Sametová revoluce roku 1989 přinesla řadu svobod, kterým se český národ těší dodnes. Některé z nich nám připadají dnes naprosto samozřejmé, chápeme je jako něco, na co máme právo. Mladý člověk dnes vůbec netuší, o jakou revoluci to tehdy vlastně šlo, jak obrovské změny v české společnosti vyvolala. Jednou z těchto zásadních změn, těchto svobod, je tzv. svoboda vyznání. Každý český občan má naprostou svobodu věřit čemu a komu chce, anebo nevěřit ničemu a nikomu. A může o své víře nebo nevíře mluvit naprosto svobodně a otevřeně kdekoli a s kýmkoli. Hovořím samozřejmě především ve spojitosti s vyznáním náboženského charakteru.
Zatímco před listopadem 89 jsme žili v totalitou vytvořeném a pěstovaném a chráněném ateismu, dnes je situace diametrálně odlišná : žijeme v době společensko-kulturního a náboženského pluralismu. Pamatuji, jak mne šokovalo, když jsem při jedné ze svých prvních porevolučních návštěv Prahy viděl na Příkopech pochodovat vyznavače Hare Krišny, za rohem na Václavském náměstí bylo k dostání české vydání satanské bible, a ve vysílání české televize jsem slyšel od jedné známé herečky, jak hovoří o Bohu. Od doby nuceného ateismu jsme se posunuli k ateismu založeném na svobodném rozhodnutí a k náboženskému pluralismu.
Náboženská všehochuť samozřejmě není nic nového. Kdo zná dějiny židovského národa, dobře ví, že židovský monoteismus – víra v jednoho jediného živého Boha – byl něčím naprosto neobvyklým v prostředí egyptského polyteismu – Egypťané uctívali celou řadu bohů. Kdo by neznal biblický příběh proroka Eliáše a jeho zápas o důkaz pravosti Boha-Stvořitele, kterého uctíval Izrael ? Z novozákonních písem Bible víme, jak prvotní Církev bojovala o jedinečnost Ježíše Krista na pozadí řeckého a římského polyteismu.
Na jedné straně tedy není pro Boží lid nic nového na tom, že žijeme v době, kdy je náboženská svoboda a různorodost opět samozřejmostí. Na druhé straně však už není tak docela zřejmé, že bychom si byli vědomi nebezpečí, které dnes – v postmoderní době – náboženský pluralismus představuje. Na jedné straně se ze svobody radujeme a chceme ji dopřát každému. Na druhé straně však bychom měli vědět, že dnešní společensko-kulturně-náboženské prostředí se podobá daleko víc tomu, v němž vyrůstala prvotní Církev, než tomu, v němž žili naše prarodiče, případně rodiče.
Jedním z důvodů je daleko volnější pohyb osob po celém světě. V České republice nikdy předtím nežilo a nepracovalo tolik příslušníků jiných národů jako dnes. A nejsou to jen evropané, kteří mají s námi společné kulturně-náboženské dědictví. A to nemluvím o jiných zemích, jako jsou Francie, Německo nebo Spojené státy americké, případně Kanada. Tam je procento přistěhovalců nesrovnatelně vyšší. Jistě, Spojené státy byly vždycky zemí přistěhovalců. Dnes se však obrovský rozdíl v tom, odkud noví přistěhovalci přicházejí. Přicházejí ze zemí, kde křesťanství nikdy nebylo a není hlavním náboženstvím. A tito lidé s sebou přinášejí nejen svou píli a pracovitost, nýbrž i svá náboženství, ať už se jedná o hinduismus, buddhismus nebo islám. Na známé internetové stránce YouTube kolují dokumentární studie, které statisticky dokazují, za jak krátkou dobu se stane Evropa islámským světadílem.
V posledních letech se právě díky svobodě a demokracii propaguje po celé Evropě náboženská snášenlivost a tolerance. Odmítá se jakýkoli názor, který by povyšoval jedno náboženství nad druhé. Stále častěji slyšíme, že měřítkem „pravého náboženství“ je jednání lidí – etika – a nikoli učení – doktrína. Etika prý sjednocuje, zatímco doktrína rozděluje. Důsledkem takových postojů je to, že se na vyznavače a stoupence jiných, ne-křesťanských náboženství, začínáme dívat jako na partnery ve společných – ať už regionálních nebo celosvětových – akcích dobré vůle, namísto abychom v nich jako křesťané viděli Božíma očima ztracené lidi, kteří potřebují Spasitele !
Radikální relativita ovládla naše společensko-kulturní cítění. Jakýkoli absolutní postoj je označován za předsudky, nedostatek tolerance, úzkoprsost, fanatismus. Svoboda volby je chápána jako něco dobrého, jen pokud ta volba není absolutní, jednostranná. Věř si, čemu chceš, ale nesmíš si myslet, že jedině ty máš pravdu. Je nepřípustné, aby některá víra byla ta jediná správná a všechny ostatní nesprávné. Nemůže být jen jedna pravda, aby všechno ostatní byla lež. Tak uvažuje dnešní svobodný, demokratický evropan.
