Pojďte otcové a mámy, už je čas jít,
nekritizujte, co nechcete pochopit.
Nad svými syny a dcerami už nemáte moc,
na vaši starou cestu už dávno padla noc.
Bob Dylan: Časy se mění
Mara – marihuana, mara – marihuana,
mara – marihuana, mara – marihuana.
Já rád marihuanu, ty rád marihuanu,
my taky rádi marihuanu.
David Peel: Já rád marihuanu1
Kontrakultura je pojem, který lze v širším smyslu vztáhnout na celou kulturní revoluci na Západě, ale v užším smyslu bývá užíván také jako synonymum pro konkrétní sociální hnutí známé jako hippies, které se zrodilo v roce 1965 v San Francisku a svého vrcholu dosáhlo v roce 1969 ve Woodstocku. Na rozdíl od studentské revolty usilující o politické sebeorganizování a aspirující na systematickou politickou akci byl hlavní deklarovaný cíl bohémských hippies vyjádřen apolitickou zásadou „dělej si svoje“, přičemž jistou výjimkou byla aktivita anarchistické Mezinárodní strany mládeže (YIP) neboli politizujících hippies, kteří se sami prezentovali jako yippies. Ideovými vůdci a lídry hippies byli Allen Ginsberg a Ken Kesey – spisovatelé propojující společenství beat generation s hnutím hippies; Richard Alpert a Timothy Leary – propuštění harvardští univerzitní profesoři propagující užívání halucinogenů; Abbie Hofmann a Jerry Rubin – politizující anarchisté; Stephen Gaskin a Gridley Wright – předáci venkovských komun; Joan Baezová a Bob Dylan – folkoví písničkáři a „lidoví básníci“; Jimi Hendrix a Janis Joplinová – rockový král a královna; Grateful Dead, Jefferson Airplane – „acidrockové“ skupiny.
Základní charakteristika hnutí hippies: návaznost – nikoli na akademické marxisty a další sociální kritiky, ale na americké bohémské beatniky; zběžný popis – neformální sociální hnutí odmítající kulturní a společenské konvence proklamující antimainstreamovou životní filozofii včetně alternativní estetiky oblékání a sdíleného umění; ideály a praxe – oscilace mezi ušlechtilými záměry, romantickou naivitou, nedostatkem odpovědnosti, ekonomickou nesoběstačností a parazitní arogancí; vytyčené cíle – dobrovolný pobyt na okraji společnosti a „mezi svými“, vzývání bezbřehé svobody („dělat si svoje“), hledání duchovní identity jednotlivce, souladu v mezilidských vztazích a souznění s přírodou; erbovní hesla: „Miluj a neválči“, „Zapni se, vylaď se, odpadni“, „Dělej si svoje“; religiozita – koketování s pseudonáboženskými aktivitami od mutací východního buddhismu a hinduismu k různým formám pohanství; reálný životní styl – zpravidla více drog (především marihuany a LSD), nevázaného sexu a poslechu hudby (avantgardní rock, protestní a baladický folk) než fyzické či duševní práce nebo buddhistické či hinduistické praxe; vlastní „jarmark“ a „samizdat“ – výroba a prodej ozdob, oděvů, periodik, narkotik, organizace koncertů, happeningů a sešlostí; zábava a estetika – pořádání sešlostí a společné užívání drog, umělecká (hudební, literární, výtvarná, divadelní) tvorba, svérázný styl oblékání s příležitostným „neoblékáním“; „hlavní město“ – jako metropole hippies byla všeobecně uznávána čtvrť Haight-Ashbury v San Francisku (paralelou na východním pobřeží byla čtvrť Greenwich Village v New Yorku); samosprávné komuny – na různých místech amerického venkova, snahy o zemědělskou činnost a soběstačnost, jen výjimečně bezproblémové a dlouhodoběji udržitelné.
Orientační body na ose dějin hippies: 1964 – cesta komunity Veselých šprýmařů (Merry Pranksters) po Spojených státech v pomalovaném autobuse Furthure; 1965–1966 – osídlování Haight-Ashbury místními i vzdálenějšími vyznavači nového hnutí a pořádání společných akcí včetně psychedelických sešlostí a koncertů; leden 1967 – kontrakulturní festival Human Be-In v parku Golden Gate v San Francisku; červen 1967 – Pop festival v Monterey jako setkání losangeleské a sanfranciské hudební scény; říjen 1967 – účast na protestní demonstraci proti americké zahraniční politice a válečné účasti ve Vietnamu u Lincolnova památníku ve Washingtonu a na symbolickém konfrontačním pochodu na Pentagon; 1968 – účast na protestních provokacích organizovaných anarchistickou Mezinárodní stranou mládeže (YIP) proti politice Demokratické strany na celostátním sjezdu demokratů v Chicagu; srpen a prosinec 1969 – hudební megafestivaly: relativně zdařilý srpnový třídenní Woodstock s účastí na půl milionu návštěvníků a tragický prosincový předčasně ukončený Altamont, kde během koncertu Rolling Stones došlo k brutální vraždě jednoho z posluchačů členy ochranky.
Prorokové – prankster Kesey a agitátor Leary
Americký sociální historik Theodore Roszak vztahuje pojem kontrakultury jako sociálního hnutí v širším smyslu na studentskou novou levici i na bohémskou pospolitost beatniků a anarchistické hnutí hippies, přičemž dějiny kontrakultury vymezuje zhruba od první poloviny čtyřicátých do první poloviny sedmdesátých let. Ve své knize Zrod kontrakultury (1969)2 představuje mezi nejdůležitějšími inspirátory tohoto fenoménu také vlivného frankfurtského „marxistu-freudistu“ Herberta Marcuseho,3jehož vliv byl ovšem nesrovnatelně větší mezi studenty na univerzitách než mezi hippies v ulicích a komunách.4 V jiné pozoruhodné a zároveň mimořádně přínosné faktografické práci – Hippie encyklopedie (2004) – její autor dokumentarista John McCleary, který byl na rozdíl od filozofujícího zastánce sociální revoluce Roszaka hippie první linie, Marcuseho neuvádí nejen mezi 36 vybranými osobnostmi, ale ani mezi stovkami abecedně řazených hesel.5
Na této dichotomii lze poukázat na několik rozdílů mezi novou levicí a hippies: Marcuse se ve svých textech vyjadřoval složitým jazykem abstraktního marxistického názvosloví, zatímco komunikace hippies byla dílem prostá a dílem protkaná vlastním slangem; Marcuseho poselství sice propagovalo osvobozování člověka od společenské „represe“ a od pracovního „výkonu“, ale jeho cíle byly ryze konzumeristicko-materialistické a koketovaly s uctíváním technologického pokroku jako potenciálního nástroje osvobození společnosti, zatímco k podstatným článkům „víry“ hippies patřilo odmítnutí technokratického světa, snaha o soulad s přírodou a hledání vlastní identity neslučitelné s racionalistickým materialismem; alternativní nabídkou k studování a promýšlení kostrbatých teorií o sociálním pokroku bylo pro hippies aktivování „pokročilého vědomí skutečnosti“ bez větší námahy prostřednictvím halucinogenních drog (zpravidla LSD).
