Moskva – Církevní roztržka mezi Ruskem a Ukrajinou se netýká jen církve. Je to jen část mnohem smutnějšího procesu. Před našima očima se rozpadá slovanský a ruský svět. Moskva přestává být „třetím Římem“, čímž se náš stát mámil skoro pět století. Na co ještě máme být hrdi? ptá se ruský internetový list Gazeta.ru.
Rusko zřejmě bude muset hledat novou národní a státní identitu. A nové důvody k národní hrdosti. Nyní chybějí.
Obraz rozpadlého světa nabývá v dnešním Rusku na aktuálnosti. Především pokud jde o záležitosti církve. Ale světských věcí se týká také.
Církevní rozkol Ruska a Ukrajiny je prakticky hotovou věcí. A hovořit o Rusku a Ukrajině jako o bratrských zemích a o Rusech a Ukrajincích jako o bratrských národech je ještě méně opodstatněné, než hovořit o společné víře. Víra je u pravoslavných dvou zemí ještě přece jen stejná. Latentní válka na Ukrajině, trvající již déle než čtyři roky (tedy už déle než Velká vlastenecká válka), ale neskýtá šanci na brzké obnovení ne bratrských vztahů, ale alespoň vztahů dobrého sousedství mezi našimi státy. Věci dospěly až k tomu, že se Ukrajina zřekla dohody o přátelství a spolupráci s Ruskem.
Vztahy uvnitř slovanského světa byly v podstatě vrženy o tři a půl století zpět, do dob nekonečných válek, které vedla ruská říše v polovině 17. století kvůli ovládnutí území, která patří dnešní Ukrajině a Bělorusku.
Ale problém netkví v církevním rozkolu – koneckonců víra je věcí osobní volby každého člověka, přičemž Rusko je světský mnohonárodní stát, a ne pravoslavná říše. Problém tkví v tom, že nám prakticky nezbyl důvod k národní hrdosti, píše ruský list.
Ano, právem může být hrdi na vítězství sovětských lidí, našich otců, dědů a už i pradědů, nad fašismem. Ale to se stalo před více než 70 lety. Země, která dosáhla velkého vítězství, už déle než čtvrt století neexistuje a někdejší bratrské republiky nejsou s to vyjít jedna se druhou. Některé z nich jsou už dávno ve vztahu k Rusku prakticky na druhé straně barikády, v řadách NATO.
Po rozpadu Sovětského svazu nevytvořilo Rusko ani jedinou celosvětově známou značku, třeba alespoň takovou jako automat Kalašnikov.
Máme být hrdi na naše miliardáře a jejich miliardy? Na vesmír? Býval jedním z hlavních předmětů hrdosti sovětského lidu, ale teď stále častěji jej pokrývá ostuda dalších havárií.
Sport přestal být předmětem národní hrdosti vinou dopingových skandálů. Sama fotbalová reprezentace nás letos potěšila, ale čtvrtfinále na domácím mistrovství světa není totéž co mistrovský titul, ani není nejvyšší příčkou v dějinách našeho fotbalu. Nemáme nejlepší aplikovanou vědu na světě, ani nejlepší školství, ani nejlepší či alespoň výborné zdravotnictví. Ani nejlepší balet na světě, ani nejlepší silnice.
Zbyli dva naši hlavní spojenci – armáda a námořnictvo. Ale tak nějak se nedaří být ustavičně hrdi na zbraně na pozadí poklesu příjmů a problémů už i s nejbližšími sousedy. Militaristické šílenství, které jakoby ovládlo myšlení ruských obyvatel, se zase ukazuje spíše slovní bravurou než hlubokým přesvědčením, a tím spíše ochotou jím žít. Penzijní reforma rychle vrátila do reality většinu z těch, kteří se již považovali za hrdiny „velikých dějin“, které jakoby tvoříme tady a teď. Je snadné se cítit hrdiny dějin při jejich sledování v televizi z domácího gauče.
Ano, Ruska se ve světě dnes bojí. Ano, „ruští hackeři“ a agenti tajných služeb – pokud se dá věřit západním médiím a některým tamním politikům – jsou doslova všudypřítomní a všemocní. Jenže to je poněkud velice pochybná půda pro národní hrdost. Pokud dokážeme zdolat servery libovolné mezinárodní organizace a „zvolit si“ prezidenta USA, kde jsou naše zisky z těchto úžasných schopností?
Zdá se, že nám nezbyly ani humorné důvody k národní hrdosti ve stylu filmové komedie o Británii: „Jsme země Harryho Pottera, Beckhamovy levé nohy, Beckhamovy pravé nohy…“ Žerty stranou, ale svého Harryho Pottera, sepsaného v soudobém Rusku a tištěného po celém světě, taky nemáme.
Nezbývá než se utěšovat řečmi vojáků a politiků o našich nejnovějších zbraních a vírou, že „my to všem ukážem“. Přitom není zcela jasné, co přesně a komu ukážeme. Sotva bude přání zničit planetu supermoderními raketami a bombami představovat vyšší smysl života ruských politiků a obyvatel. Ale duchovní svorníky, o kterých se u nás tak rádo řeční, začínají práchnivět a hroutit se v doslovném smyslu.
Nezbývá než se utěšovat, že máme skutečně veliké dějiny a že velikost země se pozná nejen v radostných, ale i ve smutných okamžicích.
Autor: ČTK Foto: Pixabay, ilustrační