Jak budoucnost nechtěla být

Kdysi dávno jsem dětem čítávala pohádky. Jednu, jejímž autorem byl Karel Čapek, jsme tenkrát měli velmi v oblibě. Jmenovala se Jak Vánoce nechtěly být. Vánoce jsou v pohádce personalizovány – jako nějaká bytost, která se může rozhodnout, jestli mezi nás přijde nebo nepřijde. Děti podobné personalizace milují. Pohádka vypráví o tom, jak jednoho neurčitého roku byli lidé na sebe hrozně zlí. Neměli se rádi, dělali si naschvály, a vůbec, tropili jen samou neplechu. I děti tenkrát zlobily daleko více než jiné roky. Vánoce se na to zpovzdálí dívaly a silně se jim to nelíbilo. Rozhodly se pohrozit lidem, že nebudou-li se k sobě chovat, jak se sluší a patří, tak letos žádné Vánoce nebudou. A daly o tom dokonce oznámení do novin.

Jenže dospělí ani děti na to nic nedbali. A když nadešel čas Vánoc, řekli si: „Vánoce letos nechtějí být, tak si uděláme Vánoce sami. Vždyť víme, jak na to.“ A začali s přípravami. Vánoce to zpovzdálí pozorovaly a říkaly si potichu: „Jen počkejte, však uvidíte, jestli se vám to bez nás povede úplně stejně jako s námi!“

A nepovedlo. Skoro žádná z předvánočních příprav, které lidé dělali, se jim nedařila. Ani samotný vánoční čas se nevyvedl. Cukroví se připálilo, kapři ve vaně buď lekli, nebo kosti z nich lidem zaskočily v krku, vánoční ozdoby se rozbíjely, stromeček chytil od svíčky plamenem, dárky přišly lidem nevhod, darované hračky se okamžitě pokazily…

Lidé si toho nemohli nevšimnout. Zamysleli se a uznali, že si to zasloužili – že se po celý rok opravdu chovali, jak neměli. A pevně si umínili, že to v příštím roce napraví. Což se také stalo a Vánoce pak přišly se vší slávou a byly přesně takové, jak mají být.

Vánoce jsou v té Čapkově pohádce vlastně v roli jakéhosi trestajícího božstva.

My dospělí samozřejmě víme, že je to jen pohádka, i když cítíme, že vánoční atmosféra, která se – jak máme zasuto hluboko v paměti – pravidelně dostavovala už před svátky i během svátků, každým rokem víc a víc mizí v nenávratnu. A není to jen tím, že jsme vyrostli a zestárli. Vánoce jsou víc a víc komercionalizovány. Někdo tomu podléhá, jiného to odpuzuje. Ale stejně už nějak neumíme Vánoce prožívat. Totéž platí o ostatních svátcích. Splývají nám s jinými dny volna, kdy si můžeme dělat, co se nám zlíbí, protože nemusíme do práce. Žádnou zvláštní atmosféru od nich nečekáme. O tom však nechci psát.

 

Co se stalo s budoucností?

Na tu Čapkovu pohádku jsem si, kdo ví proč, vzpomněla v souvislosti s úvahami o budoucnosti a o jejím negativním vnímání dnešními lidmi. Ani v minulosti jsme budoucnost neznali, ale vždycky jsme si představovali, že nějaká bude. Že bude přinejmenším stejná jako je dnešek, ne-li lepší. Lidé jí hleděli vstříc s určitou samozřejmostí. Občas se stalo, že se rozšířila jakási apokalyptická zpráva o konci světa, ale málokdo to bral vážně. Asi jako JPP.

Dnes už budoucnost samozřejmostí není. Vládne hluboký pesimismus. Stále častěji se mluví a píše o tom, že možná žádná nebude. Mladí nevěří, že jednou budou dostávat důchod. Mluví se o tom, že lidstvo už vyčerpalo možnosti a kapacitu planety. Jedině prý, kdybychom radikálně změnili způsob života, dala by se budoucnost Země (snad) zachránit.