Mezi politizujícím hnutím studentů a sociálním hnutím hippies byl podstatný rozdíl v cílech i prostředcích, přesto se obě tyto skupiny dobře snášely a částečně i prolínaly, o čemž píše Roszak ve zmíněné práci: „Na jedné straně vidíme krajní bohémství beatniků a hippies, na druhé urputný politický aktivismus studentské nové levice. Nejedná se tedy o dva odlišné a protikladné trendy? Jeden, který (navazuje na Ginsberga, Kerouaca a spol.) se pokouší americké společnosti uniknout, druhý (v návaznosti na C. Wrighta Millse a pozůstatky staré socialistické levice), který chce proniknout do politického života a revolucionizovat ho? Napětí, které lze mezi oběma trendy vycítit, skutečně existuje. Podle mého názoru však na hlubší rovině existuje jedno téma, které oba proudy spojuje a které také vysvětluje, proč se hippies i studentští aktivisté nadále uznávají za spojence. Bezesporu tu hraje roli společný nepřítel, ale je tu i pozitivní podobnost ve vnímání“. Tuto podobnost dále upřesňuje jako individualistický přístup studentů a jejich vědomí odcizenosti světu, přičemž obojí u hippies zjevně považuje za samozřejmost.6
Neformální a rozmanité hnutí hippies mělo mnoho lokálních vůdců a tvořivých aktivistů či organizátorů, jakož i své lidové filozofy a nekonvenční umělce, ale jen několik všemi uznávaných „proroků“.7 Nejdůležitějšími z nich byli spisovatel Ken Kesey a psycholog Timothy Leary. První přispěl ke zformování hnutí jako spisovatel i organizátor – byl u počátků jako lídr komunitní pospolitosti Veselých šprýmařů (Merry Pranksters) a pořadatel sanfranciských dýchánků („acid testů“) s LSD, prohloubil propojení rodícího se hnutí s beat generation a uvedl na scénu halucinogenní drogy (v soukromí v roce 1963 a veřejně roku 1964, tj. když LSD bylo ještě povoleno). Druhý se k hippies připojil až v lednu 1967, když přijal pozvání na festival Human Be-In v sanfranciském parku Golden Gate, už jako „velekněz“ nové „kyselinové revoluce“ (tj. terapie i probouzení k „hlubšímu životu“ pomocí užívání LSD, zákonem zakázaného od konce roku 1966), kterou propojoval s pseudonáboženskými vizemi člověka a společnosti.
***
Spisovatel, dobrodruh a farmář Ken Kesey (1935-2001)8 absolvoval bakalářské studium svobodných umění na Oregonské univerzitě a další studijní kurzy na Stanfordově univerzitě, byl charizmatická osobnost mnoha talentů, jako člověk i autor inspirován zejména životním a literárním stylem beatniků a přítelem některých z nich. Už v roce 1959 se přihlásil jako dobrovolník k testování účinků LSD a dalších narkotik v nemocnici Správy válečných vysloužilců v Menlo Park u Palo Alto, kde byl zaměstnán jako noční ošetřovatel na psychiatrickém oddělení – zde také při užívání halucinogenů a kontaktu s psychiatrickými pacienty nalezl literární inspiraci. Výsledkem byl jeho první publikovaný román Přelet nad kukaččím hnízdem (v češtině známý jako Vyhoďme ho z kola ven) z roku 1962,9který se stal bestsellerem a v mnoha jazycích vychází dodnes (byl také předlohou mnoha divadelních představení a oscarového filmu v režii Miloše Formana Přelet nad kukaččím hnízdem). Brzy se mu podařilo dokončit a publikovat další úspěšný román Tak mě někdy napadá (1964)10 z prostředí amerických dřevařů (zfilmován pod původním názvem v roce 1971 v režii Paula Newmana). Další rozsáhlejší práce napsal až po více než dvaceti letech.
V roce 1963 se Kesey společně s manželkou, dětmi a přáteli usídlil na farmě v La Hondě poblíž San Franciska – svou komunitu nazvali Merry Pranksters (Veselí šprýmaři) a krom jiného zakoupili starý školní autobus (později pojmenovaný Furthure – Pořád dál), který konstrukčně upravili, pestrobarevně pomalovali kapotu a řidičem jmenovali legendárního beatnika Neala Cassadyho. V létě 1964 s ním vyjeli vybaveni zásobou drog z La Hondy napříč Spojenými státy do New Yorku na slavnostní uvedení druhého Keseyho románu na trh. Jejich hlavním cílem byla „jízda“ sama o sobě, ale také veřejná propagace LSD a dvě důležitá setkání, která se jim ale příliš nevydařila – večírek v New Yorku s Jackem Kerouakem (jehož Kesey až do své smrti – neopětovaně – vysoce respektoval) a návštěva komunity v Milbrooku (experimentující s halucinogeny) shromážděné kolem harvardského profesora Timothyho Learyho, nedávno předtím propuštěného ze zaměstnání (s nímž Kesey později navázal přátelský vztah).11
Po návratu se Kesey podílel na bouřlivém rozvoji pospolitého života v Haight-Ashbury především organizováním hudebních produkcí spojených se světelnými efekty a intenzivním užíváním LSD a stal se tak společně s místními hudebními skupinami (jako autor doprovodných složek koncertů) průkopníkem acid rocku. V roce 1965 byl Kesey zadržen za přechovávání marihuany a po propuštění na kauci uprchl ze Spojených států do Mexika, kde prožil půl roku, po svém návratu byl odsouzen a v roce 1967 na pět měsíců uvězněn.12 Po propuštění z vězení se s rodinou odstěhoval na rodnou oregonskou farmu, kde choval dobytek, příležitostně psal články a povídky, vydal sedm čísel časopisu Plivni do moře a publikoval i rozsáhlejší práce – Skřínka s démonem (1986), Námořníkova píseň(1992), Poslední kolo: opravdový western (1994). Zemřel v roce 2001. V Hippie encyklopedii se o něm lze dočíst: „Ken Kesey byl jednou z nejvlivnějších osobností éry hippies a zosobněním toho, co bylo na ‚odpadlé‘ (dropout) generaci dobré i problematické“. A také připomenutí, že byl hlavní postavou knihy Toma Wolfea z roku 1968 The Electric Kool-Aid-Acid Test (v češtině vydané jako Kyselinovej test), která je „zásadním obrazem kontrakultury té doby“.13
Literární souputník a přítel Robert Stone napsal o Keseym ve svých vzpomínkách na šedesátá léta: „Ve škole byl přeborníkem v zápasu14 a slovo přeborník k němu patřilo i nadále; jeho přátelé si nedokázali představit, že by prohrál, v zápase nebo v čemkoli jiném. […] Pokud měla někdy americká literatura vyvoleného syna s kořeny v domácí půdě, byl to Kesey. […] To, že se narodil chudý, ve farmářské rodině, dává jeho legendě korunu. […] Kesey naslouchal svému vnitřnímu hlasu, aby se dozvěděl, jakou roli mu dějiny a štěstěna nabízejí. […] Cítil svou moc a věděl, že ji cítí i ostatní. Jeho dílo mělo své kouzlo a podstatu toho kouzla měl v sobě. […] Keseyho neobyčejná energie neexistovala izolovaně – působila na lidi a měnila je. Jeho schopnost nabídnout jiným rozmanité požitky od zábavy po transcendentno nijak zvlášť nesouvisela se slovy, byla nezávislá na Keseyho psaní a byla nepopsatelná, nelze ji přesně vysvětlit ani shrnout do citátu“.15
Při realističtějším hodnocení Keseyho života, filosofie a díla je však třeba vzít v úvahu i další skutečnosti. Ač on sám ve vlastním životě dokázal nad dlouhodobým užíváním drog udržet relativní kontrolu, totéž se nepodařilo stovkám mladých lidí, kterým omamné prostředky jako recept na cestu k zábavnějšímu životu sám dodal nebo je takto směroval svým příkladem. Kesey byl (vedle drogové zkušenosti) zásadně ovlivněn spisovateli beat generation, přičemž nesdílel jejich vztah k východním náboženstvím ani Kerouacovo katolické cítění, k jeho „náboženským“ idolům naopak patřil francouzský nihilistický marxista Jean Paul Sartre. Filosofii „života na cestě“ a „tady a teď“ Kesey odvozoval z francouzského existencialismu: „Podle mě celé psychedelické hnutí pochází z duchu jazzu a bohémy, jež přesně odpovídají tomu, co představoval existencialismus v Paříži. […] Také na této straně Atlantiku jsme chápali, že stav reality je neuspokojivý, že je třeba ji změnit. Že v ní existují i jiné věci, než jaké nám říká společnost a škola. Psychedelismus otevřel jedním rázem praktickou a snadnou cestu, jak jít dál, zkoumat stále víc a vydávat se novými cestami ke svobodě“.16
Uvedená citace pochází z rozhovoru s francouzským novinářem J. F. Duvalem z roku 1998 (tři roky před spisovatelovou smrtí), v němž Kesey nerevidoval svůj vztah k drogám a kontrakultuře, ale zároveň se snažil vysvětlit, že jeho činnost (poselství barevnějšího světa) rozhodně neměla být a nebyla zaměřena protiamericky. O hlavní antihrdince svého nejslavnějšího románu – Velké sestře – řekl, že ve skutečnosti není monstrem, jak bývá špatně pochopena, ale je (stejně jako její pacienti) obětí systému. Dále uvedl: „Mně nejde o Ameriku, ale o lidskou povahu. Já mám velkou důvěru ve vše, co tvoří duch Ameriky. Podle mě je každý paragraf Deklarace nezávislosti Spojených států a americké ústavy dílem génia“.17 Dále zde absurdně prezentuje kult LSD jako návaznost na specifický rys americké povahy – objevování nových prostorů, naplňování „ducha Ameriky“ pak spatřuje v mísení kultur, respektive v mísení americké kultury s mexickou, asijskou a islámskou, a raduje se z toho, že američtí sportovci „mají čím dál častěji muslimská jména, Mohamed, Abdul“. Amerika podle Keseyho zjevně odpovídá představám současného levicového liberalismu v politice a filosofického postmodernismu ve světě idejí (tj. faktickému dědictví sociální filosofie neomarxistické tzv. frankfurtské školy), jehož stoupenci dominují na západních univerzitách.
