Premilenialismus sleduje jasnou postupnou chronologii Janovy apokalypsy a tvrdí, že království ze Zjevení 20,1–7 nastane na zemi po druhém Ježíšově příchodu popsaném ve Zjevení 19,11–21, ale před věčným stavem ze Zjevení 21,1 – 22,5. Tento pohled je jako premilenialismus označován proto, že Ježíš se vrátí před (pre-) miléniem. Tisícileté království je proto věcí budoucnosti a bude ustaveno na zemi. Je věcí budoucnosti v tom, že se neodehrává v současném věku, a bude ustaveno na zemi, bude tedy královskou vládou na zemi. Tisícileté království je někdy označováno jako království v mezidobí, protože existuje mezi tímto současným věkem a věčným stavem (Zj 21,1 – 22,5). Většina premilenialistů věří, že toto království v mezidobí bude trvat po doslovných „tisíc let“. Všechny premilenialisty spojuje přesvědčení, že na zemi bude existovat království Ježíše a jeho svatých, které nastane po tomto přítomném věku, ale před věčným stavem.
Premilenialismus také učí, že první a druhé vzkříšení ze Zjevení 20,5 od sebe dělí tisíc let. Zjevení 20,4 uvádí, že mučedníci pro Krista „ožili a kralovali s Kristem tisíc let“, ale Zjevení 20,5 pak dodává: „Ostatní mrtví neožili, dokud se těch tisíc let nedovršilo.“ Premilenialismus věří, že tato dvě vzkříšení jsou tělesnými vzkříšeními z mrtvých, která od sebe dělí období tisíce let. Pořádek vypadá následovně: (1) tělesné vzkříšení svatých; (2) tisícileté období; a (3) tělesné vzkříšení ztracených.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Biblická podpora pro premilenialismus. Premilenialismus má podporu Písma. Za prvé, nabízí nejjasnější chápání Zjevení 19,11 – 21,8, které zahrnuje pořadí událostí s chronologickým časovým označením – kai eidon (ř. „a uviděl jsem“, „a spatřil jsem“ ve Zj 19,11.17.19; 20,1.4.11.12; 21,1), které naznačuje postupnou řadu událostí, které začnou obdobním soužení, a po nich bude následovat Ježíšův druhý příchod a jeho tisíciletá vláda a nakonec věčný stav.
Za druhé, svázání Satana popsané ve Zjevení 20,1–3 musí být budoucí realitou, nikoli současnou.22 Jazyk ve verších 20,1–3 ukazuje dramatické uvěznění Satanovy osoby na konkrétním místě – v propasti. Je to mnohem více než jen omezení Satanových podvodných aktivit; je to uvěznění jeho samotného. Ke spoutání Satana dnes nedochází; jeho schopnost svádět svět je v současném věku jasně vidět. Pavel konstatuje: „Jim, nevěřícím, bůh tohoto věku [Satan] oslepil myšlení, aby jim nevzešlo světlo evangelia slávy Krista, jenž je obrazem Božím“ (2K 4,4). Petr varuje: „Buďte střízliví a bděte! Váš protivník Ďábel obchází jako řvoucí lev a hledá, koho by pohltil“ (1Pt 5,8). Jan prohlašuje: „Víme, že … celý svět leží v tom Zlém“ (1J 5,19). Tyto texty, které napsali tři apoštolové po Ježíšově smrti, vzkříšení a nanebevstoupení, odhalují, že Satan aktivně svádí celý svět. Zjevení 12,9 navíc říká, že než se Ježíš vrátí, Satan bude velice úspěšně svádět národy: „A byl svržen veliký drak, ten dávný had, nazývaný Ďábel a Satan, který svádí celý obydlený svět.“
SOUVISEJÍCÍ – John MacArthur / Pohledy na tisícileté království – POSTMILENIALISMUS
Za třetí, vláda svatých, která je zmíněna ve Zjevení 20,4, nejlépe zapadá do budoucí královské vlády po Ježíšově druhém příchodu. Tento text říká, že umučení svatí „ožili“, což označuje fyzické vzkříšení. Tito svatí se poprvé objevili ve Zjevení 6,9–11 jako ti, kteří byli zabiti pro své svědectví o Ježíši. Ožít pro tyto věrné svaté znamená vzkříšení těla, a protože k fyzickému vzkříšení ještě nedošlo, ona zmínka o ožití ve Zjevení 20,4 se týká vzkříšení po Ježíšově návratu. Zjevení 5,10 také potvrzuje vládu svatých na zemi – „budou kralovat na zemi“. Církev v tomto věku ovšem prožívá pronásledování, ne vládu (Zjevení 2 – 3). Vláda je motivací pro ty, kteří vytrvají, dokud se Ježíš nevrátí (Zj 2,26–27).
