Všichni žízniví,
pojďte k vodám…
Bedlivě mě poslouchejte a budete jíst dobré věci,
vaše duše si bude libovat v tuku
(Izajáš 55,1-2).
Zní to možná až příliš dobře, aby to byla pravda. Nejen, že nás Bůh zachraňuje od věčného trestu, který si zasloužíme za své hříchy, ale přináší nám věčné potěšení v sobě samém. Právě pro tuto radostnou zvěst jsme byli stvořeni. Bůh není vesmírný despota, kterého se v mládí mnozí z nás báli. Je Bohem, který nás skrze Krista s velikou radostí zve: „Všichni žízniví, pojďte!“
Ale jak jako křesťané můžeme den co den „přicházet k vodám?“ Jak můžeme „jíst dobré věci“ a libovat si v tuku? Jak můžu prakticky usilovat o radost v něm?
K zodpovězení této otázky je nutné pamatovat na zásadní skutečnost – Bůh nám poskytuje prostředky a my se na tomto procesu se podílíme čerpáním konkrétních zdrojů, které nám svěřil. Díky Božímu působení v nás si můžeme vypěstovat a využívat konkrétní „návyky milosti“, které vycházejí ze zjevných prostředků milosti.
Hedonistické návyky
V průběhu let jsem sestavil mnoho seznamů konkrétních úkonů a návyků (dvanáct až patnáct, možná i víc), které přinášejí jen nepatrný užitek a častokrát člověka ubíjejí. Potřeboval jsem skloubit konkrétní praktiky s principy pocházejícími od Boha.
Přijímat v křesťanském životě Boží milost lze mimo jiné i těmito třemi prostředky: 1) naslouchání Božímu hlasu (skrze jeho slovo), 2) rozmluva s ním (v modlitbě) a 3) příslušnost k jeho tělu (ve společenství místní církve). Ze své zkušenosti mohu říci, že všechny „duchovní návyky“ vyplývají více či méně z těchto tří: slovo, modlitba a společenství. Kniha Skutků je staví vedle sebe, například když jmenuje společné praktiky rané církve: „Vytrvale zůstávali v učení apoštolů a ve společenství, v lámání chleba a modlitbách“ (Skutky 2,42).
Naše různorodé návyky milosti, které jsme si vypěstovali (jak individuálně, tak ve společenství), slouží k tomu, abychom měli přístup k Božím prostředkům milosti, jež vyživují naši duši a rozhojňují naši spokojenost v Kristu. Zejména tyto tři kategorie stálé Boží milosti hrají ústřední roli v udržování naší radosti a odrážejí Boží dobrotu.
Přijímejte jeho slovo
Předním prostředkem milosti jsou samotná Boží slova zaznamenaná apoštoly a proroky v Písmech. Bůh, který existuje, mluví. Promluvil jako první. On nás ze své iniciativy stvořil a jako první nás nazval svým stvořením. A jako náš Spasitel nám také první pověděl o naší záchraně. Vrcholným projevem jeho slova je jeho vlastní Syn (Jan 1,1; Hebrejům 1,1-2). Svými slovy naplnil celou knihu – od Genesis až po Zjevení – čitelnými pravdivými slovy o sobě samém, o našem pokolení a našem vykoupení.
Skrze své slovo rozhojňuje naši radost z jeho vedení. Vážíme si iniciativy, kterou pro nás vyvinul. Naší radostí z Písma je oslavován mnoha způsoby. Zaprvé je oslavován tím, že jdeme přímo za ním (nikam jinam) a pokládáme jeho slova za pravdivá – vyznáváme Petrova slova určená Ježíši: „Pane, ke komu půjdeme? Máš slova věčného života“ (Jan 6,68). Boha oslavuje (nebo neoslavuje) i to, jak často k němu přicházíme a jakou tomu přikládáme důležitost. Přicházíme k němu pravidelně, nebo nepravidelně? Přikládáme jeho slovu větší důležitost než jiným věcem a aktivitám?
Podstatné je i to, jak k němu přicházíme. Bůh chce, abychom hladověli po jeho slovu. Abychom k němu přistupovali s dychtivostí. Abychom toužebně a cíleně vyhledávali uspokojení svých duší v něm, abychom jako novorozeňata měli „touhu po nefalšovaném mléku Božího slova“ (1. Petrův 2,2). Bůh chce, abychom k němu přistupovali skrze jeho slovo jako k „pramenu živé vody“ (Jeremjáš 2,13), abychom s pokorou přijímali jeho slova (Jakubův 1,21) — i ve chvílích, kdy vyznívají podivně a neuvěřitelně – a snažili se je uposlechnout, nejen jim naslouchat, ale podle nich také jednat (Jakubův 1,22).
Bůh není oslavován pouze tím, že k němu přistupujeme vyhladovělí, ale je oslaven také naší radostí z hodů – když jeho slova pokládáme za své „potěšení“ (Žalmy 1,2; 119,16), svou „radost“ (Žalm 119,111) a „radost svého srdce“ (Jeremjáš 15,16), jako zdroj k rozněcování naší radosti. Boha ctí, když k jeho slovu přistupujeme stejně jako David v Žalmu 19: jako k tomu, které obnovuje duši (verš 8), obšťastňuje srdce (verš 9), které je žádoucnější než zlato (verš 11), sladší než med (verš 11), a které přináší hojnou odměnu (verš 12).
