Otázku humoru při bohoslužbách bychom v osnovách teologických fakult hledali marně. Přesto je to něco, k čemu si kazatelé vytvářejí postoj a s čím během kázání více či méně vědomě pracují. Někdy nastanou komické situace jaksi samy od sebe. Třeba když se malý syn zeptá kazatele: „Proč se modlíš na kazatelně tiše předtím, než začneš kázat?“ „Modlím se, aby bylo kázání dobré,“ odvětí na to kazatel. Klouček na to reaguje otázkou: „Aha, a vyslyšel tě Pán Bůh už někdy?“ Humor někdy zabolí. My se ale nyní vraťme k humoru, který duchovní produkují vědomě v rámci bohoslužeb.
K čemu může být dobrý humor při kázání? Dalo by se říct, že vytváří pomyslný most mezi kazatelem a posluchači. Pokud se sbor zasměje, znamená to nejen to, že poslouchá, ale i to, že s mluvčím do jisté míry souzní. Humor vyjadřuje souhlas, přijetí. Pozitivní reakce na humor kazatele také svědčí o tom, že auditorium tvoří komunitu. Rozumí stejnému druhu humoru a je takzvaně na stejné vlně, často i duchovní. Taková reakce může být svědectvím o jednotě sborové komunity.
SOUVISEJÍCÍ – Immanuel : Bůh s námi ve smutku i v radosti
Zaryté mlčení sboru může být naopak ukazatelem odmítnutí kázání či samotného kazatele. Samozřejmě může jít také o známku špatného vtipu. Někdy není na škodu mít v auditoriu někoho, kdo má soudnost a kritického ducha. Sloužil jsem dorostu, kde se humor jaksi předpokládá. Pokud se můj vtip příliš nepovedl, nebo nezarezonoval, bylo mi s úsměvem řečeno: „Zbyšku, tak tenhle byl ze slabšího soudku.“ Co nadělám. Snad příště.
Humor pomáhá i v situaci, kdy kazatel předává pravdu o nesnadném tématu. Správně načasovaný humorný prvek dává posluchačům možnost na chvíli si vydechnout a nabrat síly k pokračování. Pokud je téma vrstevnaté nebo vyžaduje sledování více linií, stává se zábavná příhoda či vtipná nadsázka žádoucí výhybkou. Humorné příhody lze také velmi dobře využít jako prostředek přiblížení tématu a jeho plastického znázornění.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Navzdory všem těmto kladům bývá humor v kázání zároveň pomyslným tenkým ledem. Velice snadno se může stát nemístným a nežádoucími. Vyváženost je v této oblasti opravdovým uměním.
Nevhodný vtip dokáže někdy rozbít kvalitní kázání. Použijeme-li humor na nevhodném místě či v nevhodné míře, můžeme se opravdu spálit. Zvýšená obezřetnost je na místě hlavně, když kazatel předstupuje před společenství, které nezná. Jak pozná, že narazil? Docela snadno: podle zarytého mlčení a kamenných tváří. Kazatel musí umět rozlišovat: to, co se hodí na mládežnické bohoslužby, nemusí být vhodné pro stoleté výročí založení tradičního sboru. Méně je v takových případech často více.
Humor má však i jiná úskalí. V některých situacích může být dokonce nebezpečný. Dokáže totiž vytvořit falešnou jednotu, jednotu nasměrovanou nikoli pozitivně, ale negativně – proti někomu. Sbor se sjednotí smíchem s kazatelem, který vtipně a ironicky dehonestuje určitou skupinu lidí, velice často jiné křesťany. Posluchači se sice cítí dobře, mohou se na onu groteskně popsanou skupinu podívat s úsměvem na tváři a pocitem soudržnosti hezky shora, ve skutečnosti se však dostávají do duchovního bludu, na jakési intelektuální scestí. Skrze humor lze vyjadřovat povýšenost, pýchu i ponižování oponentů. Za burácivého smíchu auditoria.
Přijmeme-li tvrzení, že humor je koření, které by v kázání nemělo chybět, pak jedině s dovětkem, že humor je kořením, se kterým se to nesmí přehánět.
Na celý život ve mě zůstane jedna zkušenost. Křesťanský festival. Jiná církev, jiná lokalita. Každý den promlouvá kazatel, který neustále srší vtipem, sklízí gejzíry humoru, salvy hurónského smíchu. Dokonalé. Ke konci týdne stačí, aby se jen ukázal na podiu a lidé burácí smíchy. Nemusí říct ani slovo a celý evangelizační stan s ním souzní. Kazatelský ideál. Pouhou sekundu před výzvou k následování Pana Ježíše Krista je využít k vyprávění dalšího vtipu. Jednou chce ale posluchačům povědět o vážné iniciativě, kterou zaštiťuje jeho denominace. Začne: „Víte,“ salvy smíchu, „máme takovou službu,“ lidé se popadají za břicha, „pomáháme tam, kde lidé,“ stan burácí, „umírají hlady,“ smích neutuchá. Kdybych to nezažil, nevěřil bych. Auditorium mělo touhu se smát. Vytvořilo dokonalou jednotu, kazatelský ráj na zemi. Lidé milují kazatele i jeho kázání, vyjadřují absolutní souhlas. Jejich smích je však znamením, že nic nepochopili. Anebo pochopit nechtěli. Jako by jim právě smích v tomto případě absolutně zamezil pochopení.
Na základě viděného, řečeného a výše popsaného: Víš, jaké je jedenácté kazatelské přikázání? Nebudeš úplný suchar. A dvanácté: … ale ani klaun. Prosím.
Autor: Zbyšek Kaleta Zdroj: blog autora Datum: 7. září 2021 Foto: Pixabay – ilustrační