„To bude dobrý, uvidíš, všechno se zase spraví,“ vždycky mi říkala kamarádka Marie. Ráda jsem za ní chodila, když mi něco nešlo, byla jsem nemocná nebo se mi nedařilo. Marie uvařila čaj, vyslechla mé stesky, pokývala hlavou a řekla něco útěšného. Neradila mi, nesnažila se ani mne ani mou situaci rozebírat, jen mi věřila, že všechno zvládnu.
Naopak Jolana mi vždycky tvrdila, že to je v háji, že se s tím už nedá nic dělat, že to určitě nedopadne dobře. Poskytovala mi spoustu protichůdných rad, všechno do detailu rozebírala a většinou zjistila, že mi něco podstatného chybí nebo přebývá a že to nespravím.
Naše rozhovory většinou končily společným reptáním na celý svět. Hodně dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomila, jak protikladně obě mé přítelkyně reagují. A ještě déle, než jsem zjistila, že můj úspěch hodně záleží na tom, které z nich uvěřím. Když jsem se odhodlala uvěřit Marii a chovala se podle toho, většinou všechno dobře dopadlo, všechno se spravilo. Když jsem se rozhodla věřit Jolaně, že všechno bude špatně, taky bylo. Teprve po dlouhých letech jsem se naučila, že vyřešení problému záleží především na mém postoji. A můj postoj se často odvíjí od toho, komu naslouchám.
Nejdřív jsem si myslela, že ta Mariina pozitivnost je v podstatě pokrytectví. Jen takové hezké řečičky. Je to přece tak levné, říkat, že to bude dobrý, že se všechno se zase spraví. Jen takové utěšování. Je to vůbec správný postoj? Zajímá se o mě ta Marie? Má mě vůbec ráda? Nemá mě spíš ráda Jolana? Vždycky se mnou všechno probírá, nic mi nelakuje na růžovo, polituje mě… Jak to je?
Jednou jsem zase něco řešila a cítila jsem se dost hrozně. Napsala jsem scénář k dětské scénce a poslala ho. Bolelo mě břicho strachem, jak všechno dopadne, jestli jsem nechybovala, když jsem se pokusila o nový žánr, jestli jsem se vůbec měla do nějakých takových pokusů pouštět. Nedokázala jsem se svými strachy zajít za Jolanou, bála jsem se, že by mi řekla, že to byla fakt hloupost, že mi scénář zamítnou a vrátí a budu mít ostudu. Šla jsem k Marii.
Uvařila čaj, vyslechla mě, pokývala hlavou a řekla, že to bude dobrý, vždyť jsem přece šikovná.
Málem jsem se rozbrečela. „Ty to říkáš jen tak, možná si vůbec nemyslíš, že jsem šikovná. Jak můžeš vědět, že to dobře dopadne, co to na mě hraješ?“ Marie si nalila druhý šálek čaje a pustila se do vysvětlování.
„Co se stane, když malému dítěti jeho blízcí stále opakují, jak je úžasně skvělé, hezké, šikovné a jak úžasně skvělé, hezké, šikovné je všechno, co udělá? Ono se úžasně skvěle, hezky a šikovně začne cítit, samo si tak připadá a takové se zdá i ostatním lidem.“ To se mi zdálo jasné a Marie pokračovala: „Jiné malé dítě okolo sebe stále jen slyší, jak je hloupé, zlobivé, nepořádné, zkrátka nemožné. Samozřejmě si o sobě také začne myslet, že je hloupé, zlobivé, nepořádné, zkrátka nemožné. Záhy se takovým i stane.“
Celé mi začínalo dávat smysl a pozorně jsem sledovala, co z toho všeho Marie vyvodí. „Kdyby obě děti přihlásili do stejné mateřské školky, naplno by se projevilo, jak odlišně reagují na svět a jak se stavějí k problémům. To první dítě by odvážně a s důvěrou zdolávalo všechny úkoly, nebálo by se ničeho. To druhé by se naopak bálo všeho, při obtížích by se vzdávalo předem, a když by se mu něco podařilo, označilo by to za náhodu.“
Marie si všimla, že mám prázdný šálek, a tak se natáhla po konvici a pozvednutím obočí naznačila dotaz. Nastavila jsem jí šálek, ale ani jsem nešpitla, aby bez přerušení dokončila svou řeč.
„Kdo tě má rád, bude ti vždycky přát to nejlepší. Bude tě povzbuzovat, neuvěří o tobě ničemu špatnému a vždycky za tebou bude stát. Podle toho to poznáš. Naopak ten, kdo tě vždycky sráží, nikdy nepochválí, většinou si o tobě myslí to horší a tvoje úspěchy považuje za náhody, tak ten tě asi rád nemá. Milující člověk se totiž takhle nechová.“
No jo, v hloubi srdce jsem to vždycky tušila. Je to vlastně přirozené. Vlastně jsem to věděla. Myslím, jsem to někde i četla. Marie je dál mou nejlepší kamarádkou. S Jolanou se už nevídám. Kdo mě má rád, ten to se mnou myslí dobře.
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autorka je spisovatelka Datum: 4. června 2020 Foto: Pixabay – ilustrační