Jaká byla vaše cesta k víře?
Narodil jsem se v roce 1979 v jednom provinčním kazašském městě. Tam jsem žil do sedmi let. V té době se rodiče rozvedli, protože otec pil. Také babička, jeho matka, pila. Přestěhovali mě k druhé babičce. Bylo to docela daleko. U babičky jsem prožil příjemné období života. Byla to neklidná doba: rozpad Sovětského svazu. Protože jsme žili bez otce, vyrůstal jsem na ulici. Venku jsem byl od rána do večera, od devíti let jsem kouřil. Od třinácti jsem pil vodku, k tomu se přidaly drogy. Vyrůstali jsme bez výchovy.
Jak se vyvíjel váš vztah k otci?
Vůči otci jsem měl výčitky: Nikdy nepřijel, nezajímal se o nás. Nepříjemnou situaci jsem zažil jednou v zimě, když jsem si vzal tetiny boty. Děti si toho všimly a začaly se mi smát. Byla to velká pohana. Tehdy jsem udělal dvě rozhodnutí. Řekl jsem si, že se otci pomstím, a zadruhé, že nedopustím, aby moje vlastní děti takhle trpěly. V patnácti jsem se přestěhoval za bratrem a za matkou do Almaty (hlavního města Kazachstánu). To je velké město. Brzy jsem začal pracovat a dařilo se mi.
V roce 1997 jsem byl zaměstnán v autobazaru. Zjistil jsem, že můj soused, turkmenský Kazach, je věřící. Hodně jsme se stýkali, probírali jsme různá témata. Do té doby jsem si myslel, že Isa (Ježíš) je jedním z proroků. Poznal jsem, že je to Bůh, který přišel na zem, aby za nás zemřel. Kazašsky mu říkáme Isa, ne Isús jako Rusové. Lidé to totiž vnímají tak, jako by Isús byl ruský pravoslavný bůh.
Vaši rodiče byli muslimové?
Muslimy byli jen formálně, nábožensky jsme nežili. Otec do mešity nikdy nechodil. Když jsem pak v roce 1999 přijal Ježíše jako svého zachránce, začal se můj život měnit. Lidi, kterým jsem ublížil, jsem poprosil o odpuštění. Přestal jsem kouřit…
Setkal jste se se zahraničními misionáři? Kdo se vám věnoval a vyučoval vás v křesťanské víře?
Věnoval se mi soused. Vysvětlil mi spoustu věcí, četli jsme spolu Bibli, jezdili jsme spolu do práce, modlili jsme se. Chodili jsme do sboru k baptistům. (Kazašsky neříkáme „sbor“, ale „chalúm“.)
Změnil se váš vztah s otcem?
Rozhodl jsem se, že ho navštívím. Bydlel tisíc kilometrů od Almaty. Zastihl jsem ho, jak leží opilý. Když mě uviděl, začal plakat. Říkal: „Kdo se provinil, kdo se provinil?“ Měl strach, že jsem mu přišel něco udělat. Řekl jsem mu: „Zítra přijdu, nepij, musíme si promluvit.“ Když jsem příštího dne přišel, oholil se a připravil pohoštění. V ten den jsem se s ním smířil. Řekl jsem, že mi ukřivdil, ale Bůh to odpustil. Pověděl jsem mu, že Bůh odpustil i moje hříchy. Tak jako Bůh zapomněl na moje hříchy, nechci se vracet k minulosti, co kdo kdy udělal. Pak jsme se řadu let stýkali. Byl na mé i bratrově svatbě. V jednom období přijal Ježíše, ale později zase začal pít a zemřel.
Jak na to, že jste uvěřil v Isu, reagoval zbytek rodiny?
Matka, starší bratr i sestřenice uvěřili dva měsíce po mně. V prvních měsících jsme prožívali veliké změny. Radovali jsme se. Říkali jsme o tom všem příbuzným, přátelům a sousedům. Někteří uvěřili, když viděli, jaké změny s námi Bůh dělá, ale většina ne. Přestali se s námi stýkat, a tak jsme zůstali osamělí. Vyhýbali se nám, i když nás potkali na ulici.
Můj bratr se velmi změnil. Začali jsme spolu sloužit v jedné misijní organizaci na dětských táborech, pracovat s mládežníky a evangelizovat. Působili jsme v okolí, rozdávali jsme knihy.
Co je pro váš sbor typické?
V současné době se zaměřujeme na službu lidem na vesnicích v okolí Almaty, kteří nejsou zasaženi evangeliem. S potěšením pracujeme s lidmi z různých národů, převážně kavkazských, jako jsou Čečenci, Ingušové, Turci, Ázerbájdžánci, Kurdové.
A jak sloužit lidem ve městech?
Lidem ve městě je potřeba sloužit jinak. Pořádají se koncerty, kluby s výukou angličtiny apod.
A je to dovoleno? To není potřeba státního souhlasu?
V Kazachstánu můžete organizovat cokoli, co se odehrává v církevních budovách. Mimo církevní budovu ale nesmíte pořádat nic – žádné rozdávání literatury, žádnou evangelizaci. To je pokládáno za porušení zákonů.
A vy budovu máte?
Ano, ale nejsme registrovaní.
Takže, jestli tomu dobře rozumím, když není registrace, není to církevní budova…
Je to tak. V roce 2012 proběhlo u nás přeregistrování církví s cílem větší kontroly náboženských aktivit. Vzniklo mnoho sekt, rozmáhá se radikální islám. Různé skupiny to pak řešily různým způsobem; někdo se snažil o registraci, někdo šel do ilegality. Co nás se týče, úřady se momentálně víc zajímají o jiné. Jde třeba o sbor Nový život Maxima Maximova. Ti mají kvůli sborové budově velký problém. Jiný velký sbor dostal stavební povolení na novou budovu, a když začali stavět, o povolení přišli. Vláda se snaží hlavně o to, aby vymýtila extremistické názory, postupuje proti radikálním skupinám, chce kontrolovat přísun zahraničních financí. Pokud jde o nás, pracujeme, ale jsme tiší a malí. Nikomu nevadíme, slavíme společná setkání, společně zpíváme a stolujeme.
Původně jsme se o vás dověděli kvůli sportovní misii…
K misii se u nás vyžívají různé druhy sportu, halové sporty a podobně. Cílem je zasáhnout mládež. K tomu se pořádají tréninková setkání, soutěže, sportovní tábory. Vytvářejí se tam vztahy, ale náboženský obsah se předávat nesmí. Dětem se evangelium vůbec nesmí předávat, ale kontaktem s nimi získáváte přístup k jejich rodičům. Když pak uvěří rodiče, mluví o tom automaticky s dětmi.
Jak to vlastně děláte? Sportovní kemp uspořádat můžete? Dostanete povolení od úřadů? Může tam být něco křesťanského?
Existují dvě možnosti…
Text: Tomáš Dittrich Foto: Pixabay – ilustrační
Ukázka z rozhovoru, který v plném znění najdete v říjnovém čísle časopisu Život víry.
Pastor Jermachan v něm dále mluví o pomoci chudým vesničanům, o službě zahraničních misionářů a o nebezpečích, kterým kazašští křesťané čelí.
Časopis se také věnuje tématu selhání vedoucích: Je vůbec možné, aby obdarovaní křesťanští vedoucí páchali vážné hříchy? A pokud ano, jak se k tomu můžeme a máme postavit? Může pastor kázat o oblastech, ve kterých sám zápasí a selhává? Platí pro napomínání vedoucích jiná pravidla? Nad tématem se zamýšlejí M. Klesnil, D. Novák, T. Dittrich, L. Ondráček, S. Bennett nebo P. Hošek.
Říjnový Život víry dále přináší reportáž z festivalu United, úvodník Miloše Poborského o tom, co se stane s Božími zaslíbeními, když se to na naší straně zamotá, nebo aktuální zprávu J. Manleyho o situaci afghánských křesťanů, kteří se znovu ocitli pod vládou Tálibánu.
Číslo doplňuje virtuální rozhovor s Williamem Tyndalem, který byl popraven za překládání Bible. Nechybí ani osobní svědectví čtenářů, zprávy o církvi u nás i ve světě, recenze nebo třeba kreslený vtip P. Bosmana.
Kromě papírové verze časopis lze Život víry koupit či předplatit i elektronicky ve formátu PDF a ve zvukové podobě (viz www.zivotviry.cz).
