V jednom z rozhovorů o tom, co je a co není kýč, můj holandský kamarád lakonicky poznamenal: „Art takes your heart, but kitsch makes you rich.“ (Umění tě vezme za srdce, ale na kýči zbohatneš.)
O tom, co kýč je, a co není, se vedou nekonečné spory na škále od pohrdání čímkoli neoriginálním, laciným, sentimentálním, masovým, plastovým, tuctovým či nevkusným po kritiku elitářského pojetí umění, které nemá pochopení pro to, co se lidem skutečně líbí a co oslovuje jejich emoce bez zbytečných a nesrozumitelných nuancí. Konečně i současné definice kýče pracují především s tím, že jeho cílem je psychologický efekt „dojímání se“ nad všeobecně známými estetickými klišé, které nemá přinášet více vrstev, pochybností či působit neklid. Je spíše prostředkem utvrzení nebo uměleckým klamem či jemnou manipulací, které svým emocionálním nábojem nutí svého konzumenta podlehnout jeho celkové citové atmosféře a v posledku i jeho sdělení.
Křesťanství ve svých různých církevních tradicích vždy bylo jak místem, kde vznikalo tzv. „vysoké umění“, tak masovým producentem kýče. Specificky křesťanský kýč nenajdeme pouze na stáncích u mariánských poutních míst, ale také v produkci evangelikálních a charismatických církví. Nemnozí věřící umělci si zoufají nad někdy ubohou kvalitou toho, co se vydává za „křesťanské umění“; někdy až do té míry, že mají pocit, že si musí vybrat mezi uměním a vírou.
Zvláště protestantismus se svým obrazoborectvím trpěl podezřívavostí vůči vizuálním uměleckým projevům. Bojíme se obrazů, protože se bojíme imaginace a těla. Chceme obsahy víry umělecky zobrazovat „bezpečně a zbožně“, případně je nám umění pouze dekorací textu, který je v naší tradici posvátný. Když už riskujeme uměleckou tvorbu, máme tendenci vytvářet sentimentální obrazy, které nevzbuzují úžas, zastavení ani hlubší pochopení víry v Boha, který není statický a ochočený. Podléháme pokušení kýče, který pouze posiluje zavedené známé normy a bezpečné pocity.
Tento druh sentimentální tvorby se možná týká přesvědčení, má ale s vírou málo společného. Ztělesňuje naopak podstatu propagandy, která se v sentimentalitě vyžívá. Pokud se jako křesťané bojíme otevřít své imaginaci, protože naše víra není dost silná na to, abychom se vzdali kontroly nad bezpečností zavedených definic a pohledů, bude naše umělecká tvorba vždy spíše reklamou na křesťanství na hranici kýče než otiskem syrového setkání s živým Bohem.
Článek vyšel v únorovém čísle časopisu Život víry, které se tématu umění věnuje i v dalších článcích. Proč má hudba moc nás dojmout? Promlouvá naše pojetí víry v Boha k nám i k lidem okolo nás? Mají v církvi umělci dostatečný prostor? Nad tématem se zamýšlejí například Petr Húšť, Michael Ots, Tomáš Dittrich nebo Hana a Ota Pinknerovi.
Únorové vydání také nabízí rozhovor s baleťákem Jiřím Voborským, tipy, jak posílit psychickou odolnost dětí, nebo článek o skandálech v církvi a jejich vlivu na naši víru.
Dále časopis přináší zamyšlení Mojmíra Kalluse nad původem antisemitismu či rozhovor s libanonským párem o nalezeném přátelství k Židům, Za pozornost stojí také virtuální rozhovor s Johnem Wimberem, zakladatelem hnutí Vinice. Nechybí svědectví, zprávy ze života církve u nás i ve světě a mnoho dalšího.
Život víry lze číst v papírové podobě, na novém webu nebo poslouchat ve zvukové podobě. Je možné si koupit jednotlivá čísla nebo si ho předplatit.
Autor: Jiří Unger Foto: Kýč – ilustrační