situace v mnoha dnešních vztazích vypadá jinak. Láska i úcta vyprchaly. Je jasné, že oba si navzájem hodně ublížili. Přestaňte se zabývat tím, co vám ten druhý dluží. Zkuste přemýšlet, jak mu to odpustit. Zkuste si také představit obrácený směr, že byste poprosili svého partnera, aby vám odpustil − že jste ji jako ženu málo miloval / že jste si ho jako žena málo vážila.
Nejlepší odborník na proces odpouštění je Bůh. Co ten nám všechno odpouští! Kolik má shovívavosti! A on je také zdrojem síly − i k odpuštění a také k tomu, abychom mohli prosit o odpuštění. Řekněte mu to. Mluvte o tom s ním. On má navíc prostředky a moc, jak obměkčit toho druhého. Společný rozhovor, společná modlitba může být cestou k obnově vašeho vztahu, vašeho manželství. Nebo to může být začátek nové fáze vztahu. Fáze, kdy je žena milovaná a muž má úctu své ženy. Tehdy jsou žena i muž spolu šťastní.
Autor: Jan Vopolecký, foto: Pixabay
Článek byl původně zveřejněný v časopisu Ethos, převzato se svolením redakce.