Ve Slovu života v Milovicích vedeš mládež, živíš se učením angličtiny, trávíš hodně času s mladými lidmi. Co podle tebe dnes mladí potřebují nejvíc slyšet? Co považuješ za nejdůležitější jim předávat?
Je toho hodně, ale nejdůležitější určitě je, aby věděli, kým jsou. Jak v Kristu, tak sami v sobě. Protože svět je přesycený informacemi a vším možným a mladí se v tom dost ztrácejí. Je důležité podporovat jejich dobré vlastnosti, vést je k tomu, aby se nechávali opracovávat, aby byli pokorní. Z křesťanského hlediska jsou důležité tři věci: aby se znovuzrodili a udržovali se v čistotě, aby hluboce zakořenili v Bohu, v Božím slově, v církvi, ve společenství, protože bez toho to nezvládnou. Jsou mladí a zažívají různá pokušení. A zatřetí, aby se jejich víra projevovala skutkem. Aby nezůstávali nečinně sedět. K tomu je stále vedu: Aby se očišťovali, aby zakořenili a aby jednali.
Na festivalu United jsi vedla seminář s názvem „Být normální je OK“. Církev a křesťané by podle tebe měli být především „normální“. Co tím myslíš?
Myslím si, že církev by měla být nízkoprahová. Měla by být radikální ve svatosti a čistotě, ale zároveň absolutně milosrdná a láskyplná, nesoudící a přijímající a normální – v tom nejlidštějším slova smyslu. Tím „normální“ myslím, že jsou tam lidé s různými zájmy. Já mám ráda audiovizuální umění a člověk vedle mě má rád fotbal, a je to naprosto v pořádku, protože Bůh nás stvořil každého jinak.
Co mohou dělat rodiče a přátelé v církvi, když vidí, že mladý člověk odchází do světa? Dá se něco udělat, nebo si to zkrátka musí prožít?
Výtky typu „Co to děláš? Jak to mluvíš? Ty ses snad zbláznil!“ nemají smysl, ten člověk na to prostě nereaguje. Řekne vám: „Vlezte mi na záda.“ My tenhle problém teď v rodině řešíme tak, že prostě jenom jsme a milujeme. Jsme rodinou a jsme církví a modlíme se, vůbec nereagujeme na nějaké excesy. Jen se občas zeptáme: „Opravdu? Opravdu musíš? To je strašný…“ Ten člověk dojde do bodu, kdy se stydí, kdy mu to najednou dochází a říká si: „Je tohle skutečně to, co jsem chtěl?“ Někteří lidé mají pocit, že si to prostě musí zažít. Myslím si, že to je hloupost, lidé si to nemusejí zažít. Požehnaný je člověk, který si to nezkusí.
Ty sama máš zkušenost s „odchodem do světa“. Co se stane v hlavě hodného křesťanského dítka, které slouží v církvi a opravdově zná Boha, že chce najednou utéct? Co bylo u tebe spouštěčem?
Ublížení a pocit, že mám právo si ulevit. Začalo to malými věcmi, určitou hudbou, depresivními náladami, které si člověk dovolí. Pak se to projeví i v jiných sférách, třeba v oblékání, ale vždycky to jde zevnitř. Sama nad sebou jsem se častokrát zastavila a říkala si: „Co to dělám? Takhle jsem nikdy žít nechtěla.“ Člověk pak potřebuje už i duchovní osvobození. V návalech hněvu jsem pak třeba slyšela i hlasy, viděla jsem se, jak zabíjím konkrétní lidi. Byla jsem plná vzteku, sytila jsem se špatnými věcmi.
Tvoje období vzpoury trvalo asi tři roky, bylo ti 21 let, když ses rozhodla vrátit se k Bohu. Co ti pomohlo? Co tě zastavilo?
Absolutní dno. Byl to moment, kdy mě muselo zastavit moje vlastní přesvědčení. Přišla jsem sama k sobě. Najednou jsem si kladla otázku: „Jak očistím své jméno? Kam jsem se to dostala?“
Zrovna jsem byla s jedním klukem, který byl šíleně krásný a věděl to o sobě. Celé to byla taková póza. Najednou jsem zjistila, že tam není vůbec žádná láska a cit, měla jsem pocit, že ani nedokážu milovat. Vydala jsem se do tolika vztahů a zklamala se. A pak jsem si vzpomněla na čistou lásku, která byla u Boha. Jako křesťanské dítě si moc dobře pamatuješ na chvíle, kdy jsi byla s Ježíšem, v církvi, s rodinou, s lidmi, kteří jsou čistí. Řekla jsem si: „Já už tohle nechci, mně to nechutná, je to hnusný.“
Zmínila jsi vliv hudby. Nakolik člověka ovlivňuje to, co poslouchá?