Za čtvrté, několik starozákonních textů ukazuje na království v mezidobí, které je mnohem lepší než současný věk, ale není ještě dokonalé jako konečný věčný stav. Izajáš 65,17–25 například předpovídá dobu s ničím nesrovnatelné prosperity, pokoje a harmonie ve stvoření, a přesto čas, kdy stále bude existovat možnost smrti. Izajáš 65,20 uvádí: „Nebude tam již miminko živé jen několik dnů a stařec, který nenaplní své dny. Neboť mládenec zemře ve věku sta let a ten, kdo nedosáhne sta let, bude považován za zlořečeného.“ Skutečnost, že Izajáš 65,20 poukazuje na přicházející pozemské království, je zjevná z toho, že podmínky popsané v textu neodpovídají současnému věku, kdy se lidé dožívají zhruba osmdesáti let. Neodpovídají ani přicházejícímu věčnému stavu, kde již nebude existovat hřích a nikdo nebude umírat. Odpovídají ale království v mezidobí, jak ho popisuje Zjevení 20. Někteří lidé spekulují, že Izajáš možná používá „idealizovaný jazyk“, aby popsal dlouhý život bez smrti, k níž dnes dochází, ale není to pravděpodobné. V Izajášovi 25,8 prorok přímo předpovídá vymazání smrti („Navždy pohltí smrt“), což ukazuje, že Izajáš věděl, jak říct, že smrt bude zcela odstraněna.
Zacharjáš 14 také zobrazuje podmínky, které jsou v souladu s budoucím tisíciletým královstvím. Úvodní verše popisují velké obležení Jeruzaléma národy země (Za 14,1–2). Po něm však Pán bojuje za Jeruzalém, což vede k tomu, že jeho nohy stanou na Olivové hoře (Za 14,4). Pak bude Pán vládnout na zemi: „Hospodin bude králem nad celou zemí. V onen den bude Hospodin jediný a jeho jméno bude jediné“ (Za 14,9). Přesto během této doby Boží vlády na zemi budou národy stále hřešit a trpět následky hříchu. Tento scénář popisuje Zacharjáš 14,16–19 (ČEP):
Všichni pak, kdo zbyli ze všech pronárodů, které vytáhly proti Jeruzalému, budou každoročně putovat, aby se klaněli Králi, Hospodinu zástupů, a slavili slavnost stánků. Jestliže některá z čeledí země nebude putovat do Jeruzaléma a klanět se Králi, Hospodinu zástupů, nedostaví se jim déšť. Jestliže nebude putovat a nepřijde egyptská čeleď, ani jí se nedostaví déšť. Utrpí porážku, kterou připraví Hospodin pronárodům, jež nebudou putovat, aby slavily slavnost stánků. Prohřeší se Egypt a prohřeší se každý jiný pronárod, který nebude putovat, aby slavil slavnost stánků.
Tento text popisuje období, kdy budou národy muset chodit do Jeruzaléma. Ty, které nepřijdou, jako Egypt, budou čelit možnosti, že nebudou mít déšť, přijde na ně rána a trest. Takové podmínky, kdy národy země putují do Jeruzaléma, přičemž jim hrozí trest za neposlušnost, neodpovídají této době ani budoucímu věčnému stavu. Tyto podmínky nejsou dnes naplněny, protože žádný národ na zemi neslouží Bohu a ani se nepokouší putovat do Jeruzaléma. Tyto podmínky nebudou platit ani ve věčném stavu, kde nebude možný hřích ani jeho důsledky. Události ze Zacharjáše 14 docela dobře odpovídají pozemskému království.