Přicházet k Božímu slovu znamená přicházet k Bohu samotnému. Svá slova vydechl proto, aby nás pozval k jejich četbě a jimi nás vyučil, abychom ho znali. Náš postoj k Písmu ukazuje na náš vztah k Bohu samotnému. Jestliže nám jeho slova přinášejí potěšení, zve nás také k tomu, abychom promlouvali my k němu.
Těšte se z jeho naslouchání
Dalším ze zjevných prostředků milosti je modlitba. Když nám Bůh otevřel nebeskou bránu skrze osobu a dílo svého Syna, udělil nám i jiné úžasné požehnání – naslouchánám. Můžeme k němu mluvit. Modlitba rozhojňuje naši radost z toho, že všemohoucímu Bohu na nás záleží. Nejen, že k nám mluví, ale sklání se k nám a naklání své ucho, aby nás vyslyšel. Bůh nás chce slyšet.
Modlitba oslavuje Boha tehdy, když k němu přistupujeme s vědomím toho, co o sobě sám prohlásil: jako k vzácnému pokladu, nikoliv trýzniteli; jako k laskavému, nikoliv krutému; jako k pozornému, nikoliv odtažitému; jako k blízkému, nikoliv vzdálenému; jako k pečujícímu, nikoliv lhostejnému; pamatujte, že je dobrotivý Pán, nikoliv váš domácí sluha. John Piper o pěstování tohoto hedonistického modlitebního postoje uvedl: „Když se pokoříme jako malé děti, zcela se zbavíme představy o své soběstačnosti a s radostí se vrhneme do náruče svého Otce, sláva jeho milosti je vyvýšena a touhy naší duše jsou uspokojeny. Naše zájmy a jeho sláva jdou ruku v ruce“ (Desiring God, s. 159–160).
Bůh je oslavován, když ho (v modlitbě) žádáme o naplnění potřeb, jak zaslibuje v Žalmu 50,15: „Volej mě v den soužení, vytrhnu tě a ty mě budeš oslavovat.“ Modlitba nám přináší radost z vysvobození, zatímco on obdrží slávu jakožto Vysvoboditel. Modlitba pomáhá i našemu úsilí o radost: „Žádejte a dostanete, aby vaše radost byla úplná“ (Jan 16,24) — a také úsilí o jeho oslavení — „A oč byste požádali v mém jménu, to učiním, aby byl Otec oslaven v Synu“ (Jan 14,13).
Važte si jeho církve
Už jsme si ujasnili, jak k nám Bůh promlouvá a jak nám naslouchá. V neposlední řadě tedy musíme zmínit i společné návyky milosti. Křesťanský život není životem v ústraní. Bůh nám udílí dar patřit do těla zvaného církev, nevěsty jeho vlastního Syna.
Existence církve a život v ní nám přináší radost ze sounáležitosti a soudržnosti. Bůh nás stvořil k životu ve společenství – ne jenom proto, abychom prostřednictvím druhých lidí přijímali jeho milost, ale také proto, abychom sami byli pro druhé živým a dýchajícím prostředkem jeho milosti. V tom všem je sám Bůh hlavním a konečným zdrojem naší radosti. Jestliže jsou jeho dary správně přijímány, pak ukazují na něj jako na nejhlubší a trvalý zdroj radosti – naší radosti.
Bůh je oslavován radostí svého lidu, tedy skrze církev a její jednotu v jeho Synu, když jednomyslně slaví Boha a Otce Pána Ježíše Krista (Římanům 15,6). Je oslavován, když jeho milost přijímáme jeden od druhého (1. Korintským 12,4-11). Právě v prostředí církve máme demonstrovat svou poslušnost a proměnu života, ke kterým nás Kristus volá a ke kterým nás zmocňuje. Radost v něm nás proměňuje a jeho záměrem je, aby tuto proměnu viděli i ostatní. Nejprve společně prožíváme radost v něm a poté ji šíříme ve světě.
Skutečné úsilí o radost v Bohu neznamená být samotářem. Pro mnohé z nás bude až nepříjemné, protože není možné bez společenství. Bezpochyby potřebujeme chvíle, kdy jsme „sami s Bohem“ v jeho slově a modlitbě, ale v rámci veřejného uctívání přijímáme jeho slovo společně a reagujeme na něj společnou modlitbou. Ti, kteří skutečně usilují o radost v Bohu, nebudou „zanedbávat společné shromažďování, jak mají někteří ve zvyku,“ ale budou vytrvale, naléhavě a radostně povzbuzovat druhé (Hebrejům 10,25).
Sounáležitost v křesťanském hedonismu není požehnáním, které pro nás Bůh připravil až v budoucím věku. Nabízí nám ho už nyní v tomto životě a využívá k tomu životy a působení jiných křesťanů. Společné přijímání jeho slov z Písma a společné modlitby jsou nenahraditelnými způsoby, jak usilovat o radost v něm.
Autor: David Mathis Zdroj: blog.didasko.cz Datum: 16. prosince 2020 Foto: Pixabay – ilustrační
Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s DesiringGod.