Vyrostla jsem v církvi. Patřím mezi pamětníky našeho sboru. Zatímco o generaci starší bratři a sestry vzpomínají na „Maniny“ (sbor ČCE v Praze-Holešovicích, dnešní KS Praha – pozn. red.) jako na místo Boží přítomnosti, kde se uprostřed totality neohroženě projevoval svatý Duch a usvědčoval hříšníky, já si odtamtud vybavuju panenku Kristýnku, její kolébku a židle. Každý máme něco, svůj příběh, svou duchovní historii, své duchovní dětství, dospívání a dospělost.
Jeden z důvodů, proč jsem v dospívání přestoupila do jiného společenství (v rámci našeho sboru), bylo, že jsem ve svém domovském společenství nikdy nepřestala být dítětem. Bratři v Kristu ve věku mých rodičů mě i v mých 16 letech zdravili v neděli pohlazením, a když jsem s kamarádkou vedla nedělku, chodily si tam pro jistotu sednout i maminky dětí, které jsme vedly. Nikdy jsme vlastně nepochopily proč. Služebně jsme v týmu vedoucích pravděpodobně ani nebyly nejmladší… Nakonec jsem v nedělce sloužit přestala, připadala jsem si tam jako v zoo. Ne proto, že bych musela krotit dravou smečku dětí, naopak, s dětmi nám to klapalo báječně. To já jsem si připadala jako cvičená opice, kterou chodí okukovat skupina maminek.
Ve společenství, do kterého jsem přestoupila, byla v tomto ohledu situace lepší. Sice mě většina lidí znala odmalička, ale delší dobu jsme nebyli v intenzivnějším kontaktu, takže jsem pro ně nebyla sedmnáctileté dítě, ale sedmnáctiletý člověk.
Do života společenství jsem se zapojila rychle. Našla jsem si tam službu a účastnila jsem se společných akcí. Každé léto jezdíme na společnou dovolenou. Když mi bylo sedmnáct, byli jsme kousek od Řípu. Seděli jsme jednou večer kolem stolu, povídali jsme si a jeden starší bratr mi dal loknout piva. Nevím, jak se to tehdy táta dozvěděl (asi jsem mu to řekla sama, jsem trochu kecka), ale neuvěřitelně ho to popudilo a milému bratrovi velmi výrazně a jednoznačně vysvětlil, že něco takového by si opravdu neměl dovolovat. (Později se ukázalo, že si táta myslel, že mi ten bratr dovolil vypít celý půllitr, ale to na věci z mého pohledu tolik nemění.)
Kromě této historky ale rodiče vždy v případě potřeby zdůrazňovali, že jsem originál a mám za svůj život zodpovědnost sama. Táta je v křesťanských kruzích poměrně známý, takže se mi stávalo, že mě na chodbě na křesťanských akcích zastavovali lidé, které jsem neznala, a vykládali mi, jak jsem byla roztomilá, když jsem byla v kočárku. Žádný teenager neslyší rád, že pěkně vyrostl, má růžové tvářičky a že byl roztomiloučké miminko. Od vlastní babičky se to ještě snese, ale od cizích lidí? Časem jsem se naučila zvládat to s úsměvem, poděkováním a zdvořilým, ale důrazným „Bohužel si vás vůbec nepamatuju“. Táta mě naučil, že být v takové chvíli uctivá je svým způsobem služba lidem.
Měla jsem poslechnout?
