Už dlouho mi můj modlitební život připomínal poušť. Měla jsem dojem, že jen Bohu předkládám své nákupní seznamy. Přímluvy mi připadaly jako vydírání: „Hele, tys to řekl, tak já mám nárok a ty se hleď slitovat.“ Nebo jsem chodila kolem Špilberku a vykřikovala k němu své pochyby a bolesti. Mně se sice ulevilo, ale bylo mi líto, že příliš nemluvím o něčem hezkém. Náš vztah mi připadal strašně jednostranný.

Já jsem stále hledala a nacházela jeho milostné vzkazy a brala jsem je osobně. Bylo to lichotivé. Ani můj muž se mi nedvořil tak vytrvale a vynalézavě. Jenže můj přístup k Bohu mě neuspokojoval, připadalo mi, že se k němu nechovám hezky. Zdálo se mi, že jen od něj beru, stěžuju si mu nebo s ním řeším problémy. Ať už jsem přicházela se starostmi svými nebo jiných lidí, pořád to byly starosti. A kdy se spolu budeme radovat? Dříve jsem prožívala osobní dotyky v uctívání, ve zpěvu a hudbě, ale něco se změnilo a bylo to jiné.

Staré písně tak nějak vyčichly a ty nové neříkaly nic z toho, co bych chtěla vyjádřit já. „Co s tím uděláme?“ myslela jsem si a koukala kolem sebe pro inspiraci.

Ptala jsem se ve skupince přátel: „Jak se modlíte? Jak to máte?“ Odpovědí mi bylo rozpačité ticho. „V tramvaji cestou do práce,“ řekla jedna. „Někdy večer v posteli,“ váhavě přidala druhá, „ale většinou rychle usnu.“ Muži jen pokyvovali hlavami, že to mají tak nějak podobně. Užasla jsem: „Takže se modlíte hlavně tady, když se sejdeme?“ Souhlasili a říkali, že je zlá doba, moc práce, malé děti a vůbec. No to je mi pěkné, říkala jsem si, kde bych měla hledat nějaký vzor?

 

[adrotate banner=“22″]

 

Pak to začalo. Do cesty se mi stavěly knihy, jakých bych si bývala dřív ani nevšimla. Odsunula bych je stranou s tím, že to není pro mne. Najednou však zářily a zvaly mne k otevření a ochutnání. První byla útlá knížka, takový sešitek o kontemplaci. Ještě nikdy jsem neuvažovala o modlení v závislosti na věku. Všechno, co jsem zatím četla, buď rozdělovalo modlitbu jako funkční disciplínu podle toho, čeho chtěl člověk dosáhnout, anebo se zabývalo postojem modlitebníka. Ale nesetkala jsem se s tím, že k některým způsobům modlení musí člověk dozrát. Aha. Že bych byla na stopě?

Další kniha, dožadující se mé pozornosti, zeleně zářila decentní nenápadnou obálkou a týkala se meditace. Tak pozor! Křesťanská meditace? Jde to vůbec? Není to protimluv? Začetla jsem se a moje duše jásala. To bude ono. Trávit každé ráno a večer půl hodinky s Otcem mi připadalo báječné. Nemluvit, nepředvádět se, dokonce odkládat i své svaté myšlenky. Jen být s ním a opakovat mantru. její podoba mě nadchla: Maran atha. Pane, přijď.

 

Autor: Hana Pinknerová
Foto: Creative Common Search