Je to vlastně úplně jednoduché. Každá hudba má nějakou atmosféru a navozuje určitou náladu. Na tvrdé hudbě je skvělé to, že je hodně radikální. Většinou se v ní nezpívá o hloupostech, řeší se vážné věci, jde se až na kost. Což je mi blízké, mám ráda upřímnost, tu snahu říct věc tak, jak je. A to může být buď extrémně dobře, anebo extrémně špatně. Křesťanští umělci, kteří dělají tuhle hudbu, jsou kazatelé jak hrom, jejich hudba má obrovskou sílu.
Téměř dva roky jsi studovala biblickou školu ve Švédsku. Proč ses tam rozhodla odjet?
Uvědomila jsem si, že jsem tady pokazila spoustu věcí, spoustu vztahů, že jsem si pokazila jméno a že nevím, co dál dělat. Chtěla jsem se vrátit, ale z jakého konce to vzít? Cítila jsem, že potřebuju úplně nový začátek. Jela jsem tam s tím, že dám Bohu sto procent. Do koše na letišti jsem vyhodila krabičku cigaret a řekla jsem, že končím.
Podařilo se ti to?
Podařilo. Ale přistihla jsem se, že na to občas mám chuť. Pořád se musíme poddávat Bohu. Uvědomuju si, že když jsem hodně v Božím slově, když dělám to, co mám, tak na tyhle věci není čas ani pomyšlení. Když si dá člověk od Pána „pauzičku“, tak se to najednou hned nabízí. Věřím, že takhle nějak to bylo s Davidem, když zhřešil s Bat-šebou. Měl být s vojáky, ale on si dal pauzičku a ďábel mu podstrčil to, co se mu hodilo. Když člověk dělá to, co má, co pro něj Bůh připravil, tak je jeho duše nasycená.
Splnila škola tvá očekávání?
Pán Bůh tam postavil můj život na správný základ. Byla jsem intenzivně vystavená Božímu slovu, ale také švédské kultuře. Švédové ti nikdy neřeknou na rovinu, že to, co děláš, je ošklivé. Budou s tebou strašně trpěliví. Církev je tam velmi láskyplná, zároveň usiluje o svatost. Je tam takový dobrý tlak, cítíš lásku, lidé vědí, kam jdou, a nikdo nepotřebuje na nikoho ukazovat prstem a zakazovat či přikazovat. Uděláš to, protože si lidí okolo vážíš, ne proto, že ti to přikázali. Když jsem se vrátila, byla jsem tak nasycená trpělivostí a láskou, že jsem jenom seděla, naslouchala děckám, snažila se je vidět Ježíšovýma očima a modlila se za ně. Samozřejmě je třeba s nimi i mluvit, ale záleží, s jakým postojem v srdci se to říká. To bych si ráda uchovala.
Autor: Lucie Švábová
Foto: Život víry, Festival UNITED
Ukázka rozhovoru, který v plném znění vychází v únorovém čísle časopisu Život víry (2017/2).
Toto číslo je z velké části věnováno tématu mateřství. Jak dlouho je dobré zůstat s dětmi doma? Proč je rodina tak důležitá? Jaké hodnoty předáváme další generaci? Jaká je „rodinná politika“ naší vlády? Nad těmito otázkami přemýšlejí např. J. Frantíková, D. Staňková, D. Drápal, L. Ondráček nebo D. Floryk.
Dále časopis přináší úvodník Davea Pattyho „Co s nevyslyšenou modlitbou?“, osobní příběhy dvou čtenářek („Po chemoterapii jsem měla deprese“, „Na omezování jsem se cítila mladá“), zprávu o Fusion lite v Českém Těšíně, virtuální rozhovor s největším evangelistou 19. století D. L. Moodym, biblické zamyšlení Michala Klesnila (Góg z Magógu?), editorial Tomáše Dittricha „Počítáš s tím, že tě Bůh odmění?“, knižní recenze (Matka je důležitá; Eva; Žbluňk!), zprávy ze života církve u nás i v zahraničí a také oznámení o chystaných křesťanských akcích.
Číslo je možné objednat na adrese:
www.kmspraha.cz/knihkupectvi/casopisy/zivot-viry/zivot-viry-2017-02
Elektronické vydání (PDF):
www.palmknihy.cz/detail/ebook_152070/Zivot_viry_20172
Informace o předplatném: www.zivotviry.cz