Ještě bych ráda vyprávěla jeden příběh ze sborové dovolené. Stal se, když mi bylo asi dvacet čtyři. Ten den jsme se chystali na společný celodenní výlet. Byli jsme v Jizerských horách, takže nás čekala spousta kopců nahoru i dolů. Předpověď hlásila přes 30 °C, a když se blížilo 9:00, kdy jsme měli sraz před hlavní budovou, o správnosti předpovědi nebylo pochyb. Když je horko, tak je horko, takže jsem si vzala sportovní sandály a pohodlné šaty, které už se mnou absolvovaly nejeden výšlap. Do lehké plátěné tašky jsem si sbalila vodu, jídlo a něco lehkého přes sebe, kdyby přeci jen byla na vyhlídce zima. Nic jiného přece nebudu potřebovat. Takto jsem dorazila na místo srazu. Zatímco jsem se zdravila s ostatními výletníky, přišel ke mně jeden bratr a řekl: „Okamžitě se jdi přezout, takhle teda rozhodně nejdeš.“ Další se k němu přidali. A protože jsem slušné děvče a nechtěla jsem vyvolávat konflikty, sebrala jsem se a šla jsem se do chatky přezout.
Po cestě jsem ale naštěstí začala přemýšlet a uvědomila jsem si, že ze sportovních bot se mi po delší chůzi dělají puchýře a budu to nakonec já, kdo v mých botách bude muset celý výlet spokojeně ujít. I otočila jsem se a vrátila jsem se na sraz tak, jak jsem z něj odešla. Všichni se mi hned podívali na nohy, ale obešlo se to beze slov. Po cestě jsem bojovala s tím, jestli bych neměla mít špatné svědomí z toho, že jsem neposlechla. Když mi ale po návratu jedna sestra přišla říct, „že jsem v těch botkách nakonec moc pěkně šla, až se tomu divila“, došlo mi, že pro špatné svědomí opravdu není důvod. Jsem dospělá a můžu si nosit boty, jaké chci. Přemýšlela jsem, jak by titíž lidé jednali s čerstvě uvěřivším čtyřiadvacetiletým člověkem… Taky by ho nevybíravě poslali pro jiné boty? A co teprve kdyby s námi na dovolené byl nevěřící známý ve stejném věku?
Útěk odněkud
Přemýšlím o naší církevní kultuře. Jsme přátelští. Jsme rádi, když se u nás noví lidé cítí dobře a jsme pro to ochotní leccos udělat. Když přijde na skupinku nebo na bohoslužby někdo nový, všimneme si ho (v ideálním případě oslovíme přímo jej a ne až po cestě domů kamarádku: „Všimla sis té nové ženské v džínách?“). Chceme, aby prožili přijetí, aby zažili, jak se v té své církvi máme všichni rádi. Jak se ale chováme k sobě navzájem? Z vlastní zkušenosti i z práce vím, že teenager si nade vše přeje, aby s ním ostatní jednali jako s dospělým. Hledá sám sebe, hledá svoje místo a potřebuje od okolí vnímat, že je přijatý a důležitý. Pokud to v opravdovém světě neprožívá, může utéct do reality počítačových her nebo se chytit pochybné party, kde není tak těžké uznání a ocenění získat.
Nejhorší ale není, když uteče někam, ale když uteče odněkud. Pryč od Boží tváře, pryč z Boží rodiny, kde je pořád jen dítětem a kde musí s uctivostí a úsměvem čelit dobrým radám a výchově od těch, kterým do něj nic není…
******************************************************
Autorka je členka KS Praha-sever, pracuje s mládeží) Foto: Flickr.com
Článek vyšel v únorovém čísle časopisu Život víry (2018/02), které se věnuje vězeňské kaplanské službě. O tom, jak vypadá práce za mřížemi, na co si musejí dávat pozor, zda mají odsouzení o jejich službu zájem, i o tom, jak jim může pomoci místní církev, píše několik českých kaplanů.
Časopis obsahuje také rozhovor se slovenským evangelistou Alexandrem Barkócim, ve kterém mimo jiné mluví o svém vysvobození z moci okultismu a službě uzdravování. Dále číslo přináší životní příběh osobitého amerického evangelisty Todda Whitea, příběhy čtenářů, recenze, zprávy, přehled plánovaných křesťanských akcí a mnoho dalšího.
Více informací o čísle najdete zde:
http://www.kmspraha.cz/knihkupectvi/casopisy/zivot-viry/zivot-viry-2018-2
Elektronické vydání (PDF): www.palmknihy.cz
Informace o předplatném: www.zivotviry.cz