Trápí mě, když vidím, jak nerada se většina české společnosti vyrovnává s děsivým dědictvím komunismu, jak se jí nechce nazývat věci pravými jmény a vzdávat se komunistických hrdinů. (Ale to není jen problém české společnosti – stejně i hůř je tomu ve všech postkomunistických zemích.)
Ovšem co je to proti Spojeným státům americkým! Jako by teprve dnes, 155 let po zrušení zločinu otroctví, Amerika začínala i ve své mysli definitivně účtovat s érou otrokářství – teprve dnes se odstraňují desítky pomníků mužů, kteří bojovali za právo vlastnit jinou lidskou bytost jako nástroj.
Promiňte kousíček dějin.
Otrokářství v Severní Americe začalo ještě v koloniální éře, dlouho před vznikem Spojených států: první otroci byli na plantáže v Jamestownu ve Virginii přivezeni už v roce 1619. Stali se rozhodující pracovní silou zejména při pěstování bavlny. Deklarace nezávislosti USA ze 4. července 1776 se vůbec o otrokářství nezmiňuje: bralo se jako samozřejmost. Množící se námitky proti otrokářství vedly pak ve čtyřicátých letech 19. století k nálezu Nejvyššího soudu USA, podle kterého „černoch není člověk ve smyslu Ústavy Spojených států amerických“ (což je nález, na který by dnešní Američané nejraději zapomněli – ale ukazuje, jak velikou cestu urazili až k dvojímu, 2009 a 2013, zvolení Afroameričana Baracka Obamy do nejvyšší funkce).
Ale nechci připomínat známá fakta z boje o emancipaci občanů USA jiné než bílé barvy pleti, jen bych rád stručně připomněl mezníky v boji proti otroctví. V roce 1860 vyhrál prezidentské volby – a to výhradně hlasy volitelů ze severu USA – Abraham Lincoln, který se netajil především záměrem zabránit rozšiřování otroctví na další, nová americká teritoria. V mezidobí mezi jeho zvolením a uvedením do úřadu sedm jižních otrokářských států vyhlásilo, že vystupují z USA, a vytvořilo Konfederované státy americké, Confederate States of America – CSA. Lincoln to pochopitelně neuznal. Vše směřovalo k občanské válce – ta vypukla v dubnu 1861, kdy vojska Konfederace zaútočila na Fort Sumter v Jižní Karolíně, a skočila po vítězství Severu v bitvě u Appomattox Court House ve Virginii. Velitel jižních armád generál Robert E. Lee podepsal 9. dubna 1865 kapitulaci. Během čtyř let urputného válčení padlo na obou stranách 620 000 až 750 000 vojáků (což je v každém výpočtu více, než kolik amerických vojáků zahynulo dohromady ve všech válkách, které USA vedly ve 20. století, včetně obou světových válek, válek v Koreji, Vietnamu, Iráku a Afghánistánu). Uprostřed bojů v roce 1863 prezident Lincoln vydal Emancipation Proclamation, dokument, který znamenal osvobození čtyř milionů otroků na celém území USA. V roce 1864 byl Lincoln znovu zvolen prezidentem a šest dní po kapitulaci Jihu, 15. dubna 1865, byl zavražděn jižanským fanatikem.
Američané jsou opravdu velmi tolerantní lidé… Jak je vůbec možné, že ještě dnes sedí vrchní velitel jižanské armády Robert E. Lee, vyvedený v bronzu, na hřbetě bronzového koně v univerzitním areálu v Charlottesvillu ve Virginii? Dílo bylo nainstalováno v roce 1924, po vzoru generálových soch z 19. století stojících v řadě měst na Jihu. Bez ohledu na to, že prohrál válku, bez ohledu na to, za jaké „hodnoty“ bojoval (či právě pro ně) je generál Lee pro bílé rasisty hrdina. Či aspoň kladná, pozitivní součást dějin. Kus jejich historické identity.
Co mi to připomíná?
Před dvěma roky začalo i v Charlottesvillu hnutí za odstranění generála. Radnice jmenovala komisi, aby jí řekla, zda se má socha opravdu odstranit, anebo postačí, když se k ní doplní tabulka s historickým kontextem. Asi tak, jako u nás v Litomyšli u sochy Zdeňka Nejedlého. Charlottesvilská radnice se ale pochlapila, přejmenovala Park generála Leeho na Park zrovnoprávnění a nařídila odstranění válečníka i s koněm. Místní patrioti však nechtěli, aby dopadli jako jejich soukmenovci v New Orleans, kde byl generál Lee odstraněn letos v květnu, a napadli rozhodnutí u soudu. Socha v Charlottesvillu tak zatím stojí – a konají se u ní manifestace…
Dovolte mi prosím další exkurs.
Robert Edward Lee se narodil v roce 1807, absolvoval Vojenskou akademii ve West Pointu a za USA, ještě jednotné, bojoval ve válce s Mexikem, která stanovila definitivní hranici obou zemí. V roce 1852 zdědil plantáž v Arlingtonu i s 63 otroky, o které se dobře staral, ale když zlobili či málo pracovali, dal je uvěznit nebo bičovat. Problém otroctví řešil i teoreticky: v dopise své ženě z 27. 12. 1856 píše: „Černoši se zde (rozuměj: v otroctví) mají nesrovnatelně lépe než v Africe, morálně, sociálně a fyzicky. Tuhá disciplína, které jsou vystaveni, je nezbytná k jejich poučení jako rasy a doufám, že je to připraví a dovede k lepšímu životu. Jak dlouho toto jejich podmanění bude nutné, je známo a řízeno pouze moudrou a milosrdnou Prozřetelností“ (cituje Ivan Brož, Hvězdy proti hvězdám, Americká občanská válka 1861–1865, 2009). Když ale Prozřetelnost prostřednictvím Abrahama Lincolna rozhodla, že otroctví má skončit – sáhl Robert Lee po zbraních. Nejdříve se s ním ale počítalo jako s velitelem armády Severu; poté, co se seznámil se všemi variantami severních bojových plánů, přešel k armádě své rodné Virginie, tedy k Jihu. Jako stratég měl pak hlavní zásluhu na tom, že občanská válka trvala tak dlouho, jak trvala. Zemřel v klidu roku 1870.
Leeúv posmrtný život je neméně zajímavý. Alespoň stručně. Ve 20. století Jižané vytáhli do boje za generálovu rehabilitaci a byli, v několika vlnách, velmi úspěšní. Pojmenovávali po něm ulice, parky a školy všech stupňů, včetně univerzit. Za druhé světové války Leeovo jméno nesl tank (M3 Lee), po válce jaderná ponorka (USS Robert E. Lee). V roce 1955 vydala americká pošta známku s jeho tváří a jeho dům Custis-Lee Mansion byl zařazen na oficiální seznam amerických národních památníků. V roce 1975 mu prezident Gerald Ford přiznal posmrtně status amerického občana, ačkoli se na něj vztahovala už všeobecná amnestie z roku 1868 – ale gesto je gesto. V roce 1970 dokončili největší reliéf světa (vhodný i jako leziště pro hrdiny filmových thrillerů, jak známo) na Stone Mountain, odkud na návštěvníky hledí tři největší hrdinové: prezident Konfederovaných států Jefferson Finis Davis (1808–1889) a generálové Robert Edward Lee a Thomas Jonathan „Stonewall“ Jackson (1824–1863). Dočkáme se i u nás nové sochy generála Alexeje Čepičky na koni? A reliéfu Gottwalda, Zápotockého a Novotného na Děčínských skalách?
Nynější americká debata o odstraňování pomníků je možná zvenku trapná, ale nanejvýš užitečná. Pokud ovšem rasisté i dnes nesáhnou po zbraních. Někdy začne někdo z nich střílet v černošském kostele, jak se to stalo před dvěma lety, a klidně přizná, že černochy prostě nemá rád, někdy, jako v těchto dnech, někdo vjede autem do lidí, se kterými nesouhlasí.
A ovšem nemůžeme zapomenout na nynějšího pána Bílého domu Donalda Trumpa (rovněž vhodného na nadživotní reliéf), který neustále přispívá do každé debaty geniálními tweety. Tu navrhne jako metodu na konec islámského terorismu střílení kulkami namočenými v prasečí krvi, tu se postaví proti odstraňování otrokářských pomníků.
To budeme bourat i pomníky George Washingtona, vždyť ten, jak známo, také vlastnil otroky? táže se Trump. Nepochybuji, že heroldi politické korektnosti, kteří dovedou přehnat a tím zprofanovat jakoukoli správnou myšlenku, by i tohohle byli schopni. Ale snad zůstane ještě nějakou chvíli aspoň zde v platnosti zdravý rozum. A dokáže rozlišit, že je něco jiného, když někdo byl prostě součástí hříchů a omylů své doby, a když byl někdo aktivním bojovníkem zla. George Washington bojoval za svobodu, i když zatím jen pro bílé. Ale Lee bojoval za otroctví.
Autor: František Schildberger – básník, publicista a vysokoškolský pedagog.
Zdroj: Skleněný kostel
[adrotate banner=“28″]