V tomto kontextu lze reflektovat i Keseyho kultovní román z psychiatrického prostředí, v němž je vedle sporné realističnosti zjevná spřízněnost příběhu s frankfurtskou protizápadní „kritickou teorií“. Nehledě na to, zda Kesey (hlásící se k příbuznému marxistickému existencialismu) „kritickou teorii“ znal (což mohl – z bakalářského studia nebo stanfordských kurzů), a na to, že text napsal částečně pod vlivem drog, se jeho románový příběh jeví, jako by byl vystavěn přesně podle frankfurtské šablony „kritické teorie“, tj. v duchu extrémně protizápadní antikulturní rétoriky.18 Hlavní antihrdinka (zdravotní sestra na psychiatrickém oddělení terorizující pacienty) je představitelkou „systému“ – v tomto případě americké psychiatrie, zatímco hlavní hrdina (reálně příležitostný zloděj a výtržník, představený jako ušlechtilý rošťák) „systém“ destabilizuje, v čemž mu pomáhají další představitelé „potenciální pozitivní normality“ – psychiatričtí pacienti utiskovaní „systémem“ – a zároveň brání násilničtí zaměstnanci (dnes již by – vzhledem k ideologii a praxi tzv. politické korektnosti – patrně nemohlo ani v beletrii, ani ve filmu jít o Afroameričany) vykonávající své pracovní povinnosti, jedním z hrdinů je i „freudovsky zablokovaný“ pacient „osvobozený“ díky hlavnímu hrdinovi prostitutkou, ale následně dohnaný k sebevraždě sadistickou reprezentantkou utlačovatelského „systému“ atd.
***
V již zmíněné práci Zrod kontrakultury z roku 1969 její autor osciluje mezi náklonností a kritickým odstupem jak v případě filosofujících a politizujících sociálních kritiků a nové levice, tak u apolitického pseudonáboženského psychologizujícího hnutí hippies, kde mimo jiné kritizuje rozsah a vliv kultu užívání drog. V souvislosti s obtížným stanovením „odpovědnosti za psychedelickou fascinaci mladé generace“ Roszak píše: „Adorace narkotik probíhá už od dní sanfranciské renesance a do dneška řady těch, kteří omamným látkám dodávají lesku a slávy, tvoří celou armádu. Přesto však jeden člověk – Timothy Leary – vystupuje do popředí jako propagátor, apologeta a nejvyšší kněz psychedelie, jenž nemá sobě rovného. Chceme-li najít ty, kteří se nejvíc zasloužili o proměnu psychedelické zkušenosti v celistvou a autonomní kulturu, je to právě Leary, kdo mezi nimi ční jako největší radikál“.19
Když Ken Kesey v roce 1959 poprvé jako dobrovolník pod odborným dohledem testoval halucinogeny, seznámil se přitom s budoucím nejbližším Learyho spolupracovníkem, psychologem Richardem Alpertem.20 S Learym se osobně setkal až v roce 1964 na nepovedené návštěvě Veselých šprýmařů v jeho milbrookské rezidenci, kde si dle pozdějšího Learyho vylíčení přislíbili, že zůstanou spojenci, což se stalo – udržovali občasné přátelské kontakty až do Learyho smrti.21 Když byl Leary podruhé ve vězení (v letech 1965 a 1966 byl zatčen, ale nebyl uvězněn; v roce 1970 byl odsouzen a uvězněn, po devíti měsících uprchl; v roce 1973 byl opět uvězněn, po třech letech propuštěn na odvolání a díky přijetí role informátora FBI), Kesey ho navštívil a varoval před jeho přítelkyní Joannou, která měla být podle Keseyho informací agentkou protidrogové policie. (Ve skutečnosti se Leary i jeho pozdější manželka Joanna stali spolupracovníky FBI.)22
Rozdíly mezi tím, jakým způsobem propagoval LSD Kesey a jak Leary, vypovídají o jejich rozdílných osobnostech a životním zaměření, přesto lze říci, že oba zcela zásadně přispěli k utváření esence filosofie hnutí hippies. Kesey byl fyzicky zdatný člověk, založením dobrodruh a „veselý rošťák“ (s jistou nadsázkou lze říci, že literárně i svým životním příběhem navazoval na linii od Jacka Londona k Jacku Kerouacovi), jeho idolem se stal „beatnický superman“ Neal Cassady (vzor hlavních postav Kerouacova románu Na cestě i Keseyho Přeletu nad kukaččím hnízdem). Leary byl oproti tomu „akademický systematik“ transformovaný v nesoudného zvěstovatele pseudonáboženské sociální proměny prostřednictvím „kyselinové revoluce“, měl blízko k dalším svérázným propagátorům „otevírání mysli“ – orientalistovi Alanu Wattsovi a beatnikovi Allenu Ginsbergovi, ale pokud jde o jeho idol, byl jím reálně nejspíše Timothy Leary.
O rozdílných rolích obou těchto „proroků“ hippies v šíření kultu LSD píše Roszak: „Nelze určit, zda ve srovnání s romanopiscem Kenem Keseyem, pořadatelem ‚Acid-testů‘, přilákal Leary během šedesátých let větší část mladé generace či nikoli. Oba si mohou nárokovat neblahý úspěch v oboru organizování hromadných veřejných ‚tripů‘. Jenomže Keseyho setkání, to byla především legrace a hry: LSD servírované v opojné směsici hlučných rockových kapel, stroboskopů a volného tance. Záměr byl v nejlepším případě estetický a zábavný. Leary oproti tomu během svých táborových setkání rád vystupoval se vší vážností povstávajícího Krista, vybavený bílým bavlněným hávem, vonnými tyčinkami a stigmaty perzekuce ze strany práva – byť světelné a zvukové efekty zůstávaly i u něho součástí vystoupení“.23
Psycholog, publicista a sociální aktivista Timothy Leary (1920–1996)24 si svůj obor zvolil po studijních peripetiích na několika vysokých školách během následné služby v armádě (od roku 1943), v roce 1946 získal magisterský titul na Washingtonské státní univerzitě a v roce 1950 doktorát z klinické psychologie na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Poté působil jako asistent na univerzitě, provozoval klinickou praxi, vedl psychiatrický výzkum, jeho první odborná kniha Interpersonální diagnóza osobnosti (1957) měla pozitivní ohlas. Svůj soukromý život však stabilizovat nedokázal – krátce před koncem války se oženil, stal se otcem dcery a syna, ale nezvládal své problémy s alkoholem a s manželkou měl vážné neshody, které vyvrcholily její sebevraždou v roce 1955. Během další životní cesty se ještě čtyřikrát oženil a třikrát rozvedl.
