Gabriela Kabátová je ředitelkou společnosti Mezinárodní vězeňské společenství, křesťanského sociálního hnutí, které se snaží pomoci lidem ve výkonu trestu i po něm, jejich rodinám i obětem trestné činnosti.
Můžete v krátkosti představit našim čtenářům práci Mezinárodního vězeňského společenství?
Děkuji za otázku, a především vůbec za Váš zájem. Skutečností je, že nejen společnost, ale ani mnoho věřících se nijak výrazně nezajímá o vězně. Jsou v neznámé instituci kdesi daleko. Zdánlivě to vše působí nevábně. Ale u Matouše stojí, že máme vězně navštěvovat. A to je naší motivací, vidět v někom, kdo udělal něco hodně špatného, stále člověka, který potřebuje pomoc. A vidět v něm Krista, (mě jste navštívili, mě jste oblékli, mně jste dali napít, atd).
Křesťanství hledá hříšníka, ale možná si myslíme, že zase ne až tak velkého, protože ten už si to nezaslouží. Vtip je v tom, že to není pravda. Ježíš měl problémy, když se stýkal s hříšníky. Pořád se to „slušným“ lidem zdá i dnes tak trochu moc. Jiná cesta ale není, nejde pečovat jen tam, kde se to líbí nám, a dělat, jen to, co je jednodušší.
Navštěvovat nemocné je běžné, navštěvovat odsouzené, nebo se zabývat propuštěnými lidmi, nebo jejich rodinami, to už je jiná věc. Až trochu podezřelá, nebo nebezpečná. Lidé se nás často ptají, proč to děláme, jestli to má vůbec smysl a jestli si to ti lidé zaslouží. To je nejlegračnější otázka. Odpovídáme, že ani my si nezasloužíme Boží odpuštění a dostali jsme je. Odpovídáme, že pomoc těmto lidem znamená i zvýšení bezpečí pro všechny.
Pokud máte nálepku kriminálníka a nikdo si vás neváží, nevážíte si ani sám sebe a jste schopen čehokoliv. Pokud najdete svou hodnotu, nemůžeme už dělat zlo, musíte vědět, že jste milovaný, abyste mohl být dobrým člověkem. A pokud na problematiku pohlédneme ekonomickým okem, každá práce s vězněm přináší obrovské úspory, pokud se do vězení už nevrátí a změní svůj styl života.
Ptal jste se ale, kdo jsme. MVS je křesťanské ekumenické sociální hnutí v oblasti justice. Pomáháme všem lidem, kterých se zločin dotkl a je to nesmírně široké spektrum. Na prvním místě musí být vždy oběti trestných činů a jejich blízcí, dále jsou to vězni a jejich rodiny, zejména jejich děti, na které cílíme velmi silně. Pomáháme lidem propuštěným a také myslíme na ty, kdo se o ně během výkonu trestu starají, i ti tráví v tom nenormálním světě věznic většinu svého dne, svého života.
Kolik máte zaměstnanců případně dobrovolníků?
Máme velký počet dobrovolníků, zejména v době kolem Vánoc pomáhá intenzivně přes 400 lidí, podporuje a spolupracuje s námi různými způsoby pravidelně na 1 400 osob. V kanceláři pracují ale jen 4 lidé na plný úvazek a dalších 10 na částečné pracovní úvazky. Počet potřeb stále roste, vedeme už deset různých projektů a potřebovali bychom mít více zaměstnanců, dokonce i více dobrovolníků, kteří mohou věnovat čas pravidelně. Potřebovali bychom také dárce, kteří darují pravidelně třeba jen 50 či 60,- Kč měsíčně, ale my budeme vědět, že se na tento příjem můžeme spolehnout, protože je pravidelný.
Na počátku této služby stál Chuck Colson, jaký je jeho příběh?
Chuck Colson byl americký právník, republikánský politik a později po své náboženské konverzi evangelikální misionář. V letech 1969 až 1973 byl jedním z hlavních poradců prezidenta Nixona a zapletl se do aféry Watergate a byl prvním ze sedmi prezidentských poradců, kteří šli za tuto kauzu do vězení. V roce 1973 prošel náboženským obrácením („znovuzrozením“) a po strávení sedmi měsíců ve vězení v Alabamě založil organizaci Prison Fellowship, ke které se velmi rychle připojily další země a vznikla organizace Prison Fellowship International.
To je dnes největší organizace na pomoc vězňům, bývalým vězňům a jejich rodinám, a také i obětem trestných činů. Chuck Colson se angažoval se také jako veřejný řečník a autor více než 30 knih. Roku 1993 získal Templetonovu cenu. Ve vězení mu šlo o život. Navštěvovali jej tam přátelé, díky nimž poznal Krista. Ve vězení založil modlitební skupinky a hned po propuštění se za těmito vězni vrátil a už se dále nezabýval ničím jiným než pomocí vězňům, křesťanské misii a psaní knih.
Já jsem Chucka Colsona bohužel nepotkala, moc mě to mrzí, protože jsem neodletěla na poslední velké setkání Prison Felllowship International v Kanadě v roce 2011, kterého se Chuck účastnil.
Další rok pak zemřel. O tom, že jsme se ale stali členy PFI samozřejmě věděl a měl z toho radost. Prison Fellowship International sdružuje na 120 zemí a je to největší křesťanské společenství pomoci v oblasti vězeňství.
Chuck Colson dostal pozvání do České republiky ještě v době, kdy jsem já pečovala o velkou rodinu, mám pět dětí, a vůbec jsem netušila, že mě Pán do této služby pozve. Přiletěl na pozvání kazatele CB Daniela Heczka a ten s ním pak objížděl české věznice.
Daniel Heczko byl nesmírně vzácný a citlivý člověk, který chtěl již v 90. letech založit pobočku PFI v České republice, ale bohužel se to nepovedlo. Daniel nechat přeložit knihu Chucka Colsona „Znovuzrozený“, je to popis jeho obrácení, jeho procesu v aféře Watergate a detaily jeho pobytu ve vězení a následné práci s vězni. Tuto knihu stále máme v poměrně velké zásobě. Stovky výtisků této knížky na nás čekaly, jako by Daniel Heczko věděl, že jednou přijde čas a tato organizace vznikne i u nás.
K práci v Mezinárodním vězeňském společenství jste se dostala ve svých 50 letech. Co vás na ní nejvíce naplňuje?
Já jsem se nejprve seznámila s široce rozšířeným dobrovolnictvím ve Spojených státech už deset let předtím, a to mě velmi ovlivnilo. Věřící tam běžně vězně navštěvují. S manželem jsme pracovali pro nadaci sídlící ve Washingtonu D.C. Tato nadace, která pořádá už přes 50 let tzv. Národní modlitební snídaně po celém světě, jednou ročně i ve Washingtnu D.C. s prezidentem USA, se členy Kongresu a Senátu a hlavami států světa, pomohla právě Chucku Colsonovi najít jeho víru v Boha.
V rámci vězeňství jsem se setkala v PFI s projekty, které mě ohromily. Byl to na prvním místě Andělský strom, posílání vánočních dárků dětem vězňů. Prvně jsem si uvědomila, že tito lidé mají děti, že to jsou tátové a mámy, a že ty děti mají své potřeby, že jsou stigmatizované, že nic neprovedly, ale najednou jsou chudé, nevidí svého tátu, nebo mámu jinak než uvnitř věznice, navždycky už budou jiné, budou děti kriminálníků.
Jsou trestané spolu se svým rodičem. To mi začalo otevírat oči a hluboce se mě to dotýkalo. Uvědomila jsem si své vlastní obrovské předsudky, které jsem vůči vězňům a jejich rodinám měla. Potom jsem poznávala další projekty, například setkávání vězňů a obětí a příběhy odpuštění, vzájemné vstřícnosti a podpory mezí tím, kdo něco udělal a tím, komu bylo ublíženo. Znělo to trochu jako pohádky, ale ona to byla skutečnost. Slyšela jsem o modlitebních skupinkách uvnitř věznic.
Chuck Colson měl plán, který se mu vydařil. Z mnoha federálních věznic dostal na několik měsíců na svobodu věřící odsouzené a ty pak spolu s týmem dobrovolníků školil k tomu, aby mohli být vedoucími modlitebních skupinek vězňů a vrátili se zpět do věznice posilněni touto přípravou. Tyto na čas „uvolněné“ vězně bral do senátu, do kongresu a tam se za ně mocní lidé modlili, aby právě oni přinesli obnovu do věznic. Dařilo se to. Chuck věřil, že skutečná změna člověka se děje jen na duchovní úrovni.
Mne ta práce stále překvapuje. Do věznic jezdím 13 let, naše organizace je už poměrně velká, teď slavíme 9 let vzniku, spolupracujme v různých projektech téměř se všemi věznicemi v ČR. Těší mě, že pracujeme ekumenicky. Těším mě, že vidím zájem vězňů, rodin, dětí a také obětí. Těší mě, že se mění pohled společnosti na tuto oblast, i když je to hodně pomalý vývoj. Těším mě velká vstřícnost věznic vůči NNO a stále nová nastavení spolupráce s nimi.
V našich věznicích je zaveden dobře fungující systém vězeňských kaplanů, který tento rok slavil už 25 let existence. Za kaplany mohou odsouzení přijít, pohovořit si, požádat o modlitby. Probíhají tu bohoslužby. My odsouzeným nabízíme přesah na svobodu. Ptáme se, co potřebuješ? Kdo Tě venku čeká, čeho se bojíš, co pro Tebe můžeme udělat. Můžeš koupit svému dítěti vánoční dárek? Když ne, koupíme ho za Tebe. Když Tě nikdo nečeká, zaplatíme Ti bydlení na první dny venku a budeme na Tebe čekat u vrat vězení, nebo na nádraží. Vedeme Klub pro propuštěné.
Vedeme kempy pro děti vězňů, pořádáme jiný typ návštěv rodin uvnitř věznic, kde se sejde skupina 12 vězňů se svými rodinami na celý den, mohou si hrát, soutěžit, sportovat, společně stolovat, pomazlit se s dětmi, vedeme jejich program, aby se zase naučili být spolu a posílili své vazby, aby věřili, že je čeká pěkná budoucnost. Pořádáme setkávání skupin nesouvisejících obětí a pachatelů uvnitř věznic, kde po dobu 6-8 týdnů vždy 6 obětí a 6 vězňů sdílí své pocity a bolesti, které prožily při trestných činech.
Pachatelé tak nevidí jen zákon a trest, ale skutečného člověka jeho nezpochybnitelnou bolest. Naopak oběti se zbavují strachu z pachatelů, když slyší jejich celoživotní příběhy. Ti lidé vidí, že i když jsou na opačných stranách zločinu, mají mnohé společné bolesti a mohou si vzájemně pomoci. Nejnovějším projektem jet tzv. Vězňova cesta, restorativní projekt na bázi četby evangelia Marka a videí z věznic z celého světa, kdy vězni hovoří o své naději a předávají ji druhým.
Zajímavé je, že právě na tento projekt jsou dlouhé čekací seznamy vězňů. V kurzu je maximálně 12 odsouzených a kurz trvá 2 měsíce. Kurz někde vedou kaplani, jakkoliv je kurz určený pro zejména nevěřící pachatele, kteří ale chtějí nalézt naději a smysl život, naučit se rozpoznat, co je dobré a co zlé. Pak kaplani mohou s některými vězni dál pracovat, jiné vězně kurz minimálně povzbudí a naučí je začít vnímat zodpovědnost za minulé jednání velmi nenásilnou cestou, která není konfrontační, ale ukazuje směrem k lidské hodnotě a důstojnosti a vzácnosti každého z nás.
Naplňují mě například příběhy pachatelů, které znám i dlouhé roky, někoho i 13 let, zejména ženy, u kterých jsem začínala ve Světlé nad Sázavou. Často mi jen zavolají, jak se mám. Nebo se někde sejdeme na kávu a mě to zase dodá energii, kterou ztrácím papírováním, dotačními žádostmi, vyhodnocováním, závěrečnými zprávami a další nutnou administrativou. Pak mě naplňuje vidět děti vězňů a jejich pokroky a spokojenost, být chvíli na kempu je neuvěřitelný zážitek, naplňuje mě vidět rodiny, když mohou být po dlouhé době spolu celý den, nebo když tatínek při takovém setkání prvně uvidí své tříleté dítě, protože partnerka nechtěla přijet na klasickou návštěvu ve věznici. Také mě naplňuje, když vidím zaměstnance, kteří nejsou vyhořelí, ale věnují se té práci s nadšením. Naplňujeme mě, když pozoruji naše dobrovolníky, jak rostou v té službě, jak i oni se proměňují a učí se být trpěliví, nečekat okamžité výsledky, ale mít profesionálně přátelské vztahy s těmi, kdo to nejvíce potřebují.
Naplňujeme mě, když vidím, kolik úžasných lidí nás podpoří finančně, aby například děti vězňů dostaly vánoční dárky, nebo abychom měli z čeho platit propuštěným první dva měsíce, kdy bývají bez peněz a kdy je nebezpečí, že se vrátí ke svým kumpánům, protože je nikdo jiný nepřijme. Naplňujeme mě přístup restorativní justice, která používá pojmy vyznání, pokání, usmíření a odpuštění. Střetává se tu svět jiného typu justice a křesťanství a báječně se prolíná a doplňuje. Ta práce je nesmírně obohacující a někdy máme všichni pocit, že víc dostáváme, než dáváme, aniž bychom to tak samozřejmě chtěli.
-red- Datum: 23. listopadu 2019 Foto: Gabriela Kabátová
Tento článek by nevznikl bez Vaší podpory.Pokračovat ve čtení Přidejte se k podporovatelům