Originál knihy Gott ist grösser als unser Herz vyšel poprvé v roce 1980 jako upravená sbírka velikonočních kázání. Autor sám, známý švýcarský teolog Johannes B. Brantschen OP (1935), patří k teologům, kteří – aniž by dělali velký lomoz svým psaním – „udávají tón“ teologické diskuzi s přesahem do praxe pastorační i spirituální. Již řadu desetiletí je tento osmdesátiletý emeritní profesor fundamentální teologie ve Fribourgu považován za autora citlivých, diskrétně formulovaných a přiléhavých statí, které jsou špičkou současné švýcarské německy psané spirituální teologie. Pracuje intenzivně na tom, aby překonal rozdíl mezi teologickou reflexí, duchovní zkušeností a pastorační praxí. Chce obnovit vnitřní propojenost života, teologie a církevní praxe.

Českému čtenáři není neznám. Jeho příspěvek zazněl v roce 2008 v Almanachu k 65. narozeninám tehdejšího hradeckého biskupa Dominika Duky OP (Nelítostný Bůh Bible. Několik poznámek na pomoc čtenářům Bible, kteří nejsou teology, in In Spiritu Veritatis. Almanach k 65. narozeninám Dominika Duky OP, Krystal OP, Praha 2008, s. 27–40). Již před tím, v roce 1994, v překladu Jana Jandourka, vyšla jeho často vydávaná publikace Proč nás dobrý Bůh nechává trpět? (Scriptum, Praha 1994). Slovensky vyšla tatáž kniha v jezuitském nakladatelství Dobrá kniha pod názvem Prečo nás dobrý Boh necháva trpieť? (Bratislava 2006). Recenzovaná kniha vyšla poprvé česky v nakladatelství Vyšehrad v roce 1998 (Bůh je větší než naše srdce. Příběh ztraceného syna, Vyšehrad, Praha 1998, 95 stran. ISBN 80-7021-271-3).

Brantschen jako představitel novější teologie přichází s alternativním výkladem klasické představy o důvodech příchodu Krista na tento svět, jak je formuloval Anselm z Canterbury († 1109) ve své satisfakční teorii. Místo názoru o nekonečných zásluhách života a utrpení Ježíše Krista v nich vidí Ježíšovu solidaritu s člověkem a reprezentaci lidského rodu před Bohem. Švýcarský dominikán následkem toho nevnímá Boha na základě vnějších zásluh postavených na právu, ale z pohledu naprostého ztotožnění se Boha s Kristovou smrtí na kříži jako obětí za spásu všech lidí. Naděje na úplné usmíření člověka s Bohem spočívá v tom, že Bůh ve své vznešenosti a slávě se v dějinách přibližuje k člověku svojí obětí jako zcela bezmocná a zároveň jako vše překonávající láska. Ale i tam, kde láska není opětována a darována dále, můžeme doufat v Boží jednání, které je účinné a spásu přináší. Teprve v této chvíli má – tradičně řečeno – účinná milost (gratia efficax) své opodstatnění a naplnění. Protože „Bůh je větší než naše srdce“ (1Jan 3,20) – můžeme mu důvěřovat –, uskutečňuje usmíření tam, kde jej člověk odmítá.

Onen důraz na svobodné přilnutí člověka k Bohu je navíc prodchnut v celé knize velikonočními odkazy, které celé knize dávají mimořádně radostný ráz očekávání.

prof. Pavel Ambros, Cyrilometodějská teologická fakulta UPOL