Od podzimu 1959 byl zaměstnán jako přednášející a výzkumník oboru psychoterapie v Centru výzkumu osobnosti na Harvardově univerzitě. Během návštěvy Mexika v roce 1960 vyzkoušel „posvátné“ halucinogenní houby a po této zkušenosti se stal spoluautorem a hlavním realizátorem univerzitního projektu zaměřeného na výzkum účinků halucinogenních látek (psilocybinu a LSD) na lidskou psychiku. Learyho hlavním harvardským spolupracovníkem při výzkumu byl další psycholog Richard Alpert, mezi externisty patřili známí literáti Aldous Huxley, Alan Watts a Allen Ginsberg, jako dobrovolníci se účastnili studenti a vězňové.25 Když Learyho a Alpertovo zanícení pro halucinogeny (včetně jejich intoxikací společně s dobrovolníky během „kontrolovaných“ experimentů) překročilo z hlediska vedení univerzity únosnou míru, byli v roce 1963 propuštěni.26
Leary, který už v listopadu 1962 založil s Alpertem a několika dalšími drogovými experimentátory Mezinárodní federaci pro vnitřní svobodu (International Federation For Internal Freedom), byl i se svou komunitou podporován dědici ropného impéria sourozenci Hitchcockovými. Jeden z nich – William – mu nejprve věnoval velkou rezidenci v New Yorku a po propuštění z univerzity financoval jeho pobyt a výzkum v Mexiku. Poté co byl Leary z této země i se svým týmem vypovězen, zakoupil pro něho Hitchcock rozsáhlé sídlo o rozloze dva a půl tisíce akrů s rezidencí o 64 místnostech v Millbrooku, kde Leary pokračoval v testování LSD a dalších drog v psychedelické komuně.27 Learyho hvězda dále stoupala, LSD začalo být známé v uměleckých kruzích, Millbrook navštěvovaly bohémsky naladěné celebrity. Na rozdíl od zákonem zapovězené marihuany bylo LSD oficiálně povoleno až do konce roku 1966, kdy americký Kongres navzdory Learyho expertnímu vyjádření rozhodl o přiřazení LSD na seznam zakázaných drog.28 Krátce po tomto rozhodnutí Leary vstoupil na scénu hnutí hippies během sanfranciského festivalu Human Be-In se slovy vyjadřujícími jeho nové náboženství turn on, tune in, drop out (zapni se, nalaď se, odpadni). Ač se mu podle vlastního vyjádření na tuto akci nechtělo, účast k němu přivedla početný houfec následovníků.
Od té doby byl Leary spjat také s hnutím hippies, kde šířil své názory a drogovou vizi mezi mladými lidmi až do svého uvěznění v roce 1970, k němuž došlo nedlouho poté, co za podpory beatla Johna Lennona zahájil kampaň ve volbách na post kalifornského guvernéra jako jeden z protikandidátů Ronalda Reagana.29 Za držení marihuany byl odsouzen k dvaceti letům ve vězení, ale už po devíti měsících se mu podařilo uprchnout s pomocí extremistické skupiny Weather Underground vzešlé z organizace Studenti za demokratickou společnost.30 Pobýval v exilu v Alžírsku a Švýcarsku, kde byl v roce 1971 zatčen na základě mezinárodního zatykače Interpolu, ale po různých apelech v jeho prospěch byl propuštěn s tím, že musí opustit zemi. Po návratu do Spojených států byl opět zatčen, odsouzen a uvězněn, ale rozhodl se spolupracovat s FBI a dodal policistům informace o svých přátelích i část svého archivu. Výsledkem bylo jeho propuštění v roce 1976 a pověst udavače. Dál pokračoval v drogové kariéře pouze soukromě, veřejně propagoval „kyberkulturu“ a osobní počítače označoval za „LSD devadesátých let“.31
Druhý z kronikářů kontrakultury McCleary, který má o Timothym Learym příznivější mínění než Roszak, píše: „Leary se stal drogovým guru a založil Mezinárodní nadaci pro vnitřní svobodu (IFIF) hájící užívání drog za účelem osvícení a vyzývající lidi, aby se zapnuli, vyladili a vyčlenili (turn on, tune in, drop out). Jen málo lidí představovalo a zosobňovalo obraz hippieho jako právě Timothy Leary, ať už ve skutečnosti nebo v mediální dezinterpretaci“.32 McCleary dále soudí, že Leary byl benevolentní génius, který se nadšeně oddával životu, altruista, který se podle své nauky snažil „zapnout“ veřejnost, že byl nepochopen a nesprávně citován médii a nespravedlivě podezírán ze skrytých úmyslů, přičemž mnozí nedokázali rozeznat jeho moudrost a přínos a konzervativní část společnosti ho nenáviděla a zesměšňovala.
Toto hodnocení je nejspíše ovlivněno – tak jako celkový podtext encyklopedie a mnoho dalších v ní uvedených medailonů – McClearyho „zapnutím, vyladěním a vyčleněním“ a lze vůči němu uvést mnoho relevantních kritických námitek. Především, Leary nebyl géniem ani ve svém oboru psychologie a psychoterapie, ani ve svých pseudonáboženských spisech, ale člověkem, který distribucí a propagováním drog vážně ohrozil, narušil nebo zničil psychiku tisíců (ne-li statisíců33) lidí – nebyl tedy ani altruistou. Byl závislý na užívání drog, které rozrušily jeho psychiku, připravily ho o soudnost a schopnost sebereflexe, izolovaly jeho svědomí i duševní potenciál. Jeho spisy nelze považovat za vědecké práce vzešlé ze systematického výzkumu a jeho disciplinovaného vyhodnocení a jeho náboženská vize spojená s kontrakulturním negováním společnosti a prorokováním „kyselinové revoluce“ proměňující lidské vědomí a společenskou realitu nebyla než sektářskou „alternativou“ – souborem nesmyslů založeným na utopických bludech či přesněji diletantských základech.34
Learyho a jeho revoluci shrnutou do slov „turn on, take in, drop out“ dobře vystihuje text Založte své vlastní náboženství vydaný nejprve soukromě v roce 1965 a o tři roky později zařazený do souboru textů Politika extáze (1968).35 Na začátku Leary píše (v intencích filozoficko-antropologických názorů jiného snícího proroka Jeana-Jacquesa Rousseaua), že planeta Země je rajskou zahradou, do které se „každá lidská bytost rodí v dokonalém stavu“, a dále: „Každé novorozeně, i když zrozené v dokonalém stavu, se okamžitě ocitne v nedokonalém, arteficiálním, disharmonickém společenském systému, který je naprosto důsledně zbavuje jeho vrozené božskosti“.36 Následně Leary popisuje jednotlivé fáze náboženské praxe, kterou objevil a začal šířit jako své poselství.
