Křesťanům obhajujícím rodinu se často vytýká, že Ježíš měl na rodinu úplně jiný názor. Že ji neobhajoval, nepřikládal jí důležitost, nýbrž naopak – radil ji opustit pro Boží království. Svou matku oslovoval „ženo“, jako by pro něj byla cizí (J 2: 4, J 19: 26). Když za ním přišla spolu s jeho bratry, neznal se k nim a vyjádřil se: „Kdokoli plní vůli mého nebeského Otce, to je můj bratr, má sestra, má matka.“ (Mt 12; 50)
Jak to tedy vlastně je? Je podpora rodiny v souladu s křesťanstvím a s Ježíšovým učením nebo ne?
SOUVISEJÍCÍ – Vyšší spravedlnost
V období Staré smlouvy byla rodina, která byla ovšem pojímána poněkud šířeji než dnes, základem společenství a středobodem lidského života. Tehdejší rodina stála na patriarchátu. Komenský v knížce Unum necessarium (Jedno nezbytné) poznamenal, že otcové rodin v době před potopou „řídili lidstvo“. Ale patriarchální rodina (dokonce s více manželkami) trvala i u Židů mnohem déle. Trvala v době soudců i v době králů.
Ve starých dobách se lidé velmi obávali neplodnosti. Abraham chápal svou bezdětnost jako kletbu. I Sára velmi litovala, že neporodila svému muži dítě. Rebeka byla po určitou dobu neplodná. Také Ráchel mrzelo, když dlouhou dobu nemohla počít. Ve třetí kapitole Genesis vidíme, že Ráchel s Leou se dokonce přou o to, se kterou z nich bude Jákob přednostně spát (Gn 30; 15). Tak silná byla touha po tom, přivést na svět potomka. I ta „jablíčka lásky“, jejichž účelem bylo vzbuzovat milostnou touhu, měla sloužit především k účelům plození. Mít z lásky potěšení se ovšem nezavrhovalo. Manželé se měli spolu radovat. V Dt 24; 5 se píše, že novomanžel bude na rok „uvolněn pro svůj dům, aby se radoval se svou ženou, kterou si vzal.“ Čili bude po tu dobu zproštěn vojenské či jiné služby. Přesto se v prvé řadě jednalo o to, zplodit potomstvo.
Mít potomky znamenalo v jistém smyslu žít navždy. Žít ve svých potomcích. Zanechat na zemi svou nesmazatelnou stopu. Nemít je znamenalo potupu. Chana, ač byla milována, pro svou neplodnost musela snášet urážky ze strany druhé manželky svého muže. Těm všem – Abrahamovi, Sáře, Ráchel i Chaně (a také mnohým jiným) se dostalo Boží pomoci. Vytoužené dítě nakonec přišlo. Abrahamovi bylo slíbeno, že z něj jednou bude velký národ, což znamenalo, že jeho potomstvo bude v budoucnu nadmíru četné. Vždyť Hospodin byl ten, kdo pozvedá nuzné z prachu a z neplodných dělá šťastné matky, jak je psáno v žalmu 113. Ten, kdo dokáže změnit úděl nešťastných.
Aby dobře fungovala rodina, to bylo v dobách Staré smlouvy mimořádně důležité. Proto přikázání „cti otce svého a matku svou“ následuje v Desateru hned po několika prvních přikázáních určujících vztah k Bohu. Je vlastně první z těch přikázání, která stanovují, jak se chovat k bližnímu.
Toto platilo po staletí, ale časem to, jak už se tak stává, podlehlo formálnosti. A do toho vstoupí Ježíš se svým „Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mne hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mne hoden.“ (Mt 10; 37) Radí opustit bratry, sestry, matku i otce pro evangelium (Mk 10; 29) a sám to praktikuje. Když s hloučkem svých učedníků obchází galilejská města a obce a oslovuje zástupy, vyhledají ho jeho příbuzní (jeho bratři a jeho matka, jak je psáno v evangeliích), snad proto, aby ho přiměli k návratu domů, jak se sluší a patří. Prorok však nemůže zůstávat doma, kde v něm nikdo proroka nevidí, protože ho tam znají od dětství, jak je psáno v evangeliích (Mk 6; 3).
SOUVISEJÍCÍ – Pomíjivost
Ježíš svým výrokem (Mt 12; 50) ukazuje, že pokrevní příbuzenství samo o sobě neznamená pro něj nic. Evangelista Lukáš navíc ukazuje, že i opuštění manželky pro Boží království je možné: „On jim řekl: „Amen, pravím vám, není nikoho, kdo opustil dům nebo ženu nebo bratry nebo rodiče nebo děti pro Boží království, aby v tomto čase nedostal mnohokrát víc a v přicházejícím věku život věčný.“(L 18; 29-30) Čili proti Božímu království ani manželská smlouva neznamená nic. Podobně v Mt 19;10-12 mluví o zřeknutí se manželství pro Boží království.
