Kdybychom byli vytrženi příští sobotu, spousta věcí by už neměla žádný smysl. Kdyby se to opravdu příští sobotu stalo, mnoho jiných věcí by získalo nejvyšší důležitost.
Asi před rokem jsme se s pár přáteli začali modlit. Žádali jsme po Bohu, aby nám ukázal, jaký je čas, čeho je čas, jak máme rozumět době, v níž žijeme. Všichni jsme totiž ve věku, kdy síly ubývají, ale nějaké přesto ještě máme. Umíme už zhodnotit, v čem a jak jsme chybovali a rádi bychom se dalším omylům vyhnuli. Máme dojem, že bychom mohli v poslední aktivní etapě svých životů nějak zhodnotit své zkušenosti a být ještě užiteční. Po nedlouhé době k nám z různých stran začaly zaznívat náznaky, zvěsti, zprávy a sdělení s jedním jednotícím tématem – vytržení. Některé naznačovaly konkrétní data, jiné jen upozorňovaly na událost jako budoucí možnost. Člověka taková informace zneklidní. Nechce se nechat dát nachytat na nějakou senzaci. Na druhou stranu, člověk se neubrání obavě: Co kdyby na tom něco bylo?
Zkoumali jsme, hledali v Písmu, modlili se. Ptali jsme se moudrých lidí na jejich názor a pokoušeli se naslouchat svému vlastnímu srdci: „Bože, co říkáš? Vážně už je ten čas?“ Taky jsme se dohadovali a sledovali internetové diskuze. Tolik názorů! Tolik nenávisti a pohrdání. K čemu? Beztak se jistoty nedobereme, dokud ta událost nenastane. Přesto ale stojí za to uvažovat o té záležitosti osobně a prakticky. Například: Mám pro své knihkupectví objednávat kalendáře na rok 2018? Má to ještě cenu? Nesmějte se mi, fakt mě taková otázka napadla. Ale nebojte, kalendáře jsem objednala. Jiné otázky o budoucnosti jsem však zatím přestala řešit. Nějak bude. Vychutnávám všechno jako by to mělo být naposled. Slunce, déšť, chleba, víno, milování, přátelé, květiny, hudba, obrazy, knihy…
Horší se mi zdá neudělat, co bych ještě mohla. Pokud je aspoň trochu vhodná situace, s každým o možnosti vytržení, a tedy našeho konce na této zemi, zkouším mluvit. Připadalo by mi podlé nevarovat. Vůbec se mi nelíbila představa, že kdyby se to fakt stalo a někteří z těch, co by tu zůstali, by mi mohli mít za zlé, že jsem je nevarovala. Jde to překvapivě snadno. Pokud na něčem záleží, nebývá to těžké.
Nejhorší na celé věci ovšem bylo, když jsem začala přemítat, zda je zcela samozřejmé a nepochybné, že vytržená budu i já. Opravdu jsem ochotná všeho a všech zanechat a na Pánův povel zasalutovat a nechat se vytrhnout ze všeho, co až doteď pro mne znamenalo celý můj život, prostě všechno? Má práce? Neuvidím objednané knižní novinky, až přijdou, nepředám zarezervované zboží svým oblíbeným zákazníkům. Co naplánované výstavy v mé malé galerii? Není to nezodpovědné jen tak si zmizet a všechno tu nechat? Jako třeba nedokončený rukopis mé možné nové knihy. Třeba bych ho měla dokončit… Co když nic nepochopím a hlas troubení pro mne bude jen rušivým hlukem, který já nebudu chtít slyšet a strčím si do uší ucpávky? A samozřejmě nejobtížnější otázka: Bude mě On chtít? Zavolá i mne? Doufám, že ano.
Autor: Hana Pinknerová
Foto: Flickr/Damian Gadal
[adrotate banner=“28″]