První fáze „zapnout se“ znamená odpoutání se od zaměření na vnější svět (Leary ho nazývá „imitovaným televizním studiem“) a přenesení pozornosti na přírodní energie svého těla, a to pomocí svátosti, která musí přivodit tělesné změny: „V dnešní době je svátostí LSD. […] Uctívejte LSD, dokud ještě funguje […] Svátost, která funguje, je nebezpečná pro establishment, který řídí imitované televizní studio“. Tamtéž se čtenáři v souvislosti se „zapnutím“ (po požití LSD) dočetli: „Jste duchovními cestovateli, kteří provozují nejstarší a nejvznešenější hledání lidstva. […] Připojíte se k Lao’c, Kristovi, Blakeovi“. Po zapnutí následuje v Learyho návodu fáze naladění, o níž píše jako o nezbytných změnách po návratu z halucinačního rauše: „Změníte způsob pohybu, způsob oblékání […] Začnete vypadat jako šťastný světec. Váš domov se postupně změní ve svatyni. […] Psychedelické umění. Psychedelický styl. Psychedelická hudba. Psychedelický tanec“.37 Podstatou třetí a poslední fáze nazvané „vypadnout“ (či „odpadnout“) je podle Learyho „vykašlat se na to, co vás nebaví“, následovníci jsou zde nabádáni: „Přestaňte chodit do školy. Přestaňte chodit do práce. Nevolte. Vyhněte se všemu politickému. […] Odkládat vykašlání se na to, co vás nebaví, znamená vyhýbat se odpovědnosti“.38
Tuto svou vizi, kterou v krátkém apelu prezentoval na historickém Human Be-In v San Francisku, Leary uskutečňoval po zbytek svého života, své názory ze šedesátých let později nerevidoval. Patřily mezi ně i výroky z rozsáhlého rozhovoru pro časopis Playboy z roku 1966, kde na otázku po škodlivosti vlivu LSD na mládež odpověděl mimo jiné: „Takže mě naprosto vůbec neznepokojuje, že mladí lidé utíkají od montážních linek, vzdělávacího systému a zaměstnání, aby experimentovali s vědomím, opláchli se novými formami zkušenosti a uměleckého vyjádření“; a na otázku, zda dovolil užívat LSD nebo marihuanu svým dětem: „Ano. Nemám žádných námitek, aby si rozšiřovaly vědomí prostřednictvím posvátných látek v souladu s jejich duchovním růstem a blahem. Moje děti se staly v Mexiku a v Millbrooku svědky více psychedelických sezení než jakýkoliv psychiatr v této zemi“.39Tragickou skutečností je, že Learyho dcera později spáchala sebevraždu a syn se od něho distancoval.40
Krátce před svou smrtí odpověděl Leary na otázku, co by vzkázal mladé generaci: „Myslete samostatně, zpochybňujte autoritu, neposlouchejte žádné sirény, žádného nového Hitlera, pracujte s přáteli a rozhodujte se sami“. A dále, s nádechem „vlastenectví“ kompatibilního s Keseyem: „V tomto ohledu existuje celá americká tradice, která sahá až k Emersonovi, k Thoreauovi a k jeho pojednání o občanské neposlušnosti… Řekl bych jim, get the excitement, žijte s vášní“.41 Z celé Learyho „mise“ je zjevné, že také jeho koncepce, ať už je halena do pseudonáboženské mytologie, nebo se odvolává na slavná jména, souzní s výše zmíněnou „kritickou teorií“ Frankfurtské školy – tedy žádné opravování západní kultury, ale výhradně boření, v tomto případě prováděné extrémně sebedestruktivní formou.
Hippies, pseudoreligiozita a pseudopolitika
K hnutí hippies patřilo i koketování ideových vůdců a jejich následovníků se zen-buddhismem, buddhismem, ale i hinduismem a taoismem (podobně jako to dělali jejich beatničtí předchůdci převážně se zen-buddhismem) projevující se zpravidla užíváním pojmů a vnější symboliky, a nikoli odpovídající náboženskou praxí. Podle názoru již zmiňovaného akademického teoretika a stoupence kontrakultury Roszaka se mladí lidé chápali popularizovaného zenu sice s povrchním porozuměním, které mělo v jejich podání opravdu jen málo společného s úctyhodnou orientální tradicí, ale na základě zdravého instinktu odmítajícího dominantní kulturu. Výsledek jim údajně umožnil „něžné a radostné odmítnutí pozitivistické chorobné racionality“ a vytváření „mladé kultury, kterou trvale provází spontánní touha vzdorovat neradostnému, chamtivému a egomanickému řádu technologické společnosti“.42
Známým západním propagátorem východní religiozity a zenového buddhismu byl mezi hippies oblíbený vyznavač sexuální nevázanosti a účastník harvardských experimentů s halucinogeny Alan Watts, který k popularizaci orientální tradice přistupoval s rošťáckou ochotou vyjadřovat se chytlavě a rozpustile.43 Koncem šedesátých let došlo během pobytu v Indii k proměně druhého muže „kyselinové revoluce“ a promiskuitního bisexuála Richarda Alperta v Babu Ram Dasse – po návratu se mimo jiné objevil v indickém hábitu a bos na univerzitní půdě, odkud byl šest let předtím vyobcován (jeho besedě s harvardskými studenty byl přítomen i jeho bývalý nadřízený).44 Známý beatnik, hippie, promiskuitní homosexuál, buddhista a příležitostný mantrický hinduista Allen Ginsberg přijal v roce 1970 za svého učitele extravagantního a bohémského tibetského lamu Chögyama Trungpu.45
Náboženské či spíše pseudonáboženské úsilí a poselství bohémských ideologů kontrakultury je nepochybně pozoruhodné, zvláště pokud jde o jejich vliv na rozvoj multináboženského, multiezoterického a multipodnikatelského hnutí New Age ve Spojených státech a v západní Evropě v letech sedmdesátých a dalších.46 Pro tuto studii však jde o téma spíše druhořadé, ostatně v Hippie encyklopedii uvádí její autor McCleary mezi hvězdnou sestavou 36 nejvlivnějších osobností jediné jméno východního původu – jde o virtuózního hráče na sitár Raviho Šankara (účastníka festivalů v Monterey i Woodstocku), byť v heslech a závěrečných přehledech je představeno několik „svatých mužů“ z Východu. Nicméně pro zvýšení relevance náčrtu „religiozity“ hippies je namístě připomenout ještě jednoho autora, tentokrát zaměřeného „neorientalisticky“ – amerického antropologa a spisovatele peruánského původu Carlose Castanedu (1925–1998).47
V kapitole věnované religiozitě kontrakultury v již citované knize píše Roszak: „Co začalo zenem, se dnes rychle, snad až příliš rychle rozrostlo do jakési fantasmagorie exotické religiozity“.48 Prolínaní pseudoreligiozity s užíváním drog a fantasmagorickým viděním světa mělo nepochybně přímý vliv na mimořádnou popularitu knih Carlose Castanedy, dalšího z kultovních „religiózních“ autorů hnutí hippies, byť on sám k hnutí nepatřil. Také tento autor vstoupil v sérii knih o svém údajném „čarodějnickém“ výcviku u údajného jihoamerického indiánského „brujo“ Dona Juana Matuse na scénu jako vědec, přičemž už první díl (z konečných dvanácti) vydaný v roce 1968 vyvolal bouřlivý ohlas ve vědecké i laické obci. Stručně řečeno odmítnutí antropologů, skepsi religionistů a nadšené přijetí laickými čtenáři – jen v letech 1968–1972 se prodalo po půl milionu výtisků každého z prvních tří dílů série.49
Castaneda přilákal svými údajnými dobrodružstvími prožitými během výcviku a údajně zaznamenanými dialogy s údajným čarodějem jihoamerického indiánského kmene Yaqui miliony čtenářů po celém světě včetně komunistického Československa, kde jeho romány vyšly samizdatově. V Castanedově „učení“ šlo o to, že byl školen v novém pohledu na svět – na svět složený z toho, co člověk běžně vidí, a z oddělené skutečnosti (obě dimenze nazývá s patřičně přitažlivým nádechem tajemna „Tonal“ a „Nagual“). Úkolem čaroděje je naučit se vidět realitu oddělenou a „cestovat“ mezi oběma těmito světy, čili popřít navyklé chápání a vnímání první reality, přičemž součástí výuky jsou v neposlední řadě stavy vědomí změněné prostřednictvím halucinogenních rostlin. Jde tedy o symboliku velmi podobnou Learyho „zapnutí, vyladění a odpadnutí“ – tentokrát v tajemné neopohanské formě přitahující zasněné (zdrogované) hippies i zájemce o ezoteriku.
Castaneda se prezentoval jako svébytná autorita s novými neokoukanými nástroji (šamanismus, nový pojmový aparát, tajuplný příběh s přesahem k otázce po jeho pravdivosti) a veřejně odmítl Learyho vizi: „Nesouhlasím s lidmi, jako je Timothy Leary. Podle mého názoru pouze improvizoval v mezích své příslušnosti k evropské kultuře a jen jinak uspořádal stará klamná zdání“.50 Skutečností přitom bylo, že i Castaneda, nepochybně s ohledem na potenciální čtenáře, „jen“ – v duchu doby a později v duchu New Age – rafinovaněji a přitažlivěji uspořádal „Learyho klamná zdání“ do „Castanedových klamných obrazů“. Zde je znovu namístě připomenout symboliku výchozího principu frankfurtské „kritické teorie“, respektive „negaci stávající reality“, opět posunutou do další fáze „odmítnutí reality“ – tentokrát jde o vzlet kouzelnického „supermana“.
