Když se nám narodila naše dcera Anička, brali jsme své rodičovství velmi vážně. Usilovně jsme svému miminku žehnali a vyhlašovali do jeho života Boží slovo. Protože naše první děťátko se nenarodilo živé, preventivně jsme se modlili slovy žalmu 118, konkrétně veršem 17: Neumřeš, ale budeš žít a vyhlašovat skutky Hospodinovy.
Chtěli jsme tím vyhlašovat její životní určení. Jednak jsme potvrzovali Bohu, že takto chceme své dítě vychovávat, že to s ní myslíme vážně, jednak jsme to připomínali sobě, abychom jí byli dobrým příkladem a jednak i mocnostem temnoty, aby bylo jasno, kdo tu je Pánem.
Představovali jsme si naši dceru v moci svědčící o Božích zázracích, možná dokonce jako kazatelku… no každopádně plynně, moudře a v autoritě vyhlašující Hospodinovy skutky. O svých modlitbách jsme naivně uvažovali jako o zasévání do daleké budoucnosti. Něco podobného jako naše modlitby za jejího manžela.
Dítě rostlo, prospívalo, jedlo, pilo, začínalo se batolit a žvatlat první paslovíčka. Některým rozuměli všichni. Třeba Mam! Tatatá! a zvlášť oblíbené Ham!!! Některým slovům jsme rozuměli jen my, nejbližší příbuzní, tedy rodiče. A samozřejmě nejvíc bylo těch, kterým nerozuměl ale vůbec nikdo. Jak začala s chozením, přicházely i pády. Sama to komentovala velkým pláčem a větou stížnosti: „Bouchla jsem se chodníkem.“ Rozbitá kolena jsme dezinfikovali, někdy flastrovali a modlili jsme se, aby Pán Ježíš kolínko brzy uzdravil. Modlitby měla výrazně raději než dezinfekci, protože neštípají.
Jednou jsme byli na návštěvě u babičky. Ona bydlí v jiném městě než my, vnučku nevídá příliš často, a tak se jí nemohla dost nabažit. My jsme naopak byli tak trochu přesycení nepřetržitým tokem výmluvnosti naší dcery. Jako správná žena totiž nemůže dýchat, když nemluví. Rádi jsme ji ponechali v babiččině společnosti a zpovzdálí sledovali, jak to obě společensky zvládnou. Babička pochvalovala šatičky, obdivovala culíčky a sponečky a pak si všimla odřeného kolínka. Byl to už jen zbytek stroupku, ale za konverzaci to ještě stálo.
„Copak se ti stalo? Ty jsi hapala?“ „Nó, hapala, ale Páješiš uzdravil.“ Protože babička jako bývalá zdravotní sestra takový způsob hojení ran neuznává, nějak to chtěla odmítnout, ale Anička se nedala. Velmi důrazně opakovala své předchozí vyhlášení. Navíc je ještě obohatila o další svědectví o uzdraveních v naší rodině: „Tatatá uzdravil Páješiš záda. Molili, víš? Už nebolí.“
Docela jsme se bavili, protože domácí evangelizaci vzala toho dne za nás. Později večer nám to ale došlo. Vždyť ta holka ve svých dvou letech vyhlašovala skutky Hospodinovy! Jak rychle se naplnilo Boží slovo na naší dceři, byť jsme to nečekali, a mysleli, že se to stane, až bude velká. Jak rychle Hospodin spěchá, aby naplnil své slovo! A jak zřetelně nám vyvstalo ještě jiné místo Písma: Z úst nemluvňátek připravil sis chválu…
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autorka je spisovatelka Datum: 5. ledna 2021 Foto: Pixabay – ilustrační