Rok co rok s manželkou v létě jezdíme na pár dní do Božího daru v Krušných horách. Je to čas jen pro nás dva, bez našich čtyř synů, které sice milujeme, ale alespoň na chvilku je nechceme ani vidět. Je tam klid, hory jsou krásné a víceméně liduprázdné. Pokaždé, když si jdeme dát kávu s borůvkovým koláčem do kavárny u náměstí, procházíme kolem dřevěné sochy Ježíška v nadživotní velikosti. Je to takový kýčovitý blonďatý modrooký kluk v šále a kulichu.
Míjíme také obří schránku na Ježíškovu poštu, kam je možné vhodit vánoční přání, a Ježíšek ho s patřičným razítkem odešle vašim blízkým. Aby toho nebylo málo, můžete se hned za městečkem vydat na Ježíškovu stezku, která na dvou okruzích provede děti mnoha zastaveními s domečky Ježíškových pomocníků, kterými jsou různá strašidla, skřítci, duchové a pohádkové bytosti. Je to naprosto bizarní. Vyrovná se to snad už jen zážitku z Hornbachu, který před pár lety prodával „Ježíška na sobovi“, který samozřejmě vypadal jako Santa Claus s dlouhým vousem.
Věřící a nevěřící
Zatímco někteří misionáři se podivují nad tím, jak jsou české Vánoce ve své podstatě křesťanské a biblické, ve skutečnosti jsou Vánoce v postkřesťanském Česku plné paradoxů, které vyvstávají z toho, že většina lidí slaví něco, čemu už ve skutečnosti nevěří. Nebo spíše ani nevědí, co je jejich podstatou a příběhem, ale přesto chtějí to tajemství a kouzlo Vánoc zachovat.
Jednu z nejvtipnějších absurdit spojených s Vánoci jsem zažil na listopadových třídních schůzkách v první třídě. Paní učitelka, kterou máme moc rádi a která je skvělou kantorkou, nás prosila, aby naše děti, které nevěří na dárky od Ježíška, neříkaly druhým dětem, které na Ježíška ještě věří, že to tak není. Samozřejmě chápu, že jiní rodiče chtějí zachovat kouzlo dárků, které nosí Ježíšek. Pamatuji si, jak jsem sám jako dítě z nevěřící rodiny nechával dopisy se svými přáními na otevřeném okně s touhou, aby si je Ježíšek osobně vyzvedl. Je ale vtipně absurdní vysvětlovat vlastním dětem, které věří, že Ježíš je, aby neříkaly svým nevěřícím spolužákům, že Ježíšek není a že jim dárky dávají rodiče.
Podobně absurdní situace nastávají, když jdeme s dárky ke svým nekřesťanským přátelům nebo příbuzným, jejichž nevěřící děti ještě „věří“, a je tedy třeba dávat dárky tajně. Stejně tak se naše děti musejí vyrovnávat s otázkami nevěřících prarodičů a příbuzných, co si přejí od Ježíška, na které ve stylu starozákonních proroků odpovídají, že si k Vánocům pod stromeček přejí to a to.
Dříve nebo později stejně ale všechny děti poznají, že Ježíšek dárky nenosí, a kouzlo se ztratí. Ježíš je tak paradoxně spojen s první velkou lží, s níž se české děti setkávají.
Jak zachovat kouzlo Vánoc?
Přesto si člověk říká, jestli tak věřící děti o to tajemné kouzlo Vánoc nepřicházejí, když před nimi netajíme, že si dáváme dárky navzájem, protože slavíme Ježíšovo narození jako největší dar od Boha Otce.
Každou adventní neděli si proto jako rodina čteme při svíčkách biblické vánoční pasáže a vysvětlujeme nejmladším skutečné tajemství Vánoc – a jejich očekávání tím každým dnem roste. Vánoční příběh samozřejmě prožívají i v církvi při adventních bohoslužbách a vánoční hře, která je v našem sboru s více než sto dětmi suverénně největší produkcí roku.
Dárky se u nás pod stromečkem ale také objevují tajemně. Každý Štědrý den totiž chodíme s krabicí cukroví poděkovat a požehnat řidiči posledního autobusu na konečnou, která je kousek od našeho domu. Zatímco jiní jsou se svými rodinami, oni ještě vozí opozdilce. Jsou vždycky mile překvapení a nám to vlastně taky dělá radost. Než se procházkou vrátíme domů, dárky už jsou pod stromečkem a všechno svítí a je, jak má být.
Občas si k vánočnímu stolu pozveme hosty – třeba misionáře nebo svou rodinnou přítelkyni a „adoptivní babičku“ s jejím bratrem s Downovým syndromem. To pak jsou Vánoce ještě kouzelnější. Jindy zas děti mohou vybrat dárek pro některé z dětí, které mají rodiče ve vězení, přes projekt Andělský strom, který pořádá Mezinárodní vězeňské společenství.
Kouzlo Vánoc může mít mnoho podob. Stačí mít otevřené oči a srdce. Pak nikdy nezmizí.
Převzato z prosincového čísla měsíčníku Život víry (2019/12), které přináší téma „Spolu o Vánocích“. Společně trávené svátky v rodinném kruhu pro nás mohou být radostí a odpočinkem, ale někdy také obtížným obdobím, kdy zjišťujeme, že vztahy mezi námi příliš nefungují. Psycholog Pavel Raus se zamýšlí, co s tím. Číslo také nabízí tipy na slavení Vánoc (nejen) s dětmi nebo tipy na filmy pro sváteční dny.
Dále nabízí rozhovor s „mládežníkem na plný úvazek“ Božou Lachem, rozhovor s Pavlem Hoškem o duchovních prvcích v díle J. Foglara a E. T. Setona, příběhy čtenářů, virtuální rozhovor s kazatelem Kristova druhého příchodu Williamem Millerem, zprávy, kalendář křesťanských akcí a mnoho dalšího.
Při zaplacení předplatného do konce roku 2019 nyní navíc soutěžíte o knihy dle vlastního výběru. Život víry lze předplatit v papírové, elektronické i audio podobě. Více na www.zivotviry.cz.