Hladinu západních křesťanských médií letos o Velikonocích rozvířila zpráva, že známý britský ateista Richard Dawkins se prohlásil za „křesťana“.
Pokud si snad nejsi jistý, kdo se pod tím jménem skrývá, trochu ti ho připomenu: Richard Dawkins je britský zoolog, evoluční biolog a spisovatel, propagátor evoluční teorie a dlouholetý bojovník proti náboženství. On, filozof Daniel Dennett, neurovědec Sam Harris a novinář Christopher Hitchens bývají přezdívání „čtyři jezdci nového ateismu“ (v narážce na čtyři jezdce z knihy Zjevení). Mezi Dawkinsovy nejslavnější knihy patří „Sobecký gen“ a „Boží blud“.
Pokud teď jásáš, že tenhle člověk, který se celá desetiletí snažil vymýtit křesťanství, konečně vydal svůj život Ježíši, ještě počkej. Doplním širší kontext: Dawkins v rozhovoru pro stanici LBC prohlásil, že ho „lehce vyděsilo“, když viděl, že výzdoba jedné z hlavních londýnských tříd propaguje muslimský postní měsíc ramadán, a ne Velikonoce. „Myslím, že jsme kulturně křesťanská země. Označuji se za kulturního křesťana.“ Aby nedošlo k mýlce, ještě svůj postoj dovysvětlil: „Nejsem věřící, ale mezi ,věřícím křesťanem‘ a ,kulturním křesťanem‘ je rozdíl. … Mám rád kostelní písně a vánoční koledy a cítím se jaksi doma v křesťanském étosu.“ Dawkins sice vyjádřil, že ho těší, že věřících v Británii ubývá, ale zároveň poznamenal, že by si nepřál, „abychom například přišli o všechny své katedrály a krásné farní kostely“. Bylo by podle něj „strašné“, kdybychom „křesťanství zaměnili za jakékoli jiné náboženství“ (konkrétně islám).
Zdá se, že Dawkins, misionář ateismu, je poněkud zaskočen svým vlastním úspěchem. Na jednu stranu se mu líbí, že je v britském království stále méně křesťanů, na druhou stranu ho „děsí“, že tam ubývá „křesťanskosti“. S trochou cynismu bych mohl napsat, že mám pro jeho zděšení pochopení. Být halasným ateistou je určitě snazší v zemi „křesťanské“ než tam, kde převládá islám.
Nechci se vysmívat, ale zdá se mi, že Dawkins ve svém humanistickém idealismu předpokládá, že je možné stvořit duchovní vakuum. Že lze ze společnosti vypumpovat víru v Ježíše a zanechat ji v blahém bezvěrectví. Jenže v praxi to tak nefunguje. Kde je odmítnuto křesťanství, sílí rozmanitý něcismus, pověry a ezoterika, jak to vidíme třeba u nás. (Podle průzkumu, který provedla KAM v roce 2022, věří 46 % mladých Čechů v astrologii, 40 % v reinkarnaci, 36 % v magii, 28 % v moc krystalů, amuletů a posvátných rituálů a 25 % v šamanismus. – viz ŽV 2023/1, str. 21) Anebo – jako v západní Evropě – je na vzestupu islám.
Je hezké, že Dawkins oceňuje, že evropskou kulturu formovali právě Ježíšovi následovníci. Správně vidí, že to bylo křesťanství, díky němuž došlo v naší civilizaci k rozvoji vzdělanosti a všeobecné gramotnosti, vzniku nemocnic, systému péče o chudé, ke zrovnoprávnění žen, ba i k ekonomickému rozmachu. Jenže tohle všechno byl jen vedlejší produkt životů lidí, kteří žili pro Boha, chtěli ho poslouchat, byli ochotni pro něj jít až na smrt – a zároveň usilovali o to, aby svět kolem nich byl ve větším souladu s tím, co četli v Bibli a čemu věřili.
To kulturní křesťanství, ke kterému se Dawkins hlásí, nemá s Ježíšem mnoho společného. Je to něco jako společná národní identita, tradice, folklor. Bible se v takovém pojetí stává pouhou součástí našeho literárního dědictví, asi jako Jiráskovy Staré pověsti české nebo Čapkovy povídky. Není považována za Boží slovo, za autoritu, která má formovat náš každodenní život.
