Chutná mi hořká čokoláda. Vždycky jsem měla raději hořkou než mléčnou. Tu beru na milost, jedině když jsou v ní celé lískové oříšky. Ale bílou fakt nemusím. Vůbec mi nechutná. Není to vlastně ani čokoláda. Od té doby, kdy jsem ochutnala tu opravdu hořkou – tak sedmdesát procent kakaa, se mé chuťové buňky nastavily na tuhle kvalitu a jinou čokoládu nemusím. Nepotřebuji jíst něco jen tak sladkého. Buď pořádně hořká čokoláda nebo nic. Jednou o Vánocích mi kamarádka darovala esenci všech hořkých čokolád – devadesát procent kakaa! Nádherně zabalenou v papírovém kartonu a ve zlatém plastovém pouzdru. Na celofánové fólii vytiskli varování, že před ochutnáním této superčokoládové pochoutky je potřeba připravit chuťové vnímání spotřebitele nejprve malou dávkou čokolády s menším, avšak alespoň sedmdesátiprocentním podílem kakaa, pak pokračovat osmdesátiprocentní čokoládou a teprve potom je náš jazýček schopen libě ocenit devadesát procent kakaa.
Myslela jsem si, že to je pro změkčilce, co debužírují tak akorát Milku. Já, která jsem takový čokoládový labužník, to přece dávno nepotřebuju. A tak jsem si jednou po obědě kousek té černočerné tabulky uloupla a strčila do pusy. Nevím, co jsem čekala, určitě však ne to, co jsem ucítila. Úplně hořkou chuť! To nebylo vůbec, ale vůbec sladké! Jestli jsem si někdy myslela, že čokoláda je sladká, byla jsem úplně naivní. Krutý omyl! Skoro čistá čokoláda chutná čistě hořce. Musím přiznat, že jsem se s tímto poznáním vyrovnala v ústraní a bez hlasitých projevů. Po celé odpoledne jsem cítila na patře intenzivní chuť kakaa. A to prosím z jednoho malinkého kousíčku čokolády! Bylo to velmi příjemné.
Druhého dne jsem už byla připravená na tu zprvu nechutnou chuť, ale chtěla jsem mít zase celé odpoledne v puse čokoládově. Jenže tentokrát to už tak hrozné nebylo. Postupně jsem si zvykla. Už mi to tak strašné nepřipadá. Jasně, nejím to každý týden (ani měsíc), je to vzácnost. Ale je to vždycky velmi intenzivní zážitek. Něco mi to připomíná.
Zprvu šok, nečekaná hořkost, jakoby zklamání, ale potom se to zdá jako lákavá možnost: Že by to bylo takhle? Ono to chutná, pozor, ono to není nechutné, to tak jenom zpočátku nepřitažlivě vypadalo, ono je to skvostné, intenzivní, vznešené, nezvyklé a výborné! To všechno ostatní je taky dobré, ale tohle je jedinečné.
Už vím, připadá mi to jako setkání s Božím jednáním. Zpočátku vůbec nechápu – tohle že má být Bůh? Ten, kdo způsobil, že jsem pochopila, jak nemožná jsem? Jak nesmyslně hospodařím se svým časem? Marně se snažím zakrýt, že dělám věci podle svého a ignoruju jeho pokyny (to jako bych zkoušela sójovou pochoutku). Pak přestanu uhýbat a řeknu si dobrá, ať je to hořké, jak chce, já to vydržím. Přijmu jeho názor, podrobím se mu a pak to přijde a je to úplně stejné – zprvu šok, nečekaná hořkost, jakoby zklamání, ale potom se to zdá jako lákavá možnost: Že by to bylo takhle? Ono to chutná, pozor, ono to není nechutné, to tak jenom zpočátku nepřitažlivě vypadalo, ono je to skvostné, intenzivní, vznešené, nezvyklé a výborné! To všechno ostatní je taky dobré, ale tohle je jedinečné.
Víte, proč mám tak ráda hořkou čokoládu? Nejen proto, že mi chutná. Ona mi připomíná jeden skvostný paradox. Hořká čokoláda už ve svém názvu nese protiklad – jak může sladkost jako čokoláda být hořká? Jak může jednání milujícího Boha někdy bolet? Když cucám kousíček skutečně hořké čokolády, ráda o tom přemýšlím.
Autor: Hana Pinknerová Foto: Max Pixel