Jana Vondrová – členka ČCE a její bývala tisková mluvčí. Vystudovala enviromentální studia a žurnalistiku, dokončuje Studia občanské společnosti na UK. Pracuje v Hnutí Duha, baví ji žonglování.
Před dvěma lety se na veřejnost dostal termín „enviromentální žal“ – hluboký smutek z toho, že planeta umírá. Prožíváte ho taky?
Před dvěma lety jsem narazila na psycholožku, která se zabývá enviromentálním žalem a spousta lidí k ní s těmito problémy chodí. Ale o sobě bych neřekla, že tím trpím. Trpím střízlivým smutkem nad neochotou lidí něco měnit. Ale zároveň si uvědomuji, že změna je v každém z nás. V současné době žiji na sídlišti v Praze, a i když se to tak jevit nemusí, lidé jsou zde pokrokoví –vznikají tu komunitní zahrady, bezobalové obchody, zastupitelstva řeší klimatické problémy a závazky. Ta skupina lidí, kteří žijí kolem mě, je docela uvědomělá, takže mě bezprostředně netrápí pocit zmaru. To ale neznamená, že mě netrápí, kam se jako lidstvo řítíme.
SOUVISEJÍCÍ – Jana Vondrová: Křesťanství i enviromentalistika v mém životě mají nezastupitelnou roli (část 2.)
Říkáte, že je potřeba něco dělat. Co tedy děláte?
Začala jsem se soustředit na věci, které jsou hmatatelnější nebo lépe představitelné. Neřeším celosvětový mír, protože to je nad moje síly, ale pracuji v české ekologické advokační neziskovce. Advokační znamená, že se soustředí na legislativní procesy a mění zákony. Je to česká neziskovka, takže se zaměřujeme na naše území. Nechceme jen sázet stromy, i když je to velmi důležitá činnost, ale cílíme na legislativní změnu, která povede k tomu, aby ty stromy vůbec měly šanci vyrůst – třeba aby nebylo možné sázet smrkovou monokulturu na holinu, protože stromy, které se tam vysází, prostě nepřežijí. A pak řešíme odklon od uhlí, šetrné hospodaření na zemědělských půdách… To jsou všechno hmatatelné věci, jejichž výsledek můžeme vidět. Navíc se nám ty změny docela daří, i když nám hází spoustu klacků pod nohy.
Třeba na podzim 2019 jsme dostali do lesního zákona zásadní pozměňovací návrhy. Rok a půl jsme mobilizovali veřejnost, k výzvě se podpisem přidalo přes sedmdesát tisíc lidí. Z jedenácti pozměňovacích návrhů, které jsme k tomu měli, jich většina prošla. To byl velký úspěch, protože na začátku to moc nadějně nevypadalo. Hnutí Duha také vešlo do povědomí lidí úspěšnou aktivitou v Národním parku Šumava, kde se snažilo zabránit developerům v jeho ničení.
Mluvila jste o zastupitelstvech v Praze a o vašich aktivitách v legislativě. Nelze přístup, jaký vidíte v Praze, prosadit plošně?
Nechci Prahu dávat za bezpodmínečný příklad, nefunguje zde zase řada jiných věcí. Jako příklad, že dobré změny lze dělat i na lokální úrovní, dáváme třeba obec Kněžice. Na východní Moravě je zase obec Hostětín, kde má středisko brněnský ekologický institut Veronica. Obec má například vlastní kořenovou čističku odpadních vod – to je něco, co může fungovat jen v malé obci. Takže alternativy jsou pro různá místa různé.
Pandemie zastavila svět – a obloha se vyčistila. Prožili jsme zase po dlouhé době léto bez tropů a zimu se sněhem, jak si je pamětníci nesou ve vzpomínkách z dětství. Je to souhra okolností, nebo tam vidíte souvislost?
Nemyslím si, že to spolu souvisí. Léta 2018 a 2019 byla podle nedávného výzkumu v Česku nejteplejší od roku 1961. Když je jeden rok pořádná zima, neznamená to, že se planeta neotepluje. Spíš bychom neměli opomíjet, že mezi létem a zimou se v tomhle světovém pásmu vytrácí jaro a podzim. Objevují se extrémní záplavy a velké sucho v místech, kde dřív nebývaly. Na hodnocení, do jaké míry ovlivňuje celosvětové klima poslední rok, je brzy. Byl to zásah do našich zvyků, ale když vezmeme jeden konkrétní případ – oceány jsou třeba méně znečišťovány plastovými lahvemi, ale o to více rouškami. Spíš je pandemie příležitost vydat se jinou, ohleduplnější cestou.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Můžete vy – lidé s vlivem na zákony angažovaní v životním prostředí – tuto příležitost nějak využít?
Hnutí Duha jednou za pět let dělá nový strategický plán, tvoříme ho nyní a je založen na nerůstové ekonomice. To, jestli jsou lidé na Zemi spokojení a šťastní, se v současnosti poměřuje růstem HDP. To by ovšem znamenalo, že jako společnost musíme růst donekonečna. Ale to nejde, planeta je konečná. A ukazuje se, že to, jestli je země bohatá, nekoreluje s tím, jestli v ní žijí šťastní lidé. Spíš naopak – lidé v bohatých zemích řeší víc psychických problémů. Takže my v Hnutí Duha bereme pandemii jako cestu, na níž hledáme, jak můžeme pracovat s nerůstovou rétorikou. Jak ukazovat, že jsou i jiné cesty ke spokojenosti než potřeba vyrobit toho co nejvíc. A vím, že takto neuvažujeme sami.
Pro zastavení problémů planety počítáte s tím, že každý bude dělat na své vlastní úrovni, co může. Kdyby tento ideál nastal, co by to bylo? Co bychom mohli a měli dělat?
Každý by se mohl upřímně a bez příkras podívat na svůj život a najít, co může a je ochoten změnit. Nejen třídit, ale nevytvářet odpad, využívat solární panely na střechách, splachovat užitkovou vodou, pěstovat ovoce a zeleninu doma, kdo může, kompostovat biologický odpad – i když člověk nemá zahrádku. Já třeba mám v bytě vermikomposter a přijde mi to jako fajn varianta. A taky jsem letos dostala semínka cuket, což nevím, jak budu v paneláku pěstovat, ale je to výzva. (úsměv)
Nebo se rozhlédnout po okolí – dobrá iniciativa je třeba Ukliďme Česko. Je to sice likvidace důsledků, ne příčin, ale taky je to důležité. Protože když mají lidé kolem sebe hezky, chtějí si to většinou udržet.
ptala se Eva Čejchanová, foto Ben Skála Další články z časopisu Brána najdete také na webu https://brana.cb.cz/
Zar
