San Francisco – Francis Chan naléhá na křesťany, aby se zaměřili na to, jak má církev vypadat podle Písma. Zdůrazňuje, že americký model církve bývá v mnoha ohledech chybný, i když je motivován dobrými úmysly.
V rozhovoru pro Relevant na začátku září pastor mluvil o tom, co se naučil od doby, kdy se rozhodl odejít ze své funkce v Cornerstone Community Church v kalifornském Simi Valley. Založil pak v oblasti San Francisca domácí hnutí s názvem We Are Church (My jsme církev).
„Byl jsem unavený z vlastního hlasu,“ uvedl Chan, když vysvětloval, proč odešel ze svého tehdejšího postu. „Připadalo mi, že se lidé příliš spoléhají na můj hlas a sami nestudují Slovo, sami nehledají Boha,“ dodal. Dříve se domníval, že ve stejném sboru bude sloužit do konce života, vždy měl velký respekt k pastorům, kteří to tak dělali. Když se ale s manželkou za situaci modlil, připadalo jim, že Bůh má připraveno ještě něco dalšího. Proto usoudil, že musí poslechnout a posunout se dál.
Ve své knize Letters To the Church (Dopisy církvi) kritizuje současný konzumní a nákladný model amerických církví. „Šel bych proti Písmu, kdybych tvrdil, že služebníci nemohou být církví placeni,“ připustil v rozhovoru. Zdůraznil ale, že v mnoha zemích to není běžné. Křesťané by se měli v první řadě zaměřovat na to, co je nejlepší pro evangelium, ne pro ně samé. V Chanově novém hnutí, které se nachází v San Franciscu, jednom z nejdražších amerických měst, žádný z pastorů nedostává plat. Hnutí na to nemá rozpočet, všechny peníze jdou na podporu chudých a na další misijní aktivity.
Americký způsob vedení církví, podle Francise Chana, zaslepil křesťany, kteří pak nejsou tak zaměřeni na blížící se příchod Božího království. Chan ve své knize vzpomíná na rozhovor s pastorem z Filipín, který měl ve svém sboru více než 30 tisíc lidí. Pastor mu vyprávěl o tom, že dříve posílali misionáře na biblické kurzy do Spojených států, takovou chybu už ale znovu neudělají. „Vysvětlil mi, že jakmile tito budoucí misionáři strávili nějaký čas ve Spojených státech, už se nikdy nevrátili! Když zakusili toto pohodlí, začali přicházet se všemi možnými důvody, proč jsou povolaní brát od církve pěkný plat a vychovávat své děti v Americe,“ vzpomínal Chan. „Někdy je nutné, aby na problémy, vůči kterým jsme se stali slepými, upozornil někdo zvenčí. Tento pastor nyní misionáře trénuje na Filipínách, v prostředí, kde není pokušení zůstat. Udržuje je to zaměřené na jejich misi,“ dodal.
Pohodlí americké kultury podle Chana často ovlivňuje rozhodnutí, které sbory dělají. „Často si myslíme, že pokud budeme nabízet ty správné bohoslužby nebo pokud evangelium správně zabalíme tak, aby nikoho neurazilo, přesvědčíme lidi, aby zůstali. Servírujeme naše chvály chváličům a ne tomu, koho uctíváme. Obávám se, že jsme vytvořili církve zaměřené na člověka,“ vysvětluje Chan ve své knize.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
„Neříkám to, abych kohokoliv odsuzoval nebo ukazoval prstem. I já jsem vinen. Když se ohlédnu na svůj život a na chvíle, kdy jsem podlehl konzumní mentalitě, nevěřím, že bych měl zlé úmysly nebo že bych málo miloval Krista. Bůh to na konci může soudit jinak, ale já opravdu věřím, že mou největší chybou bylo, že jsem ty věci nepromyslel. Nebo že jsem je dostatečně nekonzultoval s tou správnou Osobou. Byl jsem uvězněn konzumerismem jako všichni ostatní, věnoval jsem příliš mnoho pozornosti tomu, co jsem chtěl já nebo druzí,“ vysvětlil Chan.
Na otázku, co by poradil svému mladšímu já před vstupem do služby v megasboru, Francis Chan odpověděl, že by se ponořil do Písma a na papír by si sepsal, co by Boha nejvíc těšilo. Hledal by, jak si On představuje církev a na těchto věcech by pracoval nejdřív. Když ještě Chan sloužil jako pastor megasboru, nejdůležitější pro něj bylo připravit kázání, pak shromáždit lidi, aby si kázání vyslechli, určit místo, kde by se to mohlo dít, a pak najít hudební skupinu nebo někoho, kdo by mohl vést chvály. „Vzal jsem ale tyto kroky z Písma, nebo jsem to prostě dělal tak, jako to dělají všichni ostatní?“ ptal se zpětně Chan. Dnes by k tomu podle svých slov přistupoval jinak.
Překlad: Kristýna Gillíková Zdroj: The Christian Post Foto: Pulse
2 Komentáře
Jindřiška Hrdá
Vidím to právě naopak.
V letničních církvích jsou lidé hned od svého obrácení vedeni k tomu, aby hlásali evangelium druhým. Vůbec nejsou zaměřeni na svůj vlastní osobní růst, na svoji rodinu. Nenaučí se nejdříve stát pevně a milovat sami sebe. Jsou často velmi nešťastni ve svých životech.Pokud mají své osobní problémy, málo kdy se stane, že by jim někdo poradil, natož pomohl.Řekne se jim jednoduše-čti Písmo a modli se.
Proto se ani nedivím, že lidé často odcházejí do tradiční církve, kde je nikdo k ničemu nemanipuluje, je tam čas probrat s knězem osobní situaci a srovnat se sám se sebou a s Bohem.
Otakar Vožeh
Je to sice především pohled amerického pastora, ale platí to i o českém církevím prostředí. Dnes se až na výjimky přehlíží otázka Božího povolání do služby, a to je základ. Pak je tu ta věc, že kazatelé jsou vedeni nejen konzumní mentalitou, ale především tím, že se podbízejí členům církevních společenství a dost často i nevěřícím, tzv. „hledajícím“. To v novozákonní Církvi nevidíme. A pak i ta naše shromáždění nebo tzv. bohoslužby – jsou to spíš dobře naplánované a načasované programy, než shromáždění věřících v Pána Ježíše Krista, oslavující Spasitele a pečlivě studující Boží slovo. Francis Chan má v mnohém pravdu a je třeba jen doufat, že se Pán Církve smiluje a dá probuzení, které vrátí Církev k podstatě její existence a jejího poslání..