Přišel tedy Ježíš rodinu zrušit?
To určitě ne. Neuznává žádný jiný důvod k opuštění manželky než pro Boží království. Naopak zpřísňuje dosavadní praxi tím, že jednoznačně zapovídá rozlukové lístky: „Kdo propustí svou manželku a vezme si jinou, dopouští se vůči ní cizoložství; a jestliže manželka propustí svého muže a vezme si jiného, dopouští se cizoložství.“ (Mk 10; 11)
Ani otce a matku nelze jen tak opustit a ponechat bez pomoci. „Vždyť Bůh řekl: ‚Cti otce i matku‘ a ‚kdo zlořečí otci nebo matce, ať je potrestán smrtí.‘ Vy však učíte: Kdo řekne otci nebo matce: ‚To, čím bych ti měl pomoci, je obětní dar,‘ ten již to nemusí dát svému otci nebo matce. A tak jste svou tradicí zrušili slovo Boží.“ (Mt 15; 4-6)
Vůbec to není tak, že by Ježíš znevažoval či zpochybňoval rodičovství a manželství. Ani jeho humánní postoj vůči ženě, která porušila manželskou věrnost (J 8; 7), neznamená „vždyť se nic tak hrozného nestalo“. Naopak, nabádá ji k tomu, aby už svou nevěru neopakovala a neptá se přitom ani na to, jak se k ní choval její muž.
A jaký byl postoj apoštola Pavla, pokud jde o vztah k rodičům a k manželství? Pavel několikrát nabádá děti, aby poslouchaly své rodiče. Zdůrazňuje přikázání „cti otce svého a matku svou“ – v Ef 6; 2 říká, že je to jediné přikázání, které má zaslíbení (abys dlouho byl živ a dobře ti bylo na zemi).
Důležitost přímých příbuzenských vztahů (a z nich plynoucích povinností) podtrhává v 1 Tim 5; 4: „Má-li však některá vdova děti nebo vnuky, ti ať se učí mít péči především o své příbuzné a odplácet svým rodičům. To je totiž milé Bohu.“ Rozhodně je nepřípustné ponechat rodiče v nouzi.
Pokud jde o manželství, Pavel je, jak známo, nedoporučoval, protože si myslel, že pro ně není vhodná doba. Lidé totiž žili v očekávání konce časů. Ale stávající manželství bylo pro Pavla prakticky nezrušitelné. Manžele poučuje, jak se k sobě vzájemně chovat. Káže křesťanům neodcházet od ženy ani od muže. Ani od nevěřících. Leda by to chtěli oni sami.
Opustit svou rodinu kvůli jiným záležitostem než pro Boží království není tedy podle Ježíše ani podle Pavla přípustné, pokud neopustí ona nás. Ani kvůli Bohu není bezpodmínečně nutné opustit rodinu. Opuštění domu, majetku, rodičů, které Ježíš navrhuje těm, kteří touží po nebeském království, možná spíš než fyzický odchod symbolizuje opuštění dosavadních jistot, starých zvyků a jednoduchého, zažitého způsobu života. Dnes je v módě mluvit o opuštění „komfortní zóny“.
Rodina, i když pro většinu dnešních lidí znamená užší okruh než v biblických dobách, je důležitá, i když není nezbytná. Člověk není zrozen k tomu, aby žil sám, ale aby svůj život sdílel se společenstvím jiných lidí. Rodina je tím nejpřirozenějším prostředím. Rodina – to jsou ti nejbližší, kteří nám byli dáni. I když partnery jsme si třeba vybrali sami.
Dnešní lidé obvykle neopouštějí rodinu pro Boží království, ale daleko spíš z individualistických důvodů. Přibývá osaměle žijících „singlů“. Přibývá psychických stavů, které se projevují osamocením, vzdalováním se od sebe sama, své identity, svého prostředí a svých bližních, nudou, zoufalstvím a bezmocností, pocity ztráty kontroly nad realitou. Tyto problémy se v biblických dobách patrně nevyskytovaly. Jsou typickým znakem moderní doby.
Ježíš se vyjádřil, že nepřišel zrušit zákon ani Proroky, nýbrž naplnit (Mt 5; 17). Myslím si, že nepřišel zrušit ani rodinu. Daleko spíš ji chtěl také naplnit – svým Duchem. Jako veškeré Boží stvoření.
Autor: Eva Hájková Datum: 3. října 2024 Foto: Pixabay
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.