SOUVISEJÍCÍ – John MacArthur / Pohledy na tisícileté království – AMILENIALISMUS
Starozákonní pozadí pro království v mezidobí najdeme také v Izajášovi 24. Prvních dvacet veršů Izajáše 24 popisuje globální soudy na zemi za překročení Božích zákonů (Iz 24,5). Pak je zmíněn dvoufázový soud nad Božími nepřáteli (Iz 24,21–23): „I stane se v onen den, že Hospodin na výšině navštíví armádu výšiny a na zemi krále země. A budou sebráni do shromáždění vězňů do jámy a budou zavřeni ve vězení; po mnohých dnech budou navštíveni. Zastydí se měsíc a bude zahanbeno slunce.“ Souzeny budou jak zlé duchovní síly („armáda výšiny“), tak zlé lidské síly („králové země“). Někteří se také ocitnou ve vězení. Budou „sebráni do shromáždění vězňů do jámy“ a „zavřeni ve vězení“. Čteme ale, že „po mnohých dnech budou navštíveni“ („potrestáni“; ČEP). Pořadí událostí zde je uvěznění na mnoho dní a pak trest. Fráze „po mnohých dnech“ odpovídá představě království v mezidobí trvajícího tisíc let ze Zjevení 20, kde je řečeno, že Satan bude svázán v propasti po tisíc let, pak bude na krátký čas propuštěn a nakonec odsouzen do ohnivého jezera (Zj 20,1–3.7).
Pátým důvodem pro premilenialismus je skutečnost, že tento názor nejlépe odpovídá příběhu vykoupení popsanému v Bibli. Bůh stvořil prvního Adama, aby vládl nad zemí ze země. Adam to nedokázal, ale křesťané nyní vyhlížejí posledního Adama (1K 15,45), který uspěje tam, kde ten první selhal. V Genesis 1,26–28 dostal člověk úkol vládnout ze země a nad zemí, a přesně to dělá Ježíš v premileniálním scénáři. Úspěšně vládne ze země nad zemí a jeho vládu uznávají všichni. Když to Ježíš vykoná, bude pak moci předat království Bohu Otci, aby mohlo začít existovat věčné království (1K 15,24.28). Lidi, kteří patří Ježíši, také čeká královská vláda na zemi. Normou pro svaté na zemi v tomto věku je pronásledování, ale přijde doba, kdy budou v říši, v níž jsou nyní pronásledováni, vládnout (Da 7,26–27; Zj 2,26–27; 5,10).
Dvě formy premilenialismu. Existují dvě formy premilenialismu: futuristický premilenialismus (srov. „Futurismus“, s. 787) a historický premilenialismus.
Futuristický premilenialismus. Futuristický premilenialismus tvrdí, že jak Danielovo sedmdesáté sedmiletí, tak soudy spojené s pečetěmi, polnicemi a nádobami ze Zjevení 6 – 18, jsou ze současného hlediska věcí budoucnosti. V budoucnosti neleží jen tisícileté království, ale i zvláštní období soužení s jeho Bohem seslanými soudy. To vysvětluje původ označení futuristického premilenialismu – futuristický, tedy týkající se budoucnosti.
Futuristický premilenialismus také tvrdí, že izraelský národ bude mít v nadcházejícím období soužení i tisíciletém království důležitou totožnost i roli. Proroctví ve Starém i Novém zákoně ohledně Izraele a jeho role v budoucnosti musí být na izraelském národě naplněna doslova. Futuristický premilenialismus proto odmítá všechny formy teologie náhrady, které vidí církev jako náhradu nebo naplnění role Izraele tak, že popírají budoucí teologický význam Božích slibů daných Izraeli jako národu. Bůh nemá jen plán pro jednotlivce a církev, ale i pro národy země, a Izrael čeká role vedení a služby národům v Ježíšově království (Iz 2,2–4). Tisícileté království bude dobou, kdy se pro Izrael naplní všechny smlouvy a sliby, které mu byly dány.
