V šesté třídě mě nesmírně zaujal osud Kartága. Co museli dělat, že si zasloužili takový úděl – že Římané město dobyli, všechny stavby zničili, všechny stromy pokáceli, všechnu půdu posypali solí, aby nebylo možné město obnovit. Římané (i jiné říše) dobyli mnoho měst, ale něco podobného se jinde nestávalo. Čtvrt století ve mně hlodala zvídavá otázka: „Proč?“
Byla nám dopřána dovolená v Tunisku a ze všech nabízených výletů jsme nemohli minout Kartágo. Ten den česká průvodkyně onemocněla, tak jsme dostali místního průvodce. A začal zostra – jak zabíjet, podřezávat děti bylo v té kultuře normální. A Kartaginci že obětovávali, museli obětovat své prvorozené děti Baalovi. Přinést je na oltář, podříznout, spálit a jejich prach dát do kamenných truhliček, které poté dávali podél cest jako obrubníky – které jsou ve vykopávkách starého Kartága dodnes (a průvodce je se zaujetím ukazoval). Později že se bohaté rodiny snažily vykroutit z této povinnosti a kupovaly na trhu postižené děti, které obětovaly místo svých prvorozených…
Mráz běhal po zádech. Kultura smrti, uctívání smrti. Kde je život, kde je láska, kde je úcta k životu? Ano, mnohá práva a hodnoty jsou výdobytky moderní doby, ale přesto – hodnota života, hodnota dětí je univerzální, nadčasová. A kultury, které dávaly smrti své prvorozené nebo nejlepší, nakonec smrt pohltila, často formou nějaké invazní armády (ať to byli Římané, Španělé v Latinské Americe či jiní). Volit si na prvním místě smrt a chtít život, život v hojnosti, dlouhodobý rozkvět života, společnosti, to jednoduše nelze a poctivé studium historie to dokazuje více než přesvědčivě. Co člověk – i národ rozsévá, to bude sklízet.
I proto je každá služba, která vede k šíření úcty k životu, hodnoty života, lásky k životu a dětem (či nejstarší generaci), důležitá víc, než si myslíme. Ano, jde o každé jedno dítě, které může žít a být chtěné, milované někým, kdo po dítěti touží a třeba ho mít nemůže – a takových párů je dost, které by dítě chtěli adoptovat a věnovat mu své srdce, pozornost, lásku, sami sebe. Ale v národním měřítku jde ještě o víc – volíme si jako národ víc život nebo smrt? Dáváme své prvorozené, kteří přišli „moc brzy“ (či benjamínky, kteří „už přišli pozdě“), na oltář nějakému baalovi stejně jako Kartaginci? Dáváme ruce pryč od nemocných, postižených či obyvatel nejstarší generace, kteří jsou někde sami, bez lásky, úcty, vděku, pozornosti?
Potom se nemůžeme divit, že národ pomalu vymírá a místo prosperity a rozvoje mohou dříve či později dopadat i větší, globální rány. Zákon rozsévání a sklizně nepřestal platit a moudrá učitelka historie nabízí víc než dostatečné poučení o koncích kultur, které pro své děti upřednostňovaly smrt.
Zastavme se. Je-li třeba, požádejme o odpuštění. A začněme podporovat život, život nejmladších, ale i nejstarších a potřebných. Milujme život, ctěme život – a komu leží na srdci budoucnost našeho národa, zkusme se rozhodnout podporovat konkrétní lidi (např. navštívit s bábovkou osamělého dědečka v pečovatelce) anebo stabilně nějakou finanční částkou díla či organizace podporující život místo smrti, I Vaší podporou, Vaším zaséváním pro život se tak bude měnit budoucnost konkrétních lidí – i českého národa.
Autor: Jiří Č.
Zdroj a foto 2: Facebook Stop genocidě
Foto 1 Wikipedia