Obraz budoucnosti se odjakživa konstruoval v lidském mozku na základě prožitých událostí. Z toho, co lidé věděli o minulém a o přítomném světě, vyvozovali pravděpodobnou budoucnost. Ze zkušenosti, že slunce každého dne vycházelo na východě a zapadalo na západě, usuzovali, že tomu tak bude i zítra, za rok, za dvacet, za sto let… Budoucnost je zřejmě čistě lidská záležitost. Myslím, že zvířata se jí nezabývají. Nevytvářejí si o ní žádné představy. Pokud se na ni připravují (například tak, že si chystají zásoby na zimní období), dělají to na základě nevědomých instinktů.

Jen člověk touží po věčnosti, snad protože je schopen uvědomovat si, co znamená smrt.

O vizích budoucnosti, které se jeví jako nesplnitelné, se někdy říká, že jde o utopické představy. Dnešní svět se však mění tak rychle, že stejnou utopií je představovat si budoucnost nelišící se od současnosti. Protože však nenacházíme důvod předpokládat budoucnost lepší, předpokládáme tedy horší (dystopii, zkázu, konec světa či prostě – žádnou budoucnost). Budoucnost jako by nechtěla být. Nevím, zda je ta nejistota stejná po celé zeměkouli, ale v západní civilizaci je velmi silná.

Katastrofické filmy se předhánějí v ukazování budoucího vodního světa (totálně zaplavené pevniny), popřípadě vlády robotů a kyborgů nad člověkem, či jiné hrůzy. Ani to všechno neznám, poněvadž tyhle filmy už nesleduji. Připadá mi to, jako by se naplňovalo přísloví: Kdo vysoko vyleze, hluboko spadne. I ten, kdo je pořád ještě dost vysoko, už pod sebou vidí tu propast, do které bude padat. Neradostnou budoucnost předpovídají i vědci a já vůbec netvrdím, že jsou to falešní proroci a že bychom jejich varování neměli brát vážně.

Po období, ve kterém se věřilo, že naše děti a vnoučata se budou mít lépe než my, přichází období, kdy se naopak věří, že se budou mít hůře. Je pochopitelné, že vyrovnat se s tím není snadné. Zapomínáme však, že nejistota budoucnosti bývala po staletí a tisíciletí úplně normálním jevem. Přitom mít vlastní potomstvo se kdysi považovalo za nesrovnatelně důležitější než dnes. Jak tu nejistotu (pro sebe i pro potomstvo) lidé vydrželi? Inu, měli víru. Věřili, že se o ně i o jejich budoucí potomstvo postará Bůh. Bůh jim dával svůj pokoj – šalóm. Význam slova je však širší. Je to popsáno například zde https://www.vira.cz/texty/clanky/salom-shalom-co-znamena

Nejde jen o pokoj, o harmonii. To slovo znamená také „celost, neporušenost, úplnost“. Je-li Bůh se mnou (a já s ním), jsem úplný/á, tedy nic podstatného mi nechybí. Je-li někdo ve stavu šalóm, nevadí mu, ani když se věci kolem něj nevyvíjejí nejlépe. Jak napsal kdysi jeden ze starozákonních proroků: „I kdyby nerozkvetl fíkovník a hrozny na vinicích nebyly, i kdyby zklamala plodnost olivy a pole nedala co jíst, i kdyby zmizely ovce z ohrady a dobytek zmizel ze stájí, já se v Hospodinu budu veselit.“

Moderní lidé víc a víc spoléhají místo na Boha na sebe a na své schopnosti – jako v té pohádce o Vánocích: „Uděláme si budoucnost sami“. Jenže to je omyl. Neudělají. Myslím, že už to začíná být viditelné. Například tím, jak se šíří ony dystopické vize budoucnosti. A lidé se s tím teď budou muset nějak vyrovnat. Nebude to snadná cesta. Možná je před naší civilizací dost temných okamžiků.

Autor výše zmíněné pohádky, Karel Čapek, který nebyl věřící křesťan, napsal nedlouho před svou smrtí fejeton o zimním slunovratu, v němž přirovnal střídání ročních období k cestě dějinami: „Ať je to cesta rokem, nebo cesta dějinami: musejí se snést i ty horší a temné dny“. Temno v dějinách je podle Čapka dobré k tomu, abychom „lépe a jistotněji objevili svůj vlastní dům“.

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Rádi byste nám pomohli pokračovat v této misi a měli tak možnost se na ní spolu s námi. 

 

Autor: Eva Hájková Datum: 10. října 2019  Foto: Pixabay – ilustrační