Historický premilenialismus. Druhou formou premilenialismu je historický premilenialismus. Tento pohled má kořeny v rané církvi, ale jeho nejvýznamnějším zástupcem v moderní době byl George Eldon Ladd (1911–1982), jehož pohled na království má mnoho příznivců i dnes.23
Stejně jako futuristický premilenialismus, i historický premilenialismus vidí tisícileté království ze Zjevení 20 jako budoucí situaci odehrávající se na zemi, ale liší se od futuristického premilenialismu ve čtyřech oblastech. Za prvé, stoupenci historického premilenialismu někdy vnímají Danielovo sedmdesáté sedmiletí a soudy ze Zjevení 6 – 18 jako události, které se odehrávají v současném věku. Mnoho historických premilenialistů také věří, že Ježíšova davidovská vláda se již v určitém smyslu odehrává nyní. Proto jsou přesvědčeni, že k období soužení i Ježíšově davidovské vládě dochází nyní.
Za druhé, i když věří v budoucí spasení Izraele, někteří historičtí premilenialisté vidí Izrael jako zakomponovaný do církve s minimální nebo nikterak jedinečnou národní rolí v budoucím pozemském království. A tak ačkoli historičtí premilenialisté věří ve spasení etnického Izraele v posledních dnech, často zastávají (v linii tradice George Ladda) jistou formu teologie náhrady (nástupnictví) a věří, že církev nahradila Izrael a je příjemcem naplnění slibů, které byly dány jemu. Ať již má Izrael v Boží budoucnosti libovolné úkoly, bez církve žádnou roli mít nebude.
Za třetí, historický premilenialismus v Laddově tradici věří, že Nový zákon někdy vykládá Starý zákon jiným způsobem a že fyzická zaslíbení daná Izraeli mohou být změněna na duchovní požehnání pro církev. Jak řekl Ladd:
Starý zákon musí být vykládán Novým zákonem. V principu je docela dobře možné, že proroctví určená původně doslovnému Izraeli a popisující hmotná požehnání mají své naplnění výhradně v duchovních požehnáních, z nichž se těší církev. Je také možné, že starozákonní očekávání pozemského království je možné pomocí Nového zákona vykládat čistě jako požehnání v duchovním světě.24
Ladd dokonce posunul myšlenku „nového výkladu“ (reinterpretace) k „radikálnímu novému výkladu“. Ve vztahu k Petrovu chápání Ježíšova odchodu do nebe ve Skutcích 2 Ladd řekl: „Je zde i poměrně radikální nový výklad starozákonních proroctví, ale není o nic radikálnější než celkový nový výklad Božího plánu vykoupení ranou církví.“25 Futurističí premilenialisté jazyk „radikálního nového výkladu“ striktně odmítají, protože není důvod reinterpretovat dříve inspirované zjevení.
Za čtvrté, stoupenci historického premilenialismu věří, že církev prochází obdobím soužení a nebude vytržena před ním. Proto zastávají posttribulační pohled na vytržení.
U historického premilenialismu je třeba ocenit to, že věří v budoucí tisícileté království a spasení etnických Židů v posledních časech. Mýlí se však v tom, že přijímá „historické“ chápání Danielova sedmdesátého sedmiletí a Ježíšovy davidovské vlády. Tyto události leží z naší současné perspektivy v budoucnosti. Mýlí se také v tom, že směšuje Izrael a církev a nevidí teologický význam pro izraelský národ v budoucnosti (Mt 19,28; Sk 1,6). Nejvíce znepokojivé ovšem je přesvědčení, že Nový zákon někdy „reinterpretuje“ Starý zákon a zduchovňuje materiální a národní zaslíbení a vztahuje je k církvi. Historický premilenialismus se také mylně domnívá, že církev prožívá Danielovo sedmdesáté sedmiletí. Z těchto důvodů dáváme silně přednost futuristickému premilenialismu.
Převzato z knihy Systematická teologie od Johna MacArthura
Zdroj: Nakladatelství Didasko Datum: 6. února 2022 Foto: YouTube – John MacArthur