Dawkins chce žít ve společnosti, která je křesťanstvím ovlivněná, ale bez Boha. Chce Vánoce a Velikonoce, ovšem bez Ježíše, kterého připomínají. Odmítá křesťanství, nicméně by si přál, aby tu zůstal jeho otisk, jeho ozvěna. Křesťanství však není bonboniéra, z níž si můžeme vybrat jen kousky, které se nám líbí. Když z auta vymontujeme motor, nemůžeme očekávat, že nás někam odveze. Můžeme obdivovat jeho aerodynamický tvar, lesklý lak a pohodlné kožené sedačky, ale už navždy zůstane stát na dvorku, kde bude časem překážet a chátrat.
Pouhé kulturní křesťanství svět neovlivňuje. Je naopak světem ředěno a vytlačováno, dokud nevymizí. Církev, která se spokojí s předáváním tradic, páchá sebevraždu. A nefunguje ani jako „hradba proti islámu“, jak by si přál Dawkins. Včerejší mana páchne a červiví (2M 16).
Abych nezůstal v teoretické rovině: Posun od horlivé, živé víry ke kulturnímu křesťanství hrozí nejen národům, ale i našim sborům a rodinám a každému z nás osobně. Nebudeme-li napojeni na Boží vinný kmen (viz 15. kapitolu Jana), nejenže neponeseme ovoce; duchovně uschneme. Možná budeme bojovat za „křesťanské hodnoty a morálku“, ale Ježíšova proměňující moc, jeho nádherná osvobozující milost, jeho hřejivá láska se z našich životů vytratí. Proud živé vody, který má z našeho nitra plynout do našeho okolí (J 7,38), vyschne. Zvěstujeme-li „křesťanství“ bez Krista, který zemřel, vstal z mrtvých, žije, kraluje a zachraňuje ty, kdo ho hledají, je naše zvěst neúčinná a zbytečná.
Dobrá zpráva je, že Boží život je nám k dispozici. A kdo žije s Ježíšem a pro Ježíše, šíří tento život dál – přirozeně, bezděčně. Žádná křeč, žádné upocené úsilí, žádné složité strategie. Stačí žít s Ním. Světlo se tmy neděsí. Vítězí tím, že je. Kdo se napájí Duchem (Ef 5,18), ten je Duchem cítit. Stává se součástí řeky, která pramení u Božího oltáře, a kamkoli se vylévá, přináší život a uzdravení (Ez 47,9).
To je naděje nejen pro kulturně křesťanskou Británii, ale i pro sekulární Česko.
Ano, tou nadějí jsi ty!
Autor: Tomáš Coufal Datum: 11. června 2024 Foto: Public Domain – Richard Dawkins
Ukázka z červnového čísla časopisu Život víry. Aktuální číslo dále přináší rozhovor s drogovým dealerem z New Yorku, který opakovaně „přežil svou smrt“, uvěřil a stal se evangelistou. Dimas Salaberrios vzpomíná, jak lidem v sousedství sboru opravovali byty, jak protestoval proti newyorskému starostovi, proč začal točit filmy, ale vypráví i historku, jak si ho na čínských hranicích při pašování Biblí vojáci spletli s basketbalistou Michaelem Jordanem.
V časopise najdete mnoho dalšího: Co se skrývá pod tajuplným názvem Boží „čamína“ a jak to souvisí s Boží vůlí, píše Tomáš Kolman. Dan Drápal si klade otázku, zda přijde již brzy konec, David Novák komentuje dění kolem definice manželství, LGBT a církve.
Do ulic Prahy vás zavede reportáž z proizraelského setkání Kulturou proti antisemitismu, jak evangelium narušuje kastovní systém, vypráví misionářka v Indii. Situaci ruských křesťanů popisuje biskup letniční církve Vitalij Kohan.
Na své dospívání a pocity nepochopení i hledání vlastní cesty k víře v rozhovoru vzpomíná Michaela Ondráčková. Číslo doplňuje vzpomínka na teologa, filozofa, pastora a zakladatele komunity L’Abri F. A. Schaeffera. Nechybí příběhyčtenářek, recenze knihy, fejeton „Miminka pod tričkem“, zprávy o církvi u nás i v zahraničí a oznámení o chystaných křesťanských akcích.
Ž
ivot víry lze číst v papírové podobě, na webu nebo poslouchat ve zvukové podobě. Je možné si koupit jednotlivá čísla nebo si ho předplatit.