To, že Castaneda předkládá nikoli klíč k realitě, ale kýč z ezoterického jarmarku, vyjde při poctivé analýze najevo i bez dalších indicií, byť autorovi nelze (na rozdíl od Learyho) upřít literární i mystifikátorský talent a jeho dílu čtenářsky vděčné napětí, kořeněné poetikou i humorem a občasnými sentencemi s reálným duchovním nábojem. Každé hledání lidské identity a vzpínání se k duchovním výšinám, jak to názorně ukazují dějiny lidských vzestupů a pádů, ovšem vyžaduje postoj ukotvený pevně na zemi – Castanedův grandiózní úspěch je pozoruhodným dokladem o zmatené a zasněné části západní společnosti.51 Když se herec a spisovatel Christophe Bourseiller pokusil při psaní Castanedova životopisu jako jeden z mnoha skalních příznivců jeho knih nalézt pravdu o jeho životě a díle, dospěl k závěru: notorický lhář, promiskuitní svůdník, rafinovaný sektář: „Podlehla mu americká univerzita. Sváděl celý svět. Pronásledoval ženy. Lhal, až se mu od huby prášilo. Prodal miliony knih, které vydával za reportáže“.52
***
Hnutí hippies mělo nejen svou pseudonáboženskou dimenzi se svými „velekněžími“ a „věřícími“, ale také svou pseudopolitickou odnož, jíž byla Mezinárodní strana mládeže (anglicky Youth International Party – YIP). Její členové se sami nazývali yippies a její anarchistický program měl symbolicky vyjadřovat přijatý „erb“ – pěticípá rudá hvězda, kterou překrývá list marihuany. Výčet výše představených hippie ideologů bude tedy doplněn ještě o stručný portrét spoluzakladatele a lídra YIP Abbieho Hoffmana, který byl s bývalým aktivistou celostátní americké studentské rebelující organizace Studenti pro demokratickou společnost (SDS) Jerrym Rubinem a novinářem Paulem Krassnerem spoluzakladatelem tohoto anarchistického seskupení (YIP), jež stanulo na pomezí mezi studentskou novou levicí a hnutím hippies a intenzivně organizovalo společenský neklid.
Abbot Howard „Abbie“ Hoffman (1936-1989)53 získal bakalářský a magisterský titul v oboru psychologie na Brandeisově univerzitě a na Kalifornské univerzitě v Berkeley, jeho profesorem byl mimo jiných jeden z nejvýznamnějších představitelů tzv. Frankfurtské školy filosof „marxisticko-freudistické“ revoluce Herbert Marcuse, jehož názory Hoffmana podle jeho vlastního vyjádření velmi ovlivnily. Z Hoffmanova pojetí revolučního aktivismu je patrné, že na rozdíl od mnoha studentských souputníků (nové levice) nebral kontrakulturu – ač jí žil naplno – vždy jen „smrtelně vážně“, ale snažil se své radikálně anarchistické protestní a proklamativní akce a happeningy okořenit sarkastickým humorem. Svůj vztah k marxismu například vysvětloval odpůrcům i příznivcům prohlášením, že je jistě marxistou, protože patří k fanouškům Groucha Marxe – známého amerického komika. Mezi vyznavači kontrakultury byl považován za jednu z nejoriginálnějších postav své doby, jako vůdce YIP svérázně propojoval nevázanost hippies s aktivismem nové levice.54
Hoffman byl jedním z nejvýznamnějších organizátorů radikálních protestů proti americké vojenské účasti ve vietnamském konfliktu, podílel se na masové protiválečné demonstraci ve Washingtonu v říjnu 1967 a následném pochodu protestujících pacifistů a anarchistů „na Pentagon“, kde mimo jiné prohlásil, že demonstranti silou svých myšlenek donutí Pentagon levitovat (zvednou ho ze země).55Dalším z Hoffmanových happeningů byl „útok“ na newyorskou burzu cenných papírů, během něhož se svými pomocníky zasypal z galerie obchodníky směsí pravých a falešných dolarových bankovek. Byl také hlavním organizátorem provokací a nepokojů v Chicagu během sjezdu Demokratické strany, kde mimo jiné představil nového kandidáta na prezidenta Spojených států – vepře. V souvislosti s událostmi v Chicagu byl obžalován v procesu s tzv. chicagskou sedmičkou výtržnických vůdců a u soudního přelíčení pokračoval v provokacích. Všech sedm obžalovaných bylo odsouzeno, ale rozsudek byl později zrušen.
V roce 1973 byl Hoffman pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody za držení kokainu, trest ale nenastoupil, uchýlil se do ilegality a přijal novou identitu, pod níž žil až do druhé poloviny osmdesátých let. V roce 1989 spáchal sebevraždu předávkováním léky. V posledních letech Hoffmanova života (1987-1989) publikoval český undergroundový časopis Vokno pod titulkem Brzy z toho bude velkofilm ukázky z Hoffmanovy autobiografie, kde autor píše: „Časem se nepochybně ukáže, že styl hippies, který se objevil a rozvinul do velké šíře v půli let šedesátých, byl silou, jež dokázala roztrhnout škrtící sevření protestantské etiky, toho duchovního pilíře, na němž je postavená nenasytná hltavost zisku, lakota a chamtivost. Hnutí hippies šířilo morálku anti-militaristické politiky, ‚Make Love not War‘ byl náš bitevní pokřik, který nepřestával znít systému v uších. Pokud mám říci za sebe, držel jsem květinu vždycky v sevřené pěsti. Jako polostrukturovaný freak mezi dětmi lásky jsem byl předurčen hnutí hippies dovést do širšího protestního hnutí. Jednotky vysílané do Vietnamu se rozrostly na půl miliony našich vojáků. […] Bylo na nás aktivistech, jak vyzbrojit naše ‚maniakální energie‘. Jistě, věřil jsem v sílu lásky, ale nadešel čas vymezit postoje na celé velké škále konfrontace se systémem“.56
Napsal Jan Cholínský Autor je historik Se souhlasem převzato z Konzervativních listů Foto: Wikimedia Commons, ilustrační
Poznámky:
1 Sloka z písně Boba Dylana „The Times They Are A-Changin´“ (In LP: Bob Dylan: The Times They Are A-Changin. Columbia Records 1964) v přebásněném překladu českého písničkáře Pepy Nose. Refrén z písně Davida Peela „I like Marijuana“ (In LP: David Peel & The Lower East Side: Have a Marijuana. Elektra Records 1968). Oba zpěváci byli každý po svém způsobu symboly hnutí hippies. Dylan (nar. 1941 jako Robert Allen Zimmerman) se stal ikonickou osobností kontrakultury a posléze světově proslulým zpěvákem v oblasti populární hudby a dokonce i básníkem oceněným Nobelovou cenou za literaturu. Peel (1942–2017, původním jménem David Michael Rosario) byl a zůstal newyorským hippie a aktivistou za legalizaci marihuany.
2 Zrod kontrakultury z roku 1969 (s předmluvou z roku 1995 v rozsahu jedné kapitoly, v níž autor časově vymezuje popisované období kontrakultury) není chronologickým popisem událostí ani vybraných dílčích fenoménů, ale analýzou bezprostředních ideových zdrojů kontrakultury, místy kritickou, místy ovlivněnou vlastními sympatiemi ke kontrakultuře spojenými s projekcí vlastního pojetí kontrakultury.