Tlak, který je dnes stále silněji pociťován v oblasti vztahu mezi křesťanstvím a jiným světovými náboženstvími, vyvolává nesnadné, a často bolestivé otázky. Tou hlavní otázkou je asi dost rozšířené podezření, že náboženská identita je dána zeměpisnou polohou. Jinými slovy, podle toho, kde jsem se narodil a vyrůstal, se řídí moje náboženské vyznání. Když jsem se narodil v Kuvajtu, jsem muslim. Když v Japonsku, jsem buddhista. Kdo se narodil v Indii, patří k hinduismu. Neřekně vám většina evropanů nebo američanů, že jsou křesťané ? Nedávno jsem jel taxíkem v tureckém Istanbulu a dal jsem se s řidičem do řeči. Zeptal se mě, odkud jsem. Když jsem řekl, že jsem z Ameriky – protože mám americké občanství – řekl mi : „Tak to jste křesťan, že ?“
Bez ohledu na takové a jim podobné předsudky, naprostá většina lidí, kteří kdy žili nebo dnes žijí, křesťany nejsou. A tak by se někdo mohl právem ptát : „Dává to smysl, aby Bůh trval na tom, že spasení je možné jedině skrze víru v Ježíše Krista ?“ Přesné údaje nemáme k dispozici, ale v roce 100 po Kristu žilo na světě přibližně půl procenta křesťanů z celkové populace. V roce 1000 po Kristu to bylo nějakých 19 procent a dnes, po dvou tisíciletích existence a misijní činnosti Církve, přibližně 30 procent světového obyvatelstva jsou křesťané – alespoň podle jména a příslušnosti k některé z křesťanských církví. Co tedy můžeme říct k věčnému osudu všech těch, kdo ke křesťanské Církvi nepatří, a z nichž možná mnozí o Kristu nikdy v životě neslyšeli ? Náhle jsme si daleko lépe vědomi nebezpečí, které představují nejrůznější náboženství se svými snahami o získání sluchu a srdce převážné většiny našeho světa. Kolik lidí půjde do věčnosti bez Krista, bez Boha, bez naděje.
Dovolte, abych na pozadí těchto bolestných skutečností a otázek navrhl pět zásadních pravd, kterých se jako věřící lidé, znovuzrození křesťané, musíme držet v této tak náročné době, v níž žijeme :
Zaprvé, Bůh je dokonalý a dobrý a všechno, co dělá, je dokonalé, správné a dobré. Křesťan si může být naprosto jist Božím charakterem, Božím srdcem. Na jedné straně musíme odmítnout názor, podle kterého každé náboženství nakonec vede k Bohu a všichni lidé budou spaseni. To prostě není pravda. Na druhé straně si však můžeme být jisti, že Bůh nikdy neudělá nic, co by odporovalo Jeho charakteru. Již biblický Abraham věděl, jaký Bůh je, když Bohu klade hypotetickou otázku : „Což Soudce vší země nejedná podle práva ?“ (1.M.18,25). Ano, Bůh je dokonalý, dobrý a spravedlivý. Na tom můžeme stavět za každých okolností, v každé době, ať jsme kdokoli a žijeme kdekoli.
Zadruhé, Ježíš Kristus je definitivním, dokonalým, plným zjevením Boha. Všechny tři hlavní větve křesťanství – katolická, pravoslavná a protestantská – se shodují na tom, že Ježíš Kristus je jednorozeným Synem Božím (viz nicejské vyznání víry, 374 po Kristu). Bůh se částečně zjevuje ve svém stvoření – ve vesmíru a všem, co vesmír obsahuje – částečně se zjevuje v lidském svědomí, a dost možná i skrze některá jiná náboženství. Avšak dokonalé zjevení, odhalení Boha nacházíme pouze v Ježíši Kristu, Božím Synu.
Zatřetí, není jiné cesty spasení, jiného způsobu záchrany, než víra v zástupnou oběť Ježíše Krista na kříži, k níž došlo před nějakými dvěma tisíci lety. Nejenže trváme na tom, že zástupná smrt Ježíše Krista byla nutná pro naše spasení. O tom vcelku není pochyb. To, o čem se často pochybuje a o čem se stále debatuje, je to, jestli Kristovo dílo spasení je platné i pro ty, kdo o Jeho oběti neslyšeli nebo ji vírou nepřijali. To se týká všech těch, kdo žili před Kristem, týká se to nemluvňat, mentálně postižených lidí, a vůbec všech těch, kdo evangelium nikdy neslyšeli. O tom bych rád hovořil v jedné z následujících relací.
Začtvrté, zatímco Bůh je nekonečný a našimi smysly nepostižitelný, my jako lidé jsme omezeni časoprostorem a jsme ve své podstatě pokažení hříchem. Jako takoví, ve vědomí vlastní omezenosti a hříšnosti, musíme být stále naplňováni pokorou. Být pokorný neznamená, že jsem skeptik nebo agnostik, že prostě zvednu ruce a vzdám to. Být pokorný znamená, že jsem si vědom Božího výroku, který mi připomíná, že „Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše“ (Iz.55,9). Apoštol Pavel píše : „Jak nevyzpytatelné jsou Jeho soudy a nevystopovatelné Jeho cesty ? Kdo poznal mysl Hospodinovu a kdo se stal Jeho rádcem ?“ (Řím.11,33-34). S odpověďmi na některé z nejpalčivějších životních otázek si budeme muset počkat až do věčnosti.
A konečně zapáté, jako křesťané jsme zavázáni Božím posláním jít ke všem národům a získávat Kristovi učedníky (Mt.28,19-20). Kdosi řekl, že prostě nesmíme ztrácet nervy, musíme být trpěliví, důslední a nesmlouvaví ve věci sdílení evangelia. Nesmíme mluvit příliš, abychom lidi neodradili od pravdy a nechtěně je nezavedli na scestí, a nesmíme mluvit málo, abychom si byli jisti, že jsme zvěstovali celé evangelium v jeho síle a moci.
Těchto pět zásad nám může pomoci v zaujetí správného postoje vůči vyznavačům světových náboženských systémů. V příští úvaze budeme mluvit o pluralismu.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novinAbychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Rádi byste nám pomohli pokračovat v této misi a měli tak možnost se na ní spolu s námi.
Autor: Otakar Vožeh Datum: 13. září 2019 Foto: Pixabay – ilustrační