Itálie. Papež František v neděli odpoledne jako vůbec první římský biskup navštívil anglikánskou farnost na území své diecéze. Jeho předchůdci při svých zahraničních cestách samozřejmě opakovaně zavítali do kostelů anglikánského společenství a poslední papežské setkání s primasy anglikánských provincií, vedených canterburským arcibiskupem Justinem Welbym, se datuje říjnem loňského roku, avšak dvě anglikánské farnosti na území Říma dosud na papežovu návštěvu čekaly.
Starší z nich – farnost Všech svatých v centru Říma (ve via del Babuino poblíž Španělského náměstí), kam se papež František vydal – přitom byla založena před více než dvěma sty lety (26.10.1816), tedy ještě dříve, než byla ve Velké Británii obnovena katolická hierarchie (1850). Na počátku sdružovala převážně anglické věřící, zatímco dnes je necelých tři sta farníků, rozptýlených po celé Itálii, mnohem více národnostně rozrůzněno, včetně věřících z Nigérie či Nového Zélandu. Do chronologicky mladší anglikánské farnosti v Římě při kostele sv. Pavla před hradbami (na Národní třídě, via Nazionale) docházejí věřící ze Spojených států amerických.
Papeže Františka přivítali biskup Robert Innes, který stojí v čele evropské diecéze anglikánské církve, a místní farář, rev. Jonathan Boardman, který krátce předtím pro naše mikrofony uvedl:
“Máme neuvěřitelnou radost, protože je to událost zcela mimořádného významu! Na druhé straně si ale myslím, že po padesáti letech dialogu je to něco normálního. Projevuje se tu povaha papeže Františka, který jedná nekomplikovaně, a proto si dokážu představit, že při přijetí našeho pozvání jednoduše řekl: Určitě, zajedu tam! Z čehosi mimořádného se zde stává normalita, každodennost – je to jeden z mnoha duchovních jevů našeho křesťanského života. Je důležité obojí propojit – a o to se budeme snažit.“
Ve svém úvodním pozdravu pak upozornil na změnu, kterou prošly anglikánsko-katolické vztahy:
“První anglikáni užívali titul „římský biskup“ téměř jako nadávku, anebo ve snaze zlehčit vaši roli. Je paradoxní, že tento titul, kdysi krutým způsobem tupený, je pro nás nyní interpretačním klíčem vašeho laskavého milosrdenství, ve kterém stojíte po boku svého lidu, nás a mnoha dalších křesťanů všude ve světě, kteří dnes uznávají vaši jedinečnou úlohu ve svědectví evangeliu a vedení Kristovy církve.“
„V minulosti jsme na sebe hleděli s nevraživostí a podezříváním. Dnes se, díky Bohu, poznáváme tak, jak opravdu jsme, tedy – prostřednictvím svého společného křtu – jako bratři a sestry v Kristu“, reagoval papež František v homilii, kterou pronesl při ekumenické modlitbě nešpor. Poukázal poté na novou ikonu Krista Spasitele, kterou si anglikánské společenství objednalo od britského umělce Iana Knowlese, tvořícího v Betlémě.
“Ježíš, který na nás hledí z tohoto posvátného obrazu, jako by také nám adresoval pozvání a výzvu: „Jsi připraven něco ze svojí minulosti kvůli mně opustit? Chceš být poslem mojí lásky, mého milosrdenství?“
Boží milosrdenství je zdrojem veškeré křesťanské služebnosti, pokračoval papež František s odkazem k liturgickému čtení z listu Korinťanům (2 Kor 4,1-7 ). Pouze před milosrdnou Kristovou tváří apoštol překonává rozpory, se kterými se setkal v Korintě, a zasazuje se o smíření. Obdobně to má činit společenství pokřtěných křesťanů, když se nachází v neshodách. Odkud ale začít?, tázal se papež.
“Od pokory, která není pouze hezkou ctností, nýbrž otázkou identity. Pavel chápe sám sebe jako služebníka, který nehlásá sebe, nýbrž Pána Ježíše Krista (v. 5). A plní tuto službu, toto služebné poslání podle milosrdenství, kterého se mu dostává (v.1); nikoli na základě vlastní zdatnosti a svých sil, nýbrž v důvěře, že se na něho dívá Bůh, který jej podporuje v jeho slabosti. Stát se pokornými, vyjít ze středu, rozpoznat, že potřebujeme Boha a žebráme o milosrdenství, je výchozí moment Božího působení“.
Apoštol Pavel byl „nasycen milosrdenstvím“ a jeho prioritou bylo sdílet s druhými chléb radosti z toho, že Pán miluje nás a my Jeho. To je totiž naše nejcennější dobro, zdůraznil římský biskup, ačkoli si tento poklad – poklad víry – neseme v hliněné nádobě.
“ Pavel, omilostněný hříšník, pokorně uznává, že je křehký jako hliněná nádoba. Zakusil však a ví, že právě tam, kde se lidská bída otevírá milosrdnému Božímu působení, koná Pán zázraky. Tak totiž působí ona „nesmírná moc“ Boží (v. 7)“.
Apoštol Pavel slouží evangeliu v důvěře ve skromnou moc lidské nedostatečnosti a o svých protivnících z Korintu možná poněkud ironicky mluví jako o „nadapoštolech“ (2 Kor 12,11), neboť jej kritizovali za jeho slabost.
Pokud uznáme svoji slabost a prosíme o odpuštění, pak v nás zazáří uzdravující Boží milosrdenství, které bude patrné i navenek, a druzí tak naším prostřednictvím postřehnou laskavou krásu Kristovy tváře.
Po překonání napětí začali korintští křesťané znovu spolupracovat s ostatními obcemi, pokračoval papež ve výkladu biblického čtení. Pravé a pevné společenství totiž roste a upevňuje se společným jednáním ve prospěch potřebných.
“Jako katolíci i anglikáni jsme pokorně vděční, protože po staletích vzájemné nedůvěry jsme nyní s to rozpoznat, že plodná Kristova milost působí také v druhých. Děkujme Pánu za to, že mezi křesťany vzrostla touha po větší blízkosti, která se projevuje společnou modlitbou a společným dosvědčováním evangelia zejména různými formami služby.“
Zdroj: Vatikánský rozhlas
Foto: Twitter/@romereports
