Dostala jsem pozvánku na vánoční dámský večírek. Prima. Večírky mám ráda. Vánoční večírky zvlášť. Tento měl být zvláštní, protože ho organizátorky spojily s dobročinným bazarem. To už taky znám. Každá přineseme tašky zbytečností, které je nám líto vyhodit, batohy oblečení, které se nám už omrzelo nebo jsme z něj vyrostly, a navzájem si to povyměňujeme. Co zbude a co už opravdu nikdo nebude chtít, to organizátorky uklidí do popelnice na dvoře anebo odvezou na páté nástupiště hlavního nádraží, kde Charita vybírá oblečení pro uprchlíky a bezdomovce.
Když jsem si pozvánku ještě jednou pečlivě pročítala, abych si datum a čas přepsala do diáře, všimla jsem si, že jako hosté přijdou ženy z uprchlického tábora poblíž našeho města. To mi trochu pokazilo náladu. Těšila jsem se, že si pěkně popovídám se známými, smlsnu si na vybraném pohoštění, poslechnu si nějaký vánočně vyladěný moudrý projev a trochu amatérské hudby a nic nebudu muset řešit. Klídek, pohoda! Ale nějaké uprchlice? Nenaruší hladký průběh večírku? Bude možné si s nimi nějak povídat? Třeba vůbec nebudou mluvit česky? Kdoví, co to bude za ženské?
Přestala jsem se na večírek těšit. Neznámé uprchlice mi byly protivné, aniž jsem o nich cokoli věděla. Představovala jsem si dámský večírek jako vždycky. Jako společenskou událost, která má určitý lesk. Všechny se vždycky snažíme obléct s vybranou elegancí a tváříme se tak… já nevím… noblesně. Jako malé holky si užíváme těch dvou hodinek, kdy máme náš dámský večírek. Během nich si tak trochu hrajeme na nóbl dámy a pak se zase rozejdeme domů ke svým plotnám, žehlicím prknům a domácím úkolům svých dětí. Ale co v tom všem uprchlice? Co tam s nimi budeme dělat?
Reklama
Se smíšenými pocity jsem probírala skříně a hledala věci, které se mi nechtělo ještě vyhodit, ale nejspíš by na ně došlo při příštím velkém úklidu. Vázička, dva poslední šálky z čajové sady, vyšívaný ubrus, co jsem dostala loni k Vánocům, ale vím, že ho nikdy na stůl neprostřu, ani na zahradě ne, a dvě knížky, které jsem si nadšeně koupila o prázdninách, během dovolené přečetla a dneska vím, že se k nim už nikdy nevrátím. Ze dna šatníku jsem vytáhla jednu sukni, co jsem pořídila na jaře, ale byl to omyl. Cítila jsem se připravená. Možná se objednám na některý den před večírkem k holiči, napadlo mě rozmarně. Před Vánocemi bych tam stejně chtěla zajít, a takhle budu vypadat dobře už na večírku.
Pro jistotu jsem ještě brnkla Vandě, jedné z organizátorek, jestli nepotřebují pomoct s občerstvením, že bych třeba něco přinesla. Řekla mi, ať prý si nedělám starosti, že tentokrát bude občerstvení jiné. Prý ho připraví ty ženy z uprchlického tábora podle svých národních receptů. Nevěděla jsem, jestli se mám těšit nebo obávat.
Pokoušela jsem se představit si, jak budou asi vypadat. Snad ne jako ty bědné postavy, co vídám na ulicích žebrat o drobné. Opatrně se vyhýbám těm nebezpečně vypadajícím mužům s divokým pohledem či v hadrech zabaleným ženám s apatickými dětmi v náručí. Asi nejsou špinaví, ale působí tak. Někdy drží cedulku a na ní příšernou češtinou naškrábané věty. Bojím se to číst, abych se tam na ulici před nimi nerozplakala. Bývá mi jich líto, ale zároveň se strašně stydím jim něco dát. Není to z lakoty, spíš jsem v ohromných rozpacích. Copak pár drobných jim může nějak pomoct? Já přece za jejich zoufalou situaci nemohu! Vždyť existují různé organizace, které uprchlíkům pomáhají profesionálně. Odborníci v nich přesně vědí, co je zapotřebí a jak to udělat, aby tito lidé mohli někde najít nový domov. Co ale budou dělat na večírku? A jak se k nim mám chovat já?