3 Herbert Marcuse (1898–1979) byl německo-americký filosof židovského původu, jeden z nejvýznamnějších představitelů neomarxismu a revolučního sociálně-filosofického myšlení tzv. Frankfurtské školy. V šedesátých letech patřil – jako americký univerzitní profesor Kalifornské univerzity a autor knih Eros a civilizace (1958) a Jednorozměrný člověk (1964) – mezi populární inspirátory zradikalizovaných amerických studentů. V první z těchto knih představil (a ve druhé rozvíjel) svou tezi o prací zotročené sexualitě a kritizoval skutečnost, že technologický pokrok a automatizace výroby neumožnily uvolnění člověka pro přirozenější sexuální seberealizaci, ač mají potenciál „osvobodit člověka“ (nižší pracovní doba), tj. umožnit mu ve zvýšeném volném čase „svobodnější dobývání zábavy“ a „vyžívání se ve svých pudových instinktech“ ve shodě s „morálkou libida“. Takovéto osvobození by pak podle Marcuseho mohlo vést k další pozitivní změně – likvidaci zotročující tradiční rodiny („Tato změna v postavení a míře libidózních vztahů by vedla k likvidaci institucí, ve kterých se uskutečňovaly lidské vztahy, zejména monogamní a patriarchální rodiny.“ Citováno podle VALENTA, Martin: Revoluce na pořadu dne. FSV UK – IMS, Praha 2011, s. 129–130). Mimořádný vliv na politizující radikálně levicové studenty měla Marcuseho esej Represivní tolerance(1965, druhá verze 1968 – viz PROFANT, Martin: Herbert Marcuse. Příslib štěstí. Epocha, Praha 2018 s. 324–354) fakticky navádějící mladé revolucionáře k akci a netolerování odlišných názorů, ani tehdejší – podle Marcuseho zotročujícího – uspořádání společnosti („Osvobozující tolerance by pak znamenala intoleranci vůči pravicovým a tolerování levicových hnutí. A ohledně šíře této tolerance: […] měla by zahrnovat jak samotné jednání, tak diskusi a propagandu, skutky právě tak jako slova.“ Citováno podle PROFANT, Martin: Herbert Marcuse. Příslib štěstí, s. 343.)
4 Roszakovu hvězdnou sestavu hlavních ideologů kontrakultury tvoří Herbert Marcuse a Norman Brown (kapitola Dialektika osvobození…), Allen Ginsberg a Alan Watts (Cesta na Východ… a dál…), Timothy Leary a Ken Kesey (Falešné nekonečno: využívání a zneužívání psychedelické zkušenosti) a Paul Goodman (Putování utopií: vizionářská sociologie…).
5 Z představitelů frankfurtského Ústavu pro sociální výzkum založeného na Univerzitě J. W Goetheho má v Hippie encyklopedii své heslo pouze Erich Fromm (z medailonu: „O jeho studie a teorie se zajímaly beat a hippie komunity. Hodně podporoval protiválečné hnutí.“). Z dalších inspirátorů kulturní a sexuální revoluce zde najdeme pouze hesla rakouského komunisty a tvůrce „marxismu-freudismu“ Wilhelma Reicha („Jehož teorie hippie kultura přijala, protože věřila v důležitost sexuální slasti v běžném životě.“) a dětského psychologa a aktivisty politické radikální levice Benjamina Spocka („V 60. letech se stal význačnou osobností protiválečného hnutí.“). Uznalé heslo má v této encyklopedii také jediný vrcholný americký politik nahlížený kontrakulturou pozitivně – prezident zvolený za Demokratickou stranu John F. Kennedy („Ukázal záblesk toho, co by mohla ve světě dokázat benevolentní politická síla.“).
6 ROSZAK, Theodore: Zrod kontrakultury, s. 97–99.
7 Oněch výše zmíněných 36 hvězd hnutí hippies vybraných Johnem McClearym (Hippie encyklopedie, s. XV) lze rozdělit na ty, kdo měli pouze či spíše inspirující vliv, a na ty, kdo byli s hnutím v přímém spojení – mezi ně patří Joan Baezová (folk), Bob Dylan (folk, rock), Jerry Garcia (acid rock), Stephen Gaskin (komunní vůdce), Allen Ginsberg (básník, beatník), Bill Graham (organizátor koncertů), Tom Hayden (studentský vůdce), Jimi Hendrix (psychedelický rock), Janis Joplinová (blues rock), Ken Kesey (spisovatel, organizátor), Timothy Leary (ideový vůdce), John Lennon (rock), Jerry Rubin (ideový vůdce), Mario Savio (studentský vůdce), Ravi Šankar (hudebník), Augustus Owsley Stanley (výrobce LSD).
8 K životu Kena Keseyho viz SNÍŽEK, Luboš: Amerika viděná z okna farmy. In: KESEY, Ken: Skříňka s démonem. Argo, Praha 2002, s. 350–358; DUVAL, Jean Franҫois: Kerouac a Beat Generation, s. 208–250; STONE, Robert: Vzpomínky na šedesátá léta. Volvox Globator, Praha 2007, s. 60–64.
9 KESEY, Ken: One Flew Over the Cuckoo’s Nest. Viking Press, New York 1962 (česky Vyhoďme ho z kola ven. Odeon, Praha 1979).
10 KESEY, Ken: Sometimes a Great Notion. Penguin Books, New York 1964 (česky Tak mě někdy napadá. Argo, Praha 1999).
11 Jack Kerouac, který byl Keseyho velkým vzorem, mu po přečtení románu Přelet nad kukaččím hnízdem (Vyhoďme ho z kola ven) napsal přátelský uznalý dopis, ale po setkání s ním a Merry Pranksters v New Yorku se jeho náklonnost vytratila. Ke vztahu s Kerouakem a Learym se Kesey vyjadřuje v rozhovoru s novinářem J. F. Duvalem (DUVAL, Jean-François: Kerouac a Beat Generation, s. 216–217, 221–224, 229). K Learymu dále viz KESEY, Ken: Svatý Timothy na magistrále. In: FORTE, Robert: Timothy Leary, pohled z onoho světa. Volvox Globator, Praha 2001, s. 105–106.
12 Svůj vězeňský pobyt popsal v knize Kesey’s Jail Journal (2003; česky Zápisky z lochu, 2006).
13 McCLEARY, John: Hippie encyklopedie, s. 310; WOLFE, Tom: The Electric Kool-Aid Acid Test, 1968 (česky Kyselinovej test. Maťa, Praha 1999).
14 Kesey byl v mládí a během univerzitního studia vynikajícím sportovcem (kandidátem na olympijskou nominaci v zápase), ale tato jeho kariéra skončila zraněním.
15 STONE, Robert: Vzpomínky na šedesátá léta, s. 62-63.
16 DUVAL, Jean Franҫois: Kerouac a Beat Generation, s. 215.
17 Tamtéž, s. 229.
18 Neomarxistická tzv. frankfurtská škola (jejímiž ideovými lídry byli filosofové Max Horkheimer, Theodor Wiesegrund Adorno a Herbert Marcuse) formulovala a propagovala ve čtyřicátých až šedesátých letech tzv. kritickou teorii, jejímž cílem bylo atakovat a zničit západní, dle Frankfurtských v jádru zkaženou civilizaci. Podstatu „kritické teorie“ výstižně charakterizoval slovenský matematik a křesťanskodemokratický politik Vladimír PALKO v knize Levy prichádzajú. Prečo Európa a Amerika smerujú k novej tyranii (Vyd. Michala Vaška, Prešov 2012): Co je předmětem jejich kritiky? Útlak ve společnosti. Co je projevem útlaku? Skoro všechno. Společenské normy, které jsou lidé zvyklí dodržovat v rodině, v sexuální oblasti, ve škole. Respektování autority je pro ně útlak. Uznávání velikosti vlastní civilizace je útlak. Západ je pro ně utlačovatelská společnost. Komunistický Východ kritizují jen pro dogmatismus východní odnože marxismu. Západní kulturní normy napadené ideology frankfurtské školy spočívaly v tisíciletém odkazu anticko-křesťanské kultury.
19 ROSZAK, Theodore: Zrod kontrakultury, s. 207.
20 DUVAL, Jean Franҫois: Kerouac a Beat Generation, s. 214-215.
21 Tamtéž, s. 223; LEARY, Timothy: Záblesky paměti. Autobiografie s předmluvou W. S. Burroughse. Osobní a kulturní dějepis jedné epochy. Votobia, Olomouc 1996, s. 263-272.
22 K Learyho práci pro FBI viz LATTIN, Don: Harvardský psychedelický klub. Jak Timothy Leary, Ram Dass, Huston Smith a Andrew Weil změnili s LSD padesátá léta a nastartovali Novou Ameriku. Pragma, Hodkovičky 2011, s. 224-227.
23 ROSZAK, Theodore: Zrod kontrakultury, s. 209.
24 Learyho životopis viz LATTIN, Don: Harvardský psychedelický klub; FORTE, Robert: Timothy Leary, pohled z onoho světa; LEARY, Timothy: Záblesky paměti; LEARY, Timothy: Chaos a kyberkultura. Maťa – DharmaGaia, Praha 1997.
25 Ze zmíněných literátů se průzkumu halucinogenů nejintenzivněji věnoval Aldous Huxley (1894–1963), jehož kniha The Doors of Perception z roku 1954 (česky vydaná jako Brány vnímání. Nebe a peklo. Maťa, Praha 2011) patřila mezi kultovní knihy kontrakultury šedesátých let. Viz SIPOWICZ, Kamil: Hipisi w PRL-u, s. 68–69. John McCleary o Huxleym píše: „Jeho knihy Doors of Perception, Brave New World a Island (1932 a 1962, česky jako Konec civilizace – 1970 a Ostrov – 2001) byly důležitou literaturou pro vznik kontrakultury šedesátých let. (McCLEARY, John: Hippie encyklopedie, s. 282.)
26 LATTIN, Don: Harvardský psychedelický klub, s. 116-130.
27 Tamtéž, s. 131-139.
28 Látka LSD (dietylamid kyseliny lysergové) byla objevena v roce 1943 švýcarským chemikem Albertem Hofmannem. Působí jako chemická droga vyvolávající silné halucinace – nejprve byla využívána jako psychiatrický lék, poté testována pro potřeby americké armády, v šedesátých letech byla využívána jako zábavní droga. Od konce roku 1966 byla ve Spojených státech zakázána a v následujícím roce byl její volný prodej zakázán prakticky celosvětově.
29 DUVAL, Jean Franҫois: Kerouac a Beat Generation, s. 169–171. Známý lídr skupiny Beatles John Lennon podpořil Learyho tím, že pro něho složil píseň „Come Together“ uvedenou na písňovém albu Beatles Abbey Road (1969).
30 Po ideovém rozštěpení a zániku (1969) radikálně levicové organizace Studenti pro demokratickou společnost ve druhé polovině šedesátých let vznikla z tvrdého jádra této vlivné celoamerické studentské organizace poněkud pozapomenutá extrémistická, respektive teroristická skupina Weatherman (později přejmenovaná na Weather Underground) prosazující až do druhé poloviny sedmdesátých let své názory protizákonnými aktivitami.
31 K tématu viz LEARY, Timothy: Chaos a kyberkultura.
32 McCLEARY, John: Hippie encyklopedie, s. 324-325.
33 Ve Spojených státech amerických údajně prošlo zkušeností s LSD 5 milionů osob.
34 Leary v jednom z rozhovorů prohlásil, že z jeho výroků a tvrzení jsou třetina nesmysly, třetina výmysly a třetina „homerunů“ – z realistického posouzení ovšem vyplývá, že ona poslední třetina byla třetinou sebeklamů.
35 LEARY, Timothy: Založte své vlastní náboženství. In: LEARY, Timothy: Politika extáze. Votobia, Olomouc 1997, s. 256-274.
36 Tamtéž, s. 256.
37 Tamtéž, s. 260-261.
38 Tamtéž, s. 262.
39 LEARY, Timothy: Přichází v barvách. In: LEARY, Timothy: Politika extáze, s. 148 a 174. V rozhovoru také uvedl, že má za sebou 311 intoxikací LSD, které považuje za největší afrodiziakum.
40 LATTIN, Don: Harvardský psychedelický klub, s. 275.
41 DUVAL, Jean Franҫois: Kerouac a Beat Generation, s. 169-171.
42 ROSZAK, Theodore: Zrod kontrakultury, s. 179.
43 Tamtéž, s. 174.
44 K Richardu Alpertovi viz LATTIN, Don: Harvardský psychedelický klub, s. 116-125, 131-139, 167-183; RAM DASS: Rozhovory. East Hauz, Praha 1999; RAM DASS: Cesta transformace dr. Richarda Alperta, Ph.D., v Babu Ram Dasse. In: RAM DASS: Buď tady a teď: pamatuj. Pragma, Hodkovičky 2008; RAM DASS: Tanec života. Hovory při Menningerově nadaci (1970) a v nemocnici Spring Grove (1972). Pragma, Praha 1994.
45 K Allenu Ginsbergovi viz ROSZAK, Theodore: Zrod kontrakultury, s. 168-195; DUVAL, Jean Franҫois: Kerouac a Beat Generation, s. 35-37; KIMBALL, Roger: Long March, s. 37-60. K Chögyamu Trungpovi viz LENOIR, Frédéric: Setkání buddhismu se Západem. Volvox Globator, Praha, s. 227-230.
46 MORAVČÍKOVÁ, Michaela (ed.): New Age. Ústav pre vzťahy štátu a cirkví, Bratislava 2005; ORBANOVÁ, Eva: Náboženský synkretizmus v hnutí New Age. Filozofická fakulta TU, Trnava 2010. Kritický pohled na New Age prezentovala v České republice po svém návratu z exilu v devadesátých letech česko-americká psycholožka Eva Rheinwaldová (například v časopise Gemma a také v osobním rozhovoru s autorem).
47 Kritický životopis Carlose Castanedy viz BOURSEILLER, Christopher: Carlos Castaneda. Pravda lži. Životopis. Volvox Globator, Praha 2006.
48 ROSZAK, Theodore: Zrod kontrakultury, s. 180.
49 Viz BOURSEILLER, Christopher: Carlos Castaneda. Pravda lži. Životopis.
50 Castanedovo vyjádření k Learymu v rozhovoru se Samem Keenem pro časopis Psychology Todayz prosince 1972, viz CASTANEDA, Carlos: Čarodějův učeň. In: CASTANEDA, Carlos: Učení dona Juana. Reflex, Praha 1992, s. 163. Castanedův životopisec Christophe Bourseiller píše, že Castaneda ještě předtím, než se proslavil jako spisovatel, Learyho několikrát neúspěšně kontaktoval a byl jím odmítnut (BOURSEILLER, Christophe: Carlos Castaneda. Pravda lži. Životopis, s. 50-54).
51 Trpkou vypovídací hodnotu má skutečnost, že za třetí díl z čarodějnické série (Cesta do Ixtlanu) získal Castaneda doktorát z antropologie na Kalifornské univerzitě v Los Angeles. Viz BOURSEILLER, Christophe: Carlos Castaneda. Pravda lži. Životopis, s. 90-97. John McCleary o Castanedovi v Hippie encyklopedii píše: „Tato kniha [Učení Dona Juana z roku 1968] byla v kontrakultuře velmi populární pro svůj mystický obsah a prastarou moudrost. […] Stále se diskutuje o tom, kolik je v jeho literatuře opravdové antropologie a kolik vychází z jeho fantazie. Přesto jsou jeho díla jako duchovní osvícení a mystická posila hodnotným příspěvkem k odkazu doby“. (McCLEARY, John: Hippie encyklopedie, s. 91.)
52 BOURSEILLER, Christophe: Carlos Castaneda. Pravda lži. Životopis, s. 176.
53 K životu Abbieho Hoffmana viz jeho vlastní texty v biografických knihách Steal This Book (1971); Soon to Be a Major Motion Picture (1980).
54 Viz RUMPLE, Jenifer K.: Šlohni toho Abbieho! Abbie Hoffman – bojovník za spravedlnost. Mašurkovské podzemné, č. 24, s. 32-37.
55 Touto událostí se zabývá kniha spisovatele Normana Mailera, který patřil ke kontrakultuře a propagoval radikálně levicové postoje, The Armies of the Night (1968, česky Armády noci: historie jako román, román jako historie. Jota, Brno 2011).
56 Ukázky z knihy Abbieho Hoffmana Soon to Be a Major Motion Picture (1980) byly publikovány na pokračování pod názvem Brzy z toho bude velkofilm v časopisu Vokno č. 13/1987, 14/1988 a 15/1989; zde Vokno, č. 13/1987.