S obrovskou igelitkou, novým účesem a v mé oblíbené slavnostní brokátové sukni jsem se vydala na večírek. Cestou jsem si opakovala, že o nic nejde, že já konec konců nejsem hostitelka, a tak na mně nic neleží. Nemusím si povídat s nikým, s kým se mi nebude chtít. Budu se prostě společensky usmívat a večírek si tak jako tak hezky užiju. Odhodlaně jsem vešla do staré fary. Už na chodbě mě vítala vůně jehličí a veselé plamínky svíček na okně. Ze sálku zněla tichá reprodukovaná hudba a z přilehlé kuchyňky ženské štěbetání. Odložila jsem si kabát na věšák a vešla jsem do sálu. Na stolech už byly prostřeny ubrusy, všude svíčky, červená jablka, kousky skořice a hvězdičky badyánu. Na okenní parapety a do vázy na desce klavíru někdo naaranžoval smrkové a jedlové větve. Stoly podél stěn se začínaly plnit známou veteší, totiž zbožím pro bazar. Pozdravila jsem se s několika známými ženami a taky jsem šla přidat na stoly svůj příspěvek. Opatrně jsem se rozhlížela, ale nikoho divného jsem neviděla. Do kuchyňky jsem se neodvážila vejít. Žádná z mých blízkých kamarádek dosud nedorazila, tak jsem se usadila u stolu se dvěma ženami, které jsem znala od vidění. Zdálo se mi, že jsou ve stejných rozpacích jako já. Sál se postupně zaplnil. Zamávala jsem na pár známých, usmála jsem se na dvě úplně neznámé ženy a zvědavě jsem čekala, kdy se už objeví ty neznámé. Uprchlice.
Reklama
Konečně se u klavíru postavila Vanda v dlouhých černých šatech a svým zvučným hlasem nás všechny oficiálně přivítala. „A teď, prosím, přivítejte naše vzácné hosty,“ zvolala a my jsme začaly tleskat. Dveře z kuchyňky se otevřely a jedna po druhé před naše překvapené zraky předstoupily čtyři ženy. Byly naprosto překrásné. Drobné, půvabné, černovlasé, s hlubokýma očima a vznešenou chůzí. Měly na sobě krásné šaty, spoustu nádherných šperků a dokonalé střevíčky na vysokých podpatcích. Pečlivě upravené účesy a jemné líčení. Vypadaly jako nějaké orientální princezny. Něco takového jsem nečekala. Podle výrazu tváří mé spolustolovnice prožívaly podobný šok jako já. „Takhle tedy mohou vypadat uprchlice?“ vydechla má sousedka po pravici. Ohromeně jsem kývla hlavou a nespouštěla jsem zraky z cizinek před námi.
Jedna z nich vyprávěla svůj životní příběh. Uprostřed líčení hrůz, které přeťaly šťastný blahobytný život v rozlehlém domě s překrásnou zahradou, se tlumočnice rozplakala. Cizinka ji objala. Dovyprávěla velmi stručně. Co mohli, prodali, co se nedalo prodat, nechali v domě. Pomocí obrovských úplatků sehnali letenky pro celou rodinu. Mířili do Německa, kde mají vzdálené příbuzné, avšak nějakým nedopatřením se ocitli u nás. Skončili v uprchlickém táboře, protože tu nikoho neznali. Ale příbuzní o nich vědí, a tak žijí nadějí, že snad ještě do Vánoc budou pohromadě. Cizinka se smutně usmála a řekla, že jsou poctěny naším pozváním. Nechtěly prý přijít s prázdnou, a tak aspoň připravily malé občerstvení podle jejich národních receptů. Roznášely pak okolo stolů mísy s drobnými sladkostmi, jejichž názvy jsem si nezapamatovala. Jejich chuť ano. Chutnaly výborně.
Všimla jsem si, že nejmladší z cizinek, zářivá křehká kráska je těhotná. Sevřelo se mi srdce úzkostí. Vanda mi v rozhovoru prozradila, že čeká své první dítě. Proto prý tak spěchají, aby byli co nejdříve v Německu. Snad opravdu do Vánoc odjedou. „Jak bychom jim mohli pomoct?“ zeptala jsem se třesoucím hlasem. Vanda pokrčila rameny. „To je těžká věc. Všechno, co mají, musejí být schopné unést. Nejspíš jim prokázat přátelství, povzbudit je. Nic jiného mě nenapadlo,“ usmála se na mne a odspěchala za někým jiným plnit své povinnosti hostitelky.
V rozpacích jsem kradmo pozorovala těhotnou cizinku. Usedla právě kousek ode mne ke stolu a v rukou ladně držela šálek čaje. Malými doušky upíjela a její oči hleděly někam do daleka. Strašně moc jsem jí chtěla něco dát, nějak ji potěšit, ale vůbec mě nenapadalo, co by to mohlo být. Rozhlédla jsem se po věcech, které jsem s sebou přinesla. Nic z toho, co jsem měla u sebe, ani nic z věcí, co jsem dala do bazaru, nepřipadalo v úvahu. Chtělo by to něco lehoučkého, co se zmačká do dlaně, třeba něco jako hedvábný šál, jenže já jsem měla přes ramena jen svůj starý teplý šál s vytahanými nitkami. Já už vím, kde jsou a jak si ho uvázat, aby nebyly vidět, ale jako dárek princezně bych se ho neodvážila nabídnout. Co třeba vizitku? Aby se na mne mohla obrátit, kdyby něco? Jenže ona neumí česky a já neznám její řeč, jak bychom se domlouvaly? Bylo mi do pláče. Mám tu jen bezcenné krámy. Nemám vůbec nic, co bych mohla nabídnout těm smutným očím…
Jak se musí cítit? Cizinka v neznámé zemi, poprvé těhotná. Žádný domov, jen jakási místnost někde za městem. Žádná jistota, žádné bezpečí. Neví, kdy ani kam půjde, kde porodí. To je jako Marie, napadlo mě. Taky byla na cestě v neznámém prostředí a nevěděla, kde porodí své první dítě. S hořkým úsměvem jsem si představila tradiční betlémskou scénu. Ženu, muže a dítě, k nimž spěchají pastýři, venkované, měšťané, andělské chóry i královská výprava. Všichni přinášejí nějaké dary. Taky chtěli něco dát. Možná se cítili podobně jako já. „Je tam nějaká mladá cizinka s manželem, no však víte, tihle uprchlíci, co přespávají za městem, právě se jim narodilo dítě! Asi by se slušelo nějak jim pomoci. Je to nerozum vydávat se na cestu v takovém stavu! Ale třeba neměli zbytí a museli vyrazit právě teď. Doma nemáme ani jednu postel volnou, jsou tu děti, babička a na návštěvě stará teta, domů je vzít nemůžeme. Tak jim aspoň přineseme… něco jako na dobročinný bazar. My už to nepotřebujeme, ale jim by se to mohlo ještě hodit.“
Ach Bože, co mám dělat? Co jen můžu udělat? Lámala jsem si hlavu usilovně, avšak nenapadlo mě nic. Do konce večírku jsem nepřišla na žádný projev sympatií nebo účasti, který by mi nepřipadal přepjatý nebo necitlivý. Domov jsem jim dát nemohla a to, co bych jim byla schopna nabídnout, zjevně nepotřebovaly. Vzdala jsem to. Když nevím, co bych měla udělat, nemůžu dělat nic.
Po cestě domů jsem v chůzi kolem vánočně vyzdobených výkladů uvažovala, kolik podob může mít betlém, a že jedné jeho nečekané a překvapivé podoby jsem byla právě svědkem.
Autor